Červen 2016

Nový design?

21. června 2016 v 23:44 | LadySeiss |  Informace
Moc se toho na layoutu blogu nezměnilo. Vypadá to, jako bych to jen hodila do negativu, ale já si s tím vážně dala práci. Kámoška by mi s tím normálně pomohla a udělala by mi úpně nový layout, ale bohužel nemá čas a já už jsem to nemohla vydržet. Napiště, jak se vám líbí a kdyžtak mi poraďte, co bych měla ještě spravit. Je mi jasné, že to není dokonalé, ale aspoň se v tom už dá číst, co? :D
No... píšu pro vás teď novou povídku, to asi víte a jeden nový příběh. Bude docela dlouhý. Teda aspoň plánuju, že bude. Neřeknu o čem je, ale to se brzy dozvíte sami.
Mám ještě jednu novinku, ale teď nechápu, proč se o ní zmiňuju, když vám stejně neřeknu, o co jde. Ale můžu vám říct, že se vám to bude líbit. Snad. Někteří mi psali něco v tom stylu, že by se jim líbilo, kdyby... Dál už neřeknu. Třeba to z toho někteří uhodete. Úplně vám to sdělím, až to bude jisté nebo když to totálně krachne. Snad budete někteří nadšení. Čekám, že jo :D Už se na vás moc těším. Na vaše komenáře k mým příběhům. Teď, když nic nepíšu, hrozně mi chybíte. Ale já věřím, že jste na mě nezapomněli. Jaj, už bude zase půlnoc. Tím se nechci chlubit, jen potřebuju najít vhodné zakončení článku :D tak zatím.

Vaše LadySeiss

Vyhrála jsem literární soutěž VM

14. června 2016 v 18:34 | LadySeiss |  Informace
Někteří o tom už vědí, ale já jsem o tom chtěla udělat speciálně článek. Někteří tady jste možná četli mou povídku s názvem "Zrádné kouzlo tabáku". Ten článek jsem psala ve škole. Psal ho celý druhý stupeň. Z celé školy byly vybrány tři práce, které byly pak poslány na radnici ve Valašském Meziříčí. Vyhrála jsem tam první místo. Třetí vyhrála jedna deváťačka z mé školy a to druhé zase holka z jiné školy. Dostanu prý za to i pochvalu na vysvědčení. Není to sice nic moc, ale pro mě ano a chtěla jsem to říct i vám. Ten článek se prý začal objevovat i na různých internetových stránkách a na Facebooku, který já nemám. Nevím, jak se to tam dostalo, ale cítím, že za to vděčím vám. Psala jsem to sice ve škole, já vím, ale psala jsem toho taky dost pro vás a díky tomu jsem dokázala napsat tohle. Někteří se mnou možná nešli až sem, na můj blog, ale i těm děkuju. Za všechno.
Možná teď pár dní nebudu na tomhle blogu moc aktivní, protože se ho snažím nějak vylepšit. I jeho design a tak vůbec. Jinak mám překvápko... Píšu pro vás totiž zase úplně novou povídku. Má sice opět stejnou tématiku, jako ta předchozí (souboje, sředověk atd.), ale je o něčem jiném. Vydávat ji ale začnu, až to tu všechno spravím a dám sem celou předchozí povídku.
Jinak ještě jednou děkuju všem, kdo mě podporovali, i těm, kteří můj blog nečtou. Snad mě budete mnozí podporovat i dál, abych pro vás mohla vymýšlet další úžasné povídky Mrkající


Vaše LadySeiss

Na stopě emocím 11/1

12. června 2016 v 11:38 | LadySeiss |  Příběhy
Konečně jsem se dočkala klidu. Najednou se na mě sesypala nová vlna emocí a já teď byla jako malé děcko. Bylo mi hrozně a už jsem se k nim nechtěla vrátit. Měla jsem chuť napsat na nějaký lísteček, že už se nikdy neuvidíme, ať jdou beze mě, že už nikdy nebude možné, abychom se viděli. Ale to se nestalo. Měla jsem červené oči jak rak, ale bylo mi to jedno. Vyšla jsem z dámských toalet a zamířila k našemu stolu. Možná na mě byly vidět stopy po pláči, ale už jsem se tak necítila. Musela jsem vypadat silně a moc se na ně nedívat a být v pohodě. Jako by se nic nestalo. Chladná, jako led.
"Ari… Já…" Hatake chtěl něco říct, ale byl moc potichu. Kašlala jsem na něj a radši jsem začala mluvit já.
"Už jste po jídle?"
"Ještě ho ani nedonesli." Byli očividně překvapení mou reakcí.
"Fajn. Je mi nějak horko, musím si jít opláchnout obličej."
"Teď jsi odtamtud přišla."
"No a co?"
Zvedla jsem se, ale Souhei mě chytil za ruku. Vysmekla jsem se mu a šla na záchod. Moc dobře jsem i bez ohlížení věděla, že jde za mnou. Zrychlila jsem. Snažila jsem se za sebou třísknout dveřma, ale byl rychlejší. Utekla jsem do kabinky, ale nestihla jsem se zamknout. Prudce otevřel dveře, za sebou je zamknul a vrátil se ke mně. Už pomaleji. Chvíli mě sledoval, ale pak začal zrychleně dýchat a přitlačil mě svým tělem ke zdi. Začal mě něžně líbat, aniž by se mě dotýkal čímkoliv jiným, než tělem. Bylo to strašně rychlé všechno to, jak jsme se sem dostali. Byl úplně neukojitelný. Pořád mi rukama přejížděl po těle, ale nenechal mě, abych na něj sáhla. Byl úplně rozpálený. Skoro mě nenechal nadechnout. Vytáhl mi něžně triko do půl pasu a pak výš, při tom pořád nezapomínal líbat. Bylo to úžasné, ale já jsem to nechtěla. Proč mě líbá? Proč mě vysvléká? Proč na mě sahá? Odstrčila jsem ho. Chvíli jsem se na něj dívala a čekala na případné vysvětlení. Nic.
"Ari…" Řekl Hatake.
"Nech mě."
Zadýchaná jsem vyběhla ven z hospody, abych se nadýchala čerstvého vzduchu.
"Ari, poslouchej. Je mi to vážně líto, ale stalo se teď něco? Nevypadáš nejlíp."
"On se… On se zbláznil." Lapala jsem pořád po dechu.
"Co se… Ari? Vypadáš hrozně. Proboha sprav si to. Co se stalo?"
"Nevím… Přišel za mnou a začal mě z ničeho nic líbat."
"Co?!"
"Nebylo to tak hrozné, ale nevydržela jsem to. Teda... Nechtěla jsem to..."
"Hmm…"
"Zajdu za ním. Počkáš tu?" Přikývla jsem.
Bylo mi dobře a sledovala jsem západ slunce za mořem. Přišel za mnou Hatake, ale zase odešel, když viděl, že jsem v klidu. Pak za mnou přišel Souhei. Sedl si vedle mě a já se kousek odtáhla. Neměla jsem na něj náladu.
"Je to hezké, že?" Střelila jsem po něm nechápavým a naštvaným pohledem zároveň. "Ten západ slunce." Dodal narychlo.
"Hmm… Asi jo."
"Hele, musíme jít."
"Tak běžte. Já to tu nějak zvládnu."
"Nech toho. Trochu jsem ujel, no."
"Né, vážně?"
"Udělal jsem to, aby sis nemyslela, že jsem to, co jsi řekla, vzal nějak… Nevím… Ale zase aby sis nemyslela, že spolu po tom začnem chodit, nebo něco takového."
"Tak to mě při tom vůbec nenapadlo." Řekla jsem tím nejvíc ironickým tónem, jakým to šlo.
"Asi to vyznělo jinak…"
"Myslíš?"
"Prostě na to zapomenem."
"Ty mi rozkazuješ?"
"Ne. Prostě na to zapomeneme a budeme všichni v klidu."
"To si myslíš? Že budeme všichni v klidu?
"Děláš, jakoby to byl tvůj nejhorší zážitek v životě."
"Nebylo od toho daleko."
"Hlavně, že sis to tak dlouho užívala."
"To to bylo ještě normální, ale vysvlékat se od tebe nenechám."
S posměškem řekl: "Prosím tě, jak já tě znám by sis to ještě užívala."
"Tak to mě znáš špatně." S těmi slovy jsem se odešla najíst. Měla jsem děsný hlad.

"Dobrou chuť." Jediný Hatake se tu snažil všem spravit náladu, ale moc se mu chudákovi nedařilo.
Dojedli jsme. Měli jsme před sebou ještě dlouhou cestu. Museli jsme se nějak dostat na tu skálu a z ní bezpečně až do Argebraie. Tentokrát jsme měli s sebou aspoň lana.
Na skálu jsme se dostali celkem suší. Nahoru to už bylo horší, ale tentokrát jsme byli tři, tak nám to šlo líp. Musíme se tam dostat, co nejrychleji, než s Varumové udělají ostatním něco hnusného.
Asi je načase, abych objasnila, kdo jsou to Varumové. Varumové nezní, jako název nějakého rodu, nebo kmene a taky že není. Jsou to odporné bestie křížené s aligátorem. Nikdo nevím, kde se u nás vzali, ale dělají tu neskutečný bordel. Sbírají lidi v Argebraii a pak je nějakým záhadným voodoo přimějou pro ně pracovat a jíst to, co jí oni a vůbec se podmanit celému jejich žití, což je nechutné, protože oni jsou logicky vzato masožravci, ale jedí nějaké hnusné brouky, nebo jedině shnilé maso. Postupem času do nich strkají nějaký hnusný blivajz, který je pomalu přeměňuje na ně. Jo a lidi, kteří jim až moc odporují, tak že na ně nezabírají ty jejich omračovací blbosti, zabijou. Je to smutné a dost hnusné. Jejich mrtvé těla pak vyvěsí v naší staré základní škole, která už je dlouho nepoužívaná. Vzali se u nás teprve nedávno, ale ti kteří přežili, buďto bojují, což sami určitě nezvládnou, nebo utečou. Takže my máme, co dělat. Jestli je zvládneme, budeme hrdiny.
Dostali jsme se úspěšně doprostřed skály a ještě nám velký kus zbývá, ale jak tak přemýšlím… Myslel Souhei za celou dobu na Emily? To je jeho holka. On si myslí, že už je mrtvá, ale podle mě je jen zhypnotizovaná. Je tam teprve chvilku, takže do ní ten hnus ještě neládujou. Snad...
Vaše LadySeiss

Na stopě emocím 10/1

12. června 2016 v 11:35 | LadySeiss |  Příběhy
Vydali jsme se na cestu. Já a Souhei jsme až na občasné zamrčení, nebo krátkou odpověď mlčeli. Hatake celou cestu nemluvil o ničem jiném. Jednou jsem se červenala já, podruhé Souhei, protože Hatake to vyprávěl tak procítěně a hezky. Nemohla jsem na to přestat myslet, ale určitě jsem nebyla jediná. Sem tam jsme se na sebe se Souheiem podívali, ale já jsem to nebrala vážně. Nic to nebylo. Bylo to nádherné a určitě bych něco podobného chtěla zažít znovu, ale už ne s ním… Nikdy. Příště jestli se o to bude snažit, ho odstrčím. Nemůžu si dovolit propadat hormonům.
O pár minut později, když si šel Hatake odskočit a my jsme na něj čekali se Souhei ozval.
"Nic to neznamenalo. Stěžovala sis, že to neumím…"
"Tak jsi mě přesvědčil o opaku."
"Takže si rozumíme… Nic to neznamenalo." Jasně, kdyby to nic nebylo, ani by mi tohle neřekl, ale dělal by jako vždycky, že se nic nestalo automaticky.
"Ani by mě nenapadlo myslet si, že jo." Usmála jsem se.
Nevšimla jsem si, jestli se Souhei usmál taky, ale myslím, že až se něco takového stane příště, nejspíš neodolám, i když jsem si to slíbila. Sám si o to právě řekl a donutil mě na to myslet, takže to pro něj nebylo jen "něco".
Cesta do města byla vážně nekonečná… Šli jsme skoro dva týdny, skoro jakoby na nás zase někdo něco narafičil.
Večer ve stanu, když Souhei opět spal venku Hatake spustil.
"Já jsem to říkal."
"Co říkal? Nerozumíš tomu."
"Tomu, když se dva lidi líbají a ještě takhle, jak vy dva," při tom pomyšlení jsem sebou trochu škubla, ale ne z nepříjemnosti, "tomu určitě rozumí každý."
"Nic to neznamenalo, chápeš to? Zpochybnila jsem jeho dovednost, tak…"
"Kdyby ses mu nelíbila, ani by na tebe nesáh."
"Líbit se mu můžu, kolikrát budu chtít, ale rád mě mít nebude, už jsi to pochopil, nebo si budu muset jít ustlat jinam?"
"Třeba ven za Souheiem, aby jste měli soukromí. Ne, ok, chápu to. Vy dva jste do sebe zbláznění jak diví, ale nemůžete spolu být, protože to nebyla láska, co vás takhle spojilo, jasně."
"Nebyla to láska a nic jiného taky ne. Bylo to jen tak."
"Nic není jen tak… Jo a co takhle z touhy? A vášně? Hmm? To je u toho taky důležité a vy jste tím přímo přetékali."
"To není pravda…" Chtěla jsem ještě něco říct, ale už jsem nevěděla co. Vyhrál, ale tak to není.
"Uznej to. Vy dva po sobě toužíte, ale taky chcete být oba dobří bojovníci, tak si nevytváříte vztahy."
"A musíš to řešit zrovna se mnou? Já jsem holka, jestli sis nevšim. Jsme opačné pohlaví. Na takové hnusárny tu máš kamaráda."
"Tak to určitě hnusárna nebyla… Dobrou!" Zařval, aby ho slyšel i Souhei venku. Snad neslyšel, o čem jsme mluvili, i když jak já ho tak znám, slyšel do detailu všechno.
Druhý den jsme hned odpoledne dorazili do města. Konečně. Zašli jsme si po dlouhé době na pořádné jídlo a chvilku si odpočinuli. Chvílema se mi zdálo, jakoby mě Hatake balil. Mluvil tak zvláštně a pořád se mě dotýkal a objímal a všechno možné. To už jsem z toho všeho tak zblblá, že si myslím, že mě můj kamarád (i když ani ne) balí? Jsem na tom špatně a viním jedinou osobu.
"Souheii, počkej. Kam jdeš?"
"Na záchod. Chceš mi snad asistovat?"
Spikleneckým úsměvem mu odpověděl.
"Arami?"
"Ari. Jen Ari."
"Dobře… Ari… Teď vážně, když nás nemůže slyšet… Co si o tom myslíš?" Já ho snad zabiju.
"O tom?"
"Ty a Souhei."
"Není žádné já a Souhei a dochází mi s těma tvýma úchylnýma rozhovorama trpělivost."
"Promiň, já jen… Ty sis toho vážně nevšimla?"
"Ježiš, čeho zas?" Už jsem vážně otrávená.
"Ty pohledy. Ty a Souhei… Něco se mezi váma stalo a to něco rozbouralo vaše myšlenky i pocity. Jde to docela dobře vidět, když je s váma ještě někdo třetí." Upřímně jsem ráda, že je s náma a nemusím Souheiovi čelit sama, ale částečně mě vážně štve.
"Nechápu, jestli seš tak blbý, nebo tak slepý, nebo hluchý, ale už jsem ti řekla, že to nic neznamenalo a Souhei ti to musel určitě říct taky. Byl to menší úlet, ale prostě…" Až moc zvláštně jsem se zasekla.
"Co…"
"Prostě si… Nemusím já… Neumím si prostě představit, že bych s ním něco měla."
"Ty se toho bojíš?"
"Nevím… Prostě mi to tak stačí. Sem tam dusné ticha kvůli něčemu takovému a sem tam nějaká nezávazná akce. Já se k němu nedokážu připoutat." Hatake najednou nasadil takový divný výraz, ale já jsem pokračovala. "Neumí si představit s někým chodit a už vůbec ne sním. Přitahuje mě to k němu, to je fakt, ale já si nedokážu představit víc… bylo by toho na mě moc. Nejsem na takové věci zvyklá."
"Jinými slovy chceš říct…?" Pořád se díval kamsi za mě, ale nevnímala jsem to.
"Že ho možná mám ráda, ale… Nedokážu… To… Kdybych mu měla třeba říct, že ho mám ráda, sesypala bych se. Nezvládla bych to a už vůbec ne chození s ním. Doufám, že mu to neřekneš, jinak tě zabiju."
"Nebudu muset…" Jeho vystresovaný pohled, kterého jsem si vůbec nevšímala, zmizel. Já jsem se konečně otočila směrem, kterým se on pořád díval… Ztuhla jsem. Zastavila se mi v žilách krev a možná i srdce. Nezvládla jsem to… Utekla jsem na dámy a tam jsem se pod nátlakem toho všeho rozbrečela. Nechtěla jsem brečet. Ani jsem nevěděla, proč brečím… Prostě to lezlo ven. Najednou jsem uslyšela hlas. Naštěstí byl Hatakeho. Souheův bych teď vážně nezvládla.
"Je mi to líto, Ari."
"Vypadni! Nenávidím tě! Jaks mohl?! Věděl si celou dobu, že tam byl a pokračoval si dál. Seš jeho špeh, nebo co? Mám toho plné zuby. Jdi do háje! Vy oba. Nesnáším vás oba, ale pro změnu tebe nejvíc. Seš zrádce. Už tě nikdy nechci vidět, ani s tebou promluvit." Sem tam se mi slova ztrácela ve vzlycích a taky ozvěnou na záchodech a byla jsem od něj naštěstí oddělena dveřmi.
"Vylez, prosím. Vážně je mi to líto. Chceš… Chceš abych…"
"Vypadl? Jo chci!" Zařvala jsem."
"Mám dovést Souheie?"
"Zbláznil ses? Teď se mu nemůžu ani podívat do očí, ale vlastně nemusím, protože on teď určitě stojí někde za dveřma a všechno slyší!" Byla jsem jak hysterka, ale nedokázala jsem se ovládat.
"Není tu…"
"Tak mu to nezapomeň všechno vykdákat!"
"Aspoň jste si to už vyjasnili."
"Ale zase jenom jednostranně."
"Určitě cítí to samé."
"To jsi byl odjakživa takový nehorázný debil? Nech mě napokoji, radši už navždy. Všechno si podělal! Když dovolíš, ráda bych byla na chvíli sama, ale to se asi nestane, protože seš tak vypatlaný!" Už nevím, co jsem říkala. Jen jsem ho chtěla dostat pryč.


Vaše LadySeiss

Na stopě emocím 9/1

12. června 2016 v 10:37 | LadySeiss |  Příběhy
Zašla jsem za roh skály a zničehonic uslyšela jeho hlas. Volal mě, ale moc klidně na to, že byl právě někde vězněný… Otočila jsem se a zatmělo se mi před očima. Už jsem jen sledovala, jak padám ze skály. Nebolelo to, nebo jsem to nevnímala? Když jsem znovu otevřela oči, skláněl se nade mnou Souhei a vypadal neklidně.
"Co tu děláš?"
"Co, už mě nechceš vidět?"
"Šla jsem tě hledat. Unesli tě. Nebo jsi to na mě všechno narafičil a utekl?"
"O čem to mluvíš?"
"O tom, co se mezi námi stalo před dvěma dny." Pořád jsem zvyšovala hlas.
"Co? Myslíš, jak jsme se ještě líbali v tom městě plném úchyláků? Nic to nebylo. Přece jsme to jen hráli ne?" Nejsem si jistá…
"Ne! Myslím tu hádku a druhý den na to jsi odešel… Nebo tě unesli." Zablesklo se mu v očích, nebo jsem byla už moc unavená?
"Nic z toho se nikdy nestalo. Neodešel jsem. Naposledy tak možná před pár minutama na záchod a hádka? Jaká hádka?"
"Pohádali jsme se. Teda… Povídali si."
"Nic z toho se nikdy nestalo. Spala jsi dost divoce, něco se ti zdálo." Fakt? No to se mi ulevilo. Takže jsme se včera nebavili o té kravině, která už je padesát let za mnou. To se mi vážně ulevilo.
"Aha… A ty, proč ještě nespíš? A proč máš sbalené věci? Měla bych něco vědět?"
"Nemám sbalené. Tak už byly včera večer. Uklidil jsem si je, když jsi ležela, nevím, jestli jsi to postřehla."
"Očividně ne. Kolik je hodin?"
"Asi jen čtyři. Moc dlouho jsi nespala." Mě to teda přišlo jako věčnost.
"Jdu spát dobrou." Natáhla jsem se k němu a dala mu pusu na tvář.
Co mi hrabe?!
"Promiň… Blbý návyk." Trapas. Ať už spím a brzo na to zapomenu.

Ráno jsme šli do města, do kterého jsme se dostávali ještě dýl, než já v tom snu, takže je to celkem možné, že to byl jen sen. Moc vyspaná jsem nebyla, díky Souheiovi. Jestli se mi o něm bude zdát častěji, asi se zblázním. Ale do něj, tomu se musím vyvarovat. Správný voják se nikdy neohlíží na své city, proto je nejlepší, když má citových předmětů, co nejmíň. A navíc… Už se znovu neponížím na tu úroveň "chudinka zamilovaná do borce". Ale já už taková nejsem. Jsem silnější než on. Nemám ho ráda. Proč bych taky měla mít?
"Co děláš?"
"Co?"
"Nad něčím přemýšlíš? Seš trochu mimo. Abys nám tu nevrazila do nějakého stromu."
Haha, strašně vtipný.
"Ne."
"Pššt." Řekl to až zajímavě potichu.
"Nech toho, nemám…" …náladu…?
Přirazil mě ke stromu. Něco slyšel. Fajn, už mi takhle několikrát zachránil život, tak ho nebudu podceňovat. Myslím, že mám něco se zádama. Já tě zabiju, debile. Pořád víc se ke mně přibližoval, asi to nevnímal, když byl tak zaneprázdněný odposloucháváním. Byl u mě, tak blízko, že jsem slyšela tlukot jeho srdce. Nebo to bylo moje? Cítila jsem jeho vůni. Smrděl sice po potu, ale nebylo to nejhorší. Vonělo tam toho mnohem víc. Zavřela jsem oči a čekala, až mě ten blažený pocit přejde. Nemůžu se nechat unášet takovýma kravinama. To by nebylo profesionální.
"Souhei?" Zašeptala jsem.
"Ticho."
"Jestli se ještě pohneš, nebudu za chvíli moct dýchat."
"Jasně." Ani nezčervenal. To muselo být vážné. Hned se trochu odtáhl, ale o moc to teda nebylo. Ne, že by mi to vadilo. Uklidni se! Je to jenom chlap. Na světě jich takových běhá… Co to kecám? Takové kraviny mě nemají vůbec zajímat.
To ne! Varumové… Jen jeden. Toho zvládnem, ale radši ještě chvíli zůstanu v bezpečí Souheiova těla.
"Možná je jich tu víc. Nehýbej se." Souhei vyskočil a srazil ho k zemi.
Za chvíli už jsem slyšela smích a nepocházel jen od Souheie. To je Hatake. Proč ne? Pošlete sem klidně všechny, kdo se mi kdy líbili, jasně. Stejně bude vždycky nejhorší Souhei, ale i tak… Teď jako budu sama na dva chlapy? To bude divné.

"Takže… Jak dlouho spolu už vy dva…" Zarazil se Hatake. Já ho asi zabiju.
"Sklapni, blbče. My spolu nic nemáme!"
"Jasně že nee." Debil.
"Ne nemáme Hatake. Ona mi jenom pere košile."
Smích. Hrozně vtipný, Souhei. Problém v tomhle ale je, že Hatake je úplně jiný než Souhei. Vždycky každého začne provokovat, že spolu chodí a takové kraviny a za týden… Jsou spolu, nebo každý ví, že se někdo někomu líbí. Na nikoho horšího už jsme snad nemohli narazit. Tohle je taky jeden ze Souheiových nej kamarádů.
Nemohla jsem to do večera vydržet. Stan byl pro nás tři hrozně malý, ale Souhei trval na tom, aby Hatake spal taky vevnitř. A hádejte, kam dali mě. Nebojte, bylo to ve stanu, ale dali mě mezi sebe. To mi snad udělali naschvál. No já bych se ani nedivila. Když se spojí takoví dva blbci, jako oni, vznikne z toho úžasná parta idiotů, co vám s oblibou dělají naschvály. Tohle by si Souhei sám netroufl.
"Hatake, byl by si tak hodný a šoupl se, aspoň o kousek?"
"Ale jistě." Řekl s úsměvem.
No schválně, kam se posunul. Jo. Úplně na opačnou stranu, než jsem chtěla.
"Nemám odejít, aby jste si to vy dva mohli pořádně užít, v mojem stanu?" Jdi někam Souheii.
"Vy jste vážně párek ubožáků."
Zvedla jsem se, vzala si věci a šla spát ven. Je mi jedno, že je tam zima, já tam s těma pitomcema nebudu.
Za chvilku vyšel ven Souhei a řekl zase úplně v klidu, abych si šla lehnout dovnitř, že bude spát venku. Je gentleman, to se musí nechat, ale jen když je sám.
"Bude ti zima."
"Nedělej ze mě chudáka. Pár hodin venku spát vydržím, jsem chlap ne?" No právě…

Ráno jsem se probrala v Hatakeho náručí a vedle mě spal Souhei. Asi mu byla zima. Kdyby nás tu někdo takhle našel, kdo ví, co by si myslel. Že to táhnu s oběma naráz? Možná… Každopádně je to dost nechutné.
Snažila jsem se moc nehýbat a vstát tak, abych na nikoho z nich nespadla, nebo nešlápla. Když už jsem byla skoro vstanutá a venku ze stanu, zachytila se mi o něco noha. Jelikož jsem to nečekala, moje rovnováha to nedala a přistála jsem čumákem přímo na Souheiovi a kdo ví, kde jsem měla zbytek těla. Nechtěla jsem to vědět…
"To se ti tak stýskalo, že ses přišla pomazlit?" Poskočila mi hlava na Souheivě hrudi, jak se smál.
"A pak, že spolu nic nemáte." Argh… Proč já?!
"Kdyby sis ty hebla strkal jinam, nemusela bych teď ležet na tobě, ale už jsem mohla být dávno umytá." Řekla jsem už ze sedící pozice, obkročmo a Souheiovi.
Ne, vůbec mi nevadilo, že tak sedím, byla jsem naštvaná, ještě abych se začala červenat z rozpaků. Jak já je oba nenávidím.
Je ale fakt, že Hatake byl úplně jiný, takže mi neudělal to, co Souhei, protože jsem mu to radši neřekla, stejně jako už nikdy žádnému klukovi. On to byl vždycky spíš kamarád. Ale ne takový ten kamarád, který by mohl být váš brácha. Ten kamarád, který by byl stejně dobrý i jako váš kluk. Měla jsem ho ráda a možná ještě mám. Přecejen to byl kluk, se kterým jsem si rozuměla nejvíc.
"Ona se umývá? Kde? To s sebou nosíte i skládací sprchu?"
"Ne, po celém lese vede potok. Ona si ho vždycky najde a umyje se. A vypere tam oblečení."
"Ona ti jako vážně pere hadry?"
"Sama mi to navrhla. Že prý, když už si je pere ona. A taky abych nesmrděl."
"Ale z tebe táhne vždycky. Tobě nic nepomůže."
Za chvíli se tomu už oba smáli. Nechápu jejich humor. Prostě kluci. Když o tom tak mluvím… Už dlouho jsem si já nepokecala s žádnou holkou mého věku. Naposledy asi tak tři roky zpátky, ještě na cvičáku, když jsem měla kamarádky a nestaly se z nich promiskuitní růžové princezny. Ty šly na lékařky, já jediná na vojáka, ale byla jsem nucena umět i základy zdravotnictví.
Když jsem si balila věci, přišel za mnou do stanu Hatake, prohrábnul si blond vlasy a hned mě vyslýchal.
"Co si jako myslíš, že jsme spolu dělali?"
"No když jste spolu byli tak dlouho sami, muselo se něco stát. A ty vaše pohledy prozrazují všechno."
"Jaké pohledy? Hrabe ti? Já a Souhei? Nikdy. Nenávidíme se."
"Určitě… A co bylo to dneska ráno?"
"Spadla jsem, co by to jako bylo? A vůbec, i kdyby se mi líbil, to poleno by to stejně nepoznalo, protože je zakoukaný sám do sebe a ani neumí pořádně líbat, takže… Ne že by to bylo jen o tom." To už jsem si řekla spíš pro sebe, ale doufám, že to pochopil.
"Líbat?" Sakra.
"Hmm…"
"Vyklop to! Vy jste se líbali?"
"Ne… To byla sotva pusa, polibek těžko."
"Tak mluv. Dělej, musím to vědět všechno."
"Nic ti do toho není. A já myslela, že ti to tvůj kámoš řekl."
V tom jsem si všimla nepřirozeného stínu, který dopadal už nějakou dobu na stan. Pohl se. Najednou z toho místa vlezl do stanu Souhei a podíval se na mě. Trapas, on to slyšel.
"Já že neumím pořádně líbat?"
Přitáhl si mě za pas k sobě a silně vtiskl svoje rty na ty mé. Byla jsem na něm celým svým tělem a on na mě svým. Pak jsme se nevím, kdy z ničeho nic položili a líbali se. První to byly jen takové polibky, ale pak mi strčil jazyk do pusy… V tom se mi zachvělo celé tělo a v břiše jsem měla zase ten příjemný pocit. Svým jazykem se otíral o ten můj a já jsem mu gesto oplácela. Bylo to úžasné. Za chvíli se to proměnilo v nenasytné líbání a zrovna, když už jsme byli v nejlepším a Souhei mi při tom rukou zajel někam, až kdo ví kam, přestal. Prostě se jen tak odtáhl a nechal mě tam jen tak ležet rozcuchanou a napůl vysvlečenou. Nemohla jsem se ani pohnout. Byla jsem v šoku a dívala jsem se na něj s touhou v očích. Zároveň jsem byla naštvaná, jak nemilosrdně mě zbavil té rozkoše.
Když jsem se konečně vyhrabala na nohy, Souhei byl už dávno pryč. Až teď jsem si ale všimla, že jsme měli diváka. Hatake na mě zíral skoro s otevřenou pusou a já jen protočila oči a hleděla jsem si svého. Při tom jsem ale nemohla zapomenout na ten pocit a na jeho vůni. Teď už jsem mu skutečně propadla.


Vaše LadySeiss

Na stopě emocím 8/1

12. června 2016 v 10:35 | LadySeiss |  Příběhy
Už jsme ušli několik desítek kilometrů a já jsem byla unavená.
"Pojďme si někam odpočinout. Jsem unavená."
"Jsme v lese. Je to nebezpečné. Ještě chvilku počkej." Souheii!
"Pamatuješ si vůbec, jak dlouho nám trvalo, než jsme se z tohohle lesa vymotali, než jsme se dostali sem? Byl to aspoň týden."
Najednou se na mě Souhei po dlouhé době otočil a já jsem ztuhla. Měl kruhy pod očima jako blázen a jeho výraz byl mrtvý. To já jsem oproti němu byla docela v pohodě. Je totálně vyřízený a přesto myslí na naše bezpečí?
"Jsi v pohodě? Souheii!" Nereagoval. Byl totálně mimo.
"Dojdeme do nejbližší vesnice…"
"Souheii!!!"
"Co je?" No konečně.
"Ty býváš náměsíčný?"
"Někdy… Asi… Nejsi unavená? Pojďme si lehnout, třeba tam…"
"To jsem právě říkala."
"A já jsem řekl co?"
"Že dojdeme do nejbližší vesnice."
"Jak dlouho už jdeme? Musím být totálně vyřízený. Tenhle les jsme vyšli tak po týdnu."
"No právě…"
"Máš s sebou stan?" Bylo to spíš konstatování. Je dobré mít s sebou malý skládací stan, který se vám v pohodě vejde i do kapsy určené pro vycpávky v podprsence.

O pár minut později už jsme leželi vedle sebe ve stanu. Bylo to divné. Vlastně docela normální, ale teď jsme nebyli nuceni tak spát. Vlastně byli. Začalo pršet, ale taky jsme mohli dopadnout úplně jinak a vedle sebe ve stanu už bychom si nelehli.
"Spíš?"
"Ne. Ty bys ale měl."
"Je to zvláštní…"
"Co jako? Ležet večer vedle sebe? Ani ne." Zasmála jsem se.
"Teď ale dobrovolně."
"Prší."
"Víš, jak to myslím… Dobrou."
"Ne… Promiň. Nikdy jsi takhle otevřeně nemluvil. Nejsem na to zvyklá."
"Mluvili jsme spolu tak."
"Kdysi. To jsi ještě vůbec nic nevěděl."
"Věděl jsem to od úplného začátku."
"Jakto?" Vyletěla jsem.
"Bylo to jasné."
"A tys mi prostě nemohl říct, že to nemá smysl, že?"
"Bylo zajímavé tě sledovat. První jsem ti to chtěl říct, ale…"
"Co?"
"Prostě mě to bavilo. Jenom jsem se bavil."
"Na můj účet."
"Nevadilo ti to."
"Nevěděla jsem to. Kdybys mi něco řekl. Třeba, že u tebe nemám šanci, ale tys neřekl nic. Až když jsem ti asi po roce řekla, že tě mám ráda, vysmál ses mi. Ale nikdy jsi neřekl ne. Proč? Jak jsem to měla poznat? To sis se mnou jenom hrál?"
"Ne."
"A mohl bys mi to vysvětlit trochu obsáhleji?"
"Já nevím… Asi jsem se prostě bál. Byl jsem malý kluk."
"Já byla o rok a půl mladší a přesto jsem měla odvahu ti to říct… Teda jen poslat, ale ty ses nezmohl ani na debilní ne. Stačilo to jenom po někom poslat. Nebo mi to napsat, ale ty nic. Neřekl jsi mi vůbec nic."
Mlčel.
"Nemohl bys aspoň…?! Neobtěžuj se."
"Nevím, co ti mám říct. Nepamatuju si to už přesně."
"Nevymlouvej se. Když už tak aspoň mlč. Bude to lepší, než mi lhát."
"Promiň. Byl jsem zmatený. Doháje, Ari! Bylo mi dvanáct."
"Mě…"
"Ježiš, nech toho, prosimtě. Já vím, byla jsi o dost mladší, než já, ale já jsem byl malý kluk. Tys měla výhodu, protože jsi byla vyspělejší, ale mě puberta čekala až takový rok, nebo dva po tobě. Tak mi prosím tě furt nepředhazuj, že jsi byla mladší. Já to vím… Ale nejde jen o tebe."
"Promiň…"
"To je v poho."
"Tak mi aspoň vysvětli, proč jsi mi neřekl aspoň to ne."
"Byl jsem malý kluk a bral jsem to, jakože jsem boss, když se líbím nějaké holce, ale chtěl jsem udělat machra před kámošema, protože oni se to dozvěděli se mnou, tak jsem nepřemýšlel nad tím, jestli ti mám říct ne. Prostě jsem se nechal unést."
"Ale měl jsi na to tolik let po tom. Furt jsme se někde potkávali. Pět let jsi měl možnost."
"Už ses ani jednou nevyjádřila, tak mi to přišlo zbytečné. Prostě jsem přemýšlel jako kluk. Neplýtvat zbytečně dechem a časem. Nezáleželo mi na tobě, i když jsem to věděl. Nebyl jsem si jistý. I v těch patnácti to pro mě bylo těžké. Nevím, jak ti to mám…"
"V pohodě. Už se k tomu nebudeme vracet." Vtrhly mi slzy do očí. Už jsem nechtěla mluvit. Vím, že když řeknu, že už nechci mluvit, nebude mluvit, ale přitom se neudrží při trapném tichu. Je zvláštní. Pořád nechápu, co jsem na něm měla tak ráda… A možná ještě mám…
Slzy mi tekly po tvářích. Nevím, jestli to věděl, ale jak by mohl? Byli jsme otočení od sebe. I když… Známe Souheie. Mám ho ráda, ale už k němu nikdy nechci cítit nic víc…

Ráno jsem se necítila moc vyspale, ale byla jsem odpočatá. Snad byl i Souhei… Kde je? Ne ne ne ne ne. To by neudělal. Nenechal mě tu, že ne? Nee, prosím. Kde je.
Hledala jsem ho všude venku. Šla jsem i docela daleko, ale nikde nebyl. Nenechal mě tu, že ne? Bylo to snad tím, co se stalo včera? Přemýšlela jsem nad tím, tak moc, že jsem si neuvědomila, že brečím. Zhroutila jsem se na zem a brečela. Ani nevím proč. Nejspíš velký nával emocí, které jsem ze sebe už dlouho nedostala. Cítila jsem se hrozně. Sbalila jsem si nakonec věci a vydala se sama ven z lesa. Pak jsem si všimla malého lístku, trčícího z mé mikiny. Stálo na něm:
Nechtěl jsem už nikomu z nás působit bolest a vím, že by to mezi náma asi hned tak nezmizelo. Nehledej mě, prosím. Nemá to smysl. Už se nikdy neuvidíme. Jejich záchrana je na tobě.
PS: Mimochodem. Miluju Tě. Vždycky jsem tě miloval.
Rozbrečela jsem se znovu. On mě snad chtěl zabít. Tohle bylo vše, co mi po něm zbylo. Souheii… Proč jsi mi to udělal? Bude to bolet ještě víc, než všechno, co jsi mi zatím udělal… Co se zatím stalo.
Po pár hodinách jsem došla do jedné hospody a ptala jsem se, jestli tam neviděli Souheie. Chtěla jsem ho najít, i když mi řekl, ať to nedělám. Pořád jsem si dopis prohlížela a zkoumala, jestli na něm není nějaká nápověda. Něco, co by mi pomohlo jej najít. "PS: Mimochodem. Miluju Tě. Vždycky jsem tě miloval." Pořád jsem nad tou větou přemýšlela. Něco mi na ní nesedělo. Ne jen, co tam bylo napsané, ale taky ta stavba a to, jak divně psal j. Pamatuju si jeho písmo moc dobře a tohle není jeho j. Tohle není jeho písmo. Ne. To nepsal Souhei. To by nikdy nenapsal, ani jako dopis na rozloučenou. Co se s ním ale stalo, když to nenapsal a beze stopy zmizel? Buď ho někdo unesl, nebo… Vlastně mě nic jiného ani nenapadlo. Proč si ale vzali jenom Souheie a jak mohli vědět to všechno? To, co se odehrálo před několika… Hodinama včera večer ve stanu… Aha… Někdo nás už nějakou dobu sleduje.

Nemohla jsem se dopátrat k tomu, kdo Souheie unesl a kam. Prostě půjdu za svým srdcem… Ježiš, to zní hrozně. Jak tohle mohl někdo někdy říct? V tom mě napadlo… Co když to byly ti, kteří nás unesli už předtím. Buďto jsme jim nečekaně utekli, nebo měli plán. Sledovat nás. Nalákat do toho města, pozorovat, jak se vyvíjí naše pouto a pak nás rozdělit. Jo, to mi dává smysl. Ale proč by to kdo dělal? Nebo je tu ta první možnost, a když už jsme jim utekli, si řekli, že nás budou sledovat a když nastane konečně správná chvíle, unesou jednoho z nás. Nebo mají přesný cíl a celou dobu mají zálusk na Souheie. Nebo to by l zase někdo úplně jiný. Zamotávám se do toho. Fajn, budu se držet toho, co mi přijde nejlogičtější. Půjdu Souheie hledat zpět do skal. Tam, odkud jsme tak pracně slezli. Většinou sice platí pravidlo "Dolů to jde lépe, než nahoru", ale právě teď to bylo naopak. Nebylo to zas tak daleko. To byla ta hospoda, u které jsme přespávali, když jsme slezli. Tam, kde mi Souhei chtěl utéct poprvé a já ho sledovala. Možná to byl taky jeden z jeho vykoumaných plánů, do kterého mě zamotal. Ne… už se uklidni. Budeš se teď držet toho, co tě napadlo, jako první… Teda to, co ti přišlo nejlogičtější.
Netrvalo dlouho a byla jsem u skály. Voda byla teplejší než minule, asi. Než jsem se celá mokrá vyškrábala na ni, trvalo asi deset minut, ale já jsem to nehodlala vzdát. Asi po půl hodině jsem byla nahoře. Šlo to jednoduše. Tak jsem se vydala cestou, kterou Souhei říkal, že asi právě tam čekají, že půjdem. No, myslím Souheii, že tě tentokrát někdo přechytračil. Najdu tě, i kdybych u toho měla umřít. Slíbila jsem záchranu všech mých přátel a tebe z nich nevynechám.


Vaše LadySeiss

Na stopě emocím 7/1

12. června 2016 v 10:33 | LadySeiss |  Příběhy
Asi po dvou hodinách jsme přišli zpět na ubytovnu. Vešli jsme do pokoje a já jsem si hned všimla jedné kamery, umístěné nad vstupníma dveřma v rohu. Jak nenápadné.
"Vidíš ji?"
"Hmm"
"Dej mi bundu."
"Co?"
"Dej mi bundu, pověsím ti ji." Aha.
"Půjdu se osprchovat, jo?"
"Chceš umýt záda?"
"Možná. Pojď sem."
Vlezli jsme do koupelny a zavřeli za sebou dveře. Aspoň, že tady žádné kamery nedali, leda by byly malé, ale to si jejich chudý národ nemohl dovolit. Právě teď jsem se cítila, vězeň.
"Takže… Musíme s tím něco udělat. Nemůžeme se věčně schovávat v koupelně." Bingo. To je fakt.
"Tak si občas dáme pusu a bude to v pohodě."
"Ne, to nebude. Oni jsou přesvědčení, že spolu spíme."
"Oookey… Takže, kdy utečeme? A jak? Tímhle oknem by to šlo, ne? Tak jdeme." Řekla jsem to až moc panicky rychle?
"Uklidni se, proboha. Snad si nemyslíš, že po tobě chci, abys se mnou spala?" Chudák se tam ze mě málem udusil smíchy.
"Ale co budeme dělat?"
"Něco vymyslím, ty se zítra půjdeš zeptat, jak dlouho nás tady ještě budou držet."
"Já? Proč já? Proč se nejdeš zeptat ty?"
"Protože ty jsi holka, tak si můžeš dovolit být naštvaná a vyžadovat vysvětlení. Mě by mohli prokouknout. Prostě si jen zahraješ trochu na hysterku."
"Ale…"
"To snad zvládneš, ne?"
"Asi jo. Teď běž, chci se vykoupat."
"Jasně."
"Ještě počkej…" Rozepla jsem mu košili a lehce rozcuchala vlasy, "Dobré."
"Už ti to jde."
"Já jsem přece milenka, jak vyšitá, ne?"
Usmíval se ještě po tom, co za sebou zavřel dveře od koupelny.
Večer už jsem jen ležela v posteli a čekala, až Souhei vyleze z koupelny. Napadaly mě různé plány, jakože se pod peřinou budeme jen hýbat, aby to nějak vypadalo, nebo se jen políbíme na dobrou noc a to jim bude stačit, nebo…
"Ták… Jdeme spát, zlato?"
"Jasně, brouku."
Lehl si do postele a natáhl se ke mně.
"Neříkej mi brouku."
"Neříkej mi zlato."
"Jak chceš… Ale aby nám uvěřili náš poměr mezi sebou, musíme to nějak dělat." Zase mě svádí? Tak jo, jdeme si hrát.
"Tak dobře, brouku." Řekla jsem provokativně.
Natáhl se ke mně ještě blíž, tak na dosah našich nosů a opět jsem netrpělivě čekala, až se naše rty střetnou. Byla jsem dole, takže to bylo na něm.
O pár minut později jsme se už vášnivě líbali. Měl tak jemné rty, nedokázala jsem odolat, i když jsem sebevíc chtěla. Úplně jsem zapomněla na tu kameru a nechala se unášet Souheiem. On přece sám říkal, ať se jím nechám vést. Ucítila jsem ten zvláštní příjemný pocit v podbřišku, protože mi začal strkat jazyk do pusy. To už mi přišlo trochu moc, tak jsem se odtáhla.
"Co se děje? Tak nám to šlo." Provokuje. To poznám.
"Už jsem unavená." Zalhala jsem.
"Jak myslíš, ale myslím, že sis to celkem užívala." Zase se směje. A dívá se mi při tom do očí, které právě teď nebyly moc daleko od sebe.
"Promiň zlato, nemám náladu." Řekla jsem herecky, docela nahlas a odtáhla se na svou polovinu postele. On se zasmál. Aspoň, že tohle pochopil. Tak… Dneska to mám už za sebou, ale zítra nevím, jak to budu zvládat.

Po ránu jsem ho už obratně dokázala políbit na rty, nebo spíš na tvář, ale opravdu jen na malou chvíli. Vlastně už jsme do dokonale zvládali, ale to nestačilo na to, aby nám věřili, že spolu spíme. Ještě že mě neposlali za gynekologem, jestli tu nějakého mají, protože by asi hned poznali, že jim lžu. Teda pokud by moje panenská blána nebyla nějak extra pevná, což je nemožné, takže bych byla v háji. Teď když nad tím tak přemýšlím… Je vlastně Souhei pořád panic? V sedmnácti? Nevím, nebude blbé se ho zeptat? Zkusím to. Je to čistě ze zvědavosti.
"Souhei?"
"Půjdeš se teda zeptat, jak dlouho ještě?"
"Hmm… Jo." Tak příště.

Nahodila jsem trochu namyšlený výraz a naštvaný tón v hlase a mohla jsem začít.
"Ehm."
"Oh, dobré ráno, slečno."
"Dobré… Mohu se zeptat, jak dlouho nás tu ještě hodláte držet? Máme před sebou velmi důležitou cestu a kvůli vám by mohli zemřít velmi důležití lidé. A navíc nás tu držíte proti naší vůli. Nelíbí se mi tu. Je to tu nehygienické, a to jsme si tu s přítelem v noci chtěli užít, ale nešlo to… Bohužel. Kdy nás pustíte? Máme před sebou velmi důležitou misi." Snad jsem to řekla dost namyšleně.
"No… Ehm… Vlastně jsme vás právě dnes chtěli propustit… Tedy pustit. Můžete už dneska odejít." Tak jednoduše? Něco mi tu nehraje…
Vracela jsem se zpět nahoru, do našeho pokoje, když mě uprostřed chodby zastavil jeden muž. Mohlo mu být o něco málo víc, jak Souheiovi.
"Dobré ráno, slečno? Vyspala jste se dnes dobře?"
"Oh, ano. Děkuji…"
Ani jsem nedořekla a přitáhl si mě k sobě. Chtěla jsem se mu vysmeknout, ale přimáčkl mě ke zdi. Chtěl mě políbit, ale najednou se skácel na zem. Uviděla jsem za ním Souheie.
"Co to bylo?"
"Já… Já nevím, on… On mě. On si mě… Přitáhl a já… Kdo to je?" Uvízla mi slova v krku.
"Pojď, musíme pryč. Honem!"
"Co se stalo?"
"Pojď."
"Souhei!"
"H?"
Konečně se zastavil a díval se na mě.
"Co se děje?"
"Řekli ti, že můžeme jít, viď?"
"Co to má s tím co společného?"
"Byla to past. Viděli tě lidé a udají tě za nevěru. Musíme utéct."
"Cože? Vždyť ale on…"
"Tady pro ženy neplatí taková rovnoprávnost, jako pro muže. Podle jejich zákonů za to můžeš ty."
"Ale já jsem nic neudělala."
"Bude se bránit tím, že jsi ho provokovala, i když jsi to neudělala." Docela mě štvalo, že se mnou mluví přes rameno při běhu. "Ukamenují tě."
"Kde jsou naše věci?"
"Vzal jsem jen to nejnutnější. Pak ti dám tvoje věci."
"Vzal si nějaké oblečení?"
"Našel jsem tvoji podprsenku." Super…
"Kam utečem? Nemáme ani zbraně."
"Něco vezmeme. Mají tu tolik zbraní, že si ani nevšimnou, že jim pár pochybí."
On opravdu myslí na všechno. Je chytrý, to je fakt, ale někdy nevím, co od něj mám čekat.

Chvíli nás sledovali a honili, ale pak jsme jim utekli za hranicemi města.
"Souhei, počkej… Už nemůžu… Potřebuju… Pauzu…" Vydýchávala jsem se a čekala, že Souhei bude trvat na tom, abychom běželi dál, že to nějak zvládnu.
"Dobře… Hmm… Vylez mi na záda."
"Co?"
"Neptej se mě furt tak blbě, když ti něco takového řeknu a pohni."
"Sory, já se jen ujišťuju, jestli jsem se nepřeslechla."
"Už mi s tím lezeš na nervy."
Tím mě překvapil. Sám už nemohl a vzal mě na záda, i když už jsme byli docela daleko. Pomalu, ale jistě si získával moji přízeň, aniž by o tom věděl. Ale nee. Ticho. Souhei je hajzl. Znovu už ne. Víš, jak to dopadlo minule. Byla by to velká chyba. Teď jsme spolu ale sami… Ne, kdykoliv se můžeme vrátit zpět.
O pár metrů popoběhl, ale pak se sklácel nečekaně na zem i se mnou. Dala jsem mu napít zbytku vody v mé flašce a zkoumala jsem, co se děje za hradbami města, ve kterém jsme ještě před chvílí byli vězněni. Chytli několik lidí a přivázali je ke kůlu ze dřeva. Dělají hranici? To ne… To je přece ten…
"Asi přišli na to, že nám pomáhal." Ozval se Souhei, jako by mi četl myšlenky.
"Musíme mu pomoct." Taková ve skutečnosti nejsem. Musím to hrát. Ve skutečnosti bych nikomu, kdo mi pomáhal a byl nebezpečí, nepomohla. Já ho o pomoc neprosila. Ale… To zní hnusně… Ale ve skutečnosti není… Sami byste to zjistili po mých zkušenostech s "kamarády".
"Máš pravdu…" Já to nemyslela vážně…
"No… Ale…"
"Dělám si srandu. Už by bylo pozdě. Co? Chtěla si to odvolat? Neumíš moc předstírat. Když už, tak to dělej se vším všudy." Jak já ho nenávidím...

Vaše LadySeiss

Na stopě emocím 6/1

12. června 2016 v 10:30 | LadySeiss |  Příběhy
V noci jsem nemohla spát, protože buďto Souhei ležel na mě, nebo jsem se pro změnu probudila já na něm. Ne že by mi to vadilo, ale spíš jsem nemohla spát kvůli tomu, že… No prostě asi začínám propadat svým emocím. Asi se do něj zamilovávám. To je špatné. To je hodně, hodně špatné. Ale posledních pár dní jsem neměla vůbec náladu na to, aby mě Souhei sváděl. Samozřejmě kvůli nim, se mnou to nemělo nic společného. Možná to bylo tím. Proč je tak natvrdlý? On to snad nevidí? Je o dva roky starší, než já a nic ho nenapadá. Nechápu to. Nevím, co mám dělat, ale nechci ho. Nechci ho mít ráda. Až se do toho zase zamotám, už nebude cesty zpět, hlavně když budeme pořád spolu a on si pořád nebude ničeho všímat.
Ráno jsem se opět probudila v Souheiově náručí, ale bylo mi to jedno. Nechtělo se mi hýbat, a ne, nebyl v tom žádný postranní úmysl. Možná trošku, ale hlavně se mi chtělo ještě spát?
"Spíš?"
"Hmm?"
"Mám plán, jak se odsud dostat, je docela primitivní, takže bychom to mohli zvládnout."
"A nechceš radši počkat, až nás sami pustí?" Zív…
"Pochybuju, že to bude tak rychle."
"Hmm… Pojď ještě spát, víš kolik je hodin?"
"Už se mnou dokonce mluvíš, jako bysme spolu něco měli." Poskočila mi hlava na jeho hrudi, protože se zasmál a já jsem jen protočila oči a znovu je zavřela.
Když už jsem byla v takovém tom polospánku, prudce sebou škubl, čímž mě probudil a začal trochu panikařit.
"Dělej, jdou sem, lehni si na mě." Nevím, proč šeptal, já jsem nikoho neslyšela.
"Dobré ráno. Jak jste se vyspali? Doporučili bychom vám dnes pobyt na čerstvém vzduchu, celý den. Budeme na všech pokojích dělat menší úpravy." Doháje… Já jsem se lekla.
"Ale samozřejmě. Budeme spolu venku, třeba na romantické procházce, že drahá?"
"No ovšem, co jiného bychom taky dělali?" To jsme trochu přehnali, ale co po nás chcou tak brzo ráno? No asi to, co si myslí, že mezi náma probíhá.
"Dovolíte, pánové? Moje přítelkyně je úplně nahá, potřebovala by se obléknout." Odkdy mluví, tak spisovně? A… Ježiši, co to řekl? Já ho zabiju.
No jasně, že jsem hned zčervenala, ale hlavně, že on je v klidu.
"Co prosím? Vážně jsi jim řekl, že jsem nahá?"
"Měla by ses chovat trochu důvěryhodněji. Zatím to moc nevypadá, že bysme spolu spali."
"Vždyť taky ne, co po mě chceš? Abych ještě dělala, že s tebou spím, nebo co? Já nejsem pornoherečka, na to sis měl vybrat někoho jiného."
"Jak dobře víš, na výběr jsem neměl a tys chtěla jít hrozně se mnou, pokud si dobře vzpomínám."
"Já vím… Jenom toho po mě chceš moc. Po tolika letech, co sis mě nevšímal, je docela těžké předstírat, že spolu chodíme, ale tobě je to jedno. Já jsem byla vždycky oběť. Mě by ukamenovali, ne tebe. Není to fér."
"Proto se chci co nejdřív dostat pryč. Pro mě to taky není kdovíjak příjemné." Tos mě moc potěšil, díky, že jsem tak hrozná přítelkyně… Nene, jsem v pořádku. Nemiluju ho. Je to blbec. I kdyby holka přímo před ním zčervenala už jen z jeho pohledu, v životě by nepoznal, že ho má ráda, takže… Já ho nemám ráda… Jo, jsem v cajku.
"No… Tak jaký máš plán?"
"Teď ne, řeknu ti ho venku. Musíme se chovat nenápadně."
"Proč mám takový pocit, že se tu o nás zajímají nejvíc ze všech?"
"Protože to tak asi bude… Obleč se. Za pět minut tě čekám dole."
"Nerozkazuj mi!"
"Dělej!" Provokuje, protože se usmál. Ale já se nenechám.

Asi ho… Mám ráda… Ne blbost. To se nikdy nesmí stát. Moje reputace by byla totálně v háji. Ale já k němu vážně něco cítím… Ne! Necítím! Proč bojuju sama se sebou? Já ho vážně nechci mít ráda, ale zkuste to vysvětlit mému mozku. Kde mám podprdu? Ne, já bez podprsenky nikam nejdu! Jsem v háji. Jak se mi tady mohla ztratit podprsenka? Bože… To je děsné. Snad to nepůjde vidět.
"Co ti tak dlouho trvalo?"
"Neviděl jsi někde moji podprdu?"
"Hmm… Ne…? Proč bych ti bral podprdu?"
"Jako můj milenec, bys měl mít lehký přehled o tom, kde se teď nachází moje spodní prádlo, ne?" Řekla jsem ironickým s lehce výsměšným tónem.
"No… Zpátky už jít nemůžeme, tak to budeš muset přežít." Zdálo se mi to, nebo… On zčervenal! Slavný Souhei Arukawa se červená, kvůli… Podprsence? Tak to mě dostalo. Musela jsem se smát.
"Čemu se směješ?"
"Zčervenal jsi…"
"Venku je vedro."
"Hmm… Jasně, to bude tím." Smála jsem se ještě víc. Souhei očividně moc neuměl zakrývat stud, ale bylo to roztomilé.

Procházeli jsme se asi patnáct minut. Celou dobu jsme mlčeli, ale drželi jsme se za ruce. Bylo to fajn. Tak jo. Uklidni se…
"Souhei?"
"No?"
"Ty si myslíš, že nám to věří?"
"Co jako?" Ale no táák…
"Že spolu chodíme."
"Měli by. Proč?"
"Já jen, že se mi to moc nezdá. Možná jen čekají na nějaký vhodný okamžik, kdy něco poděláme, aby nás mohli zabít. A co nám vlastně dělají v pokoji? Není to nezákonné?"
"Tady ne. Mají tu všechno trochu… Jinak."
"Jen by mě zajímalo, co tam dělají." Řekla jsem si spíš pro sebe.
"Instalují kamery."
"Co?!"
"Takové ty levné se slabým odposlechem, takže když si budeme něco šeptat, neuslyší to, ale o to víc se musíme snažit… Nebo utéct."
"Co… Jak… Proč jsi mi to neřekl dřív?"
"Slyšeli by nás a navíc to pro tebe není tak důležité, ani jsi to nepotřebovala vědět."
"Nepotřebovala? Já potřebuju soukromí mnohem víc, než ty. Jsem holka, pokud sis ještě nevšiml a…"
"Myslel jsem to tak, že pro tvou bezpečnost by bylo lepší, když jsi to nevěděla. Nechovala by ses tak nápadně."
"Ale ty bys to věděl. A mě by přišlo trochu divné, že si mně z ničeho nic všímáš mnohem víc, nebo dokonce, co já vím co."
"Nad tím jsem taky přemýšlel, proto jsem se rozhodl ti to říct, ale částečně jsme díky tomu v nebezpečí."
"Kvůli mně?"
"Jo. Jak já tě znám, nedokážeš se chovat moc nenápadně."
"Jak to myslíš? Umím se chovat nenápadně, když potřebuju."
"Takže tenkrát, jak jsi mi vyzlékala tričko jsi to nepotřebovala…"
Nechtěla jsem odpovídat, ale díval se na mě, nemohla jsem uhnout pohledem. To bych mu ukázala, že jsem slabá a to já nejsem. Ale co jsem měla teda dělat?
"Nechápu, o čem to mluvíš."
"Červenáš se, Ari… Ty mi lžeš do očí. Líbím se ti, žejo?" Říkal to takovým tím sváděcím tichým tónem. Rozhodilo mě to. Co mám dělat?
"Ne… Nic to nebylo. Prostě jsem se jenom zapotila. Nosíš divné trička. Nemůžu za to."
Zase ten úšklebek. Situaci ještě zhoršovala moje podprsenka… Kterou jsem neměla. Možná mě to rozhodilo, ale nedala jsem to na sobě znát. Myslím…
"Vážně, Ari? Seš si jistá?" Přitiskl mě ke zdi… Byla jsem v pasti.
Pusť mě, prosím. Nevydržím to. Co mám dělat. Nemůžu si to nechat líbit.
Tak jsem se pro změnu postavila do dominantní pozice já, abych unikla svým pocitům.
"Ale no tak…" řekla jsem s úšklebkem, "Zas tak moc si o sobě nemysli… Souheii."
Naše hlavy se přibližovaly, až byly úplně u sebe. Rty jsme měli jen pár milimetrů od sebe. On tak krásně voní. Byli jsme pořád blíž a blíž. Bylo to nekonečné čekání, až se naše rty spojí.
Konečně… Dotkly se, ale jen na okamžik... Souhei se najednou odtáhl.
"Výborně… Tak už se můžeme aspoň na veřejnosti líbat, když už jsme si to zkusili."
To si ze mě děláš srandu… Jak já ho nenávidím. Ale musím říct, že jeho rty byly přesně tak jemné, jak jsem si myslela. Jen doufám, že spolu ještě nakonec nezačneme chodit. Co by si o mě ostatní mysleli? Musím to rychle vytřepat z hlavy.
"Byla to jenom pusa a ty z toho hned děláš polibek?" Zasmála jsem se.
"Budeme trénovat. Musíme, jestli tu chceme přežít. Dva lidé, kteří se nenávidí, potřebují hodně tréninku, aby se do sebe zamilovali."
Teď vážně nevím, jak to přesně myslel, jen doufám, že ne vážně.


Vaše Lady Seis

Na stopě emocím 5/1

12. června 2016 v 10:26 | LadySeiss |  Příběhy
Odvedli nás do našeho apartmánu, který sice nevypadal nic moc, ale konečně někde byla vana i s mýdlem a pokoj s měkkou postelí, bohužel manželskou a ne zas tak velkou, jak bývají normální manželské postele. Bylo to jako naschvál. Tohle všechno… Tohle město, tahle postel, tahle situace… Tahle postel. Opravdu si nejsem jistá, zdali je tato postel opravdu manželská. Není to taková ta puberťácká postel? Nevím… Ale je až nepříjemně moc malá. Mám z toho depku. Nebudu vedle něj spát. Vážně ne. Moje pocity se zblázní, jestli se bude muset něco takového stát.
"Hej, není ta postel trochu moc malá?" Díkybohu, nejen já mám tuhle vidinu.
"Nechci vedle tebe spát. Bez urážky, ale…"
"V pohodě, chápu, já taky ne, ale nejspíš nemáme na výběr." Kam se vytratil jeho cit? Jeho laskavost. Opravdu to jenom hrál? To ne… Už to začíná…
Musím se okamžitě vyvarovat tomuhle pocitu. Takhle to začíná. První začínám cítit lehké sympatie, pak je mi líto, když o něčem, co máme udělat společně, nebo o něčem takovémhle, mluví sklesle a nechce to dělat, jen kvůli tomu, že to jsem zrovna já a poslední začáteční fáze… Pohledy. Začnu ho až moc sledovat a nebudu to schopna ovládat. Jemu to přijde divné, tak se bude ptát, co se děje a já pokaždé bolestně odpovím, že nic a vrátím se do normálu, ale ta bolest už zůstane. Tomuhle musím zabránit. Musím něco udělat… Argh… Sakra, vymysli něco. Jo, musíme se začít hádat, nebo… Ne, já nevím.
"Souhei?"
"Hmm?"
"Dostaneme se odsud živí?" To byla úžasná reakce na to, co jsem si právě říkala! Ježiš, já jsem tak blbá. Teď zním jako chudinka.
"Když se budeme držet jejich pravidel a nebudeme moc vyčnívat, tak určitě. Neboj, nech se mnou vést." A je to v háji… Té poslední věty si mě mohl ušetřit.
"Půjdu… Pro naše věci. Nemůžeš tam jít. Když už, tak ne sama. Buď tu, zajdu pro ně sám." Buď to udělal ze slušnosti, nebo se vážně snaží nevyčnívat. Já nevím. Jsem trochu mimo, ale ještě není pozdě. Ten pocit ve mně pořád kolísá, ještě mám naději, že se na pár hodin, nebo dní vytratí. Díkybohu, že odešel. Můžu být sama a nemyslet na něj. Ty huso, právě na něj myslíš. Nemyslet! Nemyslet! Mysli na něco jiného. Arino, no tak dělej. Třeba na zajíčky, nebo na jahody, maliny… S cukrem, které mi udělal k snídani. Ne! Tak třeba… Duha. Jo, jednorožci, západ slunce… Západ slunce je tak romantický… Argh!!! Zabte mě! Copak nedokážu myslet na nic jiného, než na něj?

"Vybalíš to? Dojdu si s někým promluvit, jak to tu chodí a tak..." No bezva, už jde zase pryč, tak u vybalování na něj určitě zapomenu, když bude pryč.
"Jo, jasně."
Tak… Nemáme tu moc věci, jen pár košil, sirky, falešnou mapu… Trenky? On s sebou nosí náhradní trenky? Ne že já bych nenosila náhradní spodní prádlo, ale u něj jsem to nečekala. Nemysli na to! Jsou to jenom trenky proboha. Hmm… Ta košile tak voní… Po něm. Po jeho vůni a trochu po jeho potu. Nech toho! Je to úchylné. To by stačilo. Zbytek vybalím úplně v pohodě a půjdu si dát vanu.
Aah… Kdy jsem se naposledy naložila do vany? Nějaký ten měsíc už to bude. Hmm… Chce se mi spát. Padají mi víčka. Usínám…

"Ari? Prober se. Slyšíš? Sakra vylez z té vany a obleč se." Tohle mě probralo docela rychle.
Okamžitě jsem vyskočila z vany. Nahá samozřejmě. Ano seš skvělá Ari, já vím… Doháje, kde je ručník?!
"Souhei, kde je ručník?"
"Tady, neboj, nedívám se." To by sis taky zkusil.
"Díky… To byl trapas."
"Přede mnou se nemusíš stydět, jsme přece milenci, ne?" Ne a nesměj se ta blbě, tohle není sranda.
"Opravdu jsem nic neviděl. Nevěříš mi?"
"Nejde o to, že bych ti nevěřila. Jde o to, že to prostě bylo trapné, chápeš?"
"Chápu." Zdálo se mi to, nebo to řekl smutně? Teda… Sklesle.
Ťuk, ťuk. Někdo je za dveřma. Už je pomalu otevírá… V tom mě Souhei strhl na postel a dělal, že jsme se zrovna muchlovali, a když dotyčný otevřel dveře, ulevili jsme si, protože se mu na tváři objevil ruměnec, z toho, jak se cítil trapně.
"Přejete si?"
"Ne… Omlouvám se, že jsem vás vyrušil… Z… Nashle…"
"No to bych prosil." Řekl Souhei a vrátil se opět ke mně, než se dveře zavřely.
Už už jsem chtěla vstát, ale Souhei nepřestával. Naše rty se přibližovaly. Už byly tak blízko, až jsem cítila, jak jsou jemné. Cítila jsem, jak krásně voní, ale něco jsem si uvědomila a rychle jsem se odtáhla.
"Ehm… Už odešel." Zčervenala jsem.
"Ehm… Aha…" Souhei taky. Bylo to schválně, nebo si vážně nevšiml, že muž odešel? To se asi nedozvím, ale musím na to co nejrychleji zapomenout.
Když byl večer a já jsem se v koupelně chystala do postele, měla jsem opět ten zvláštní pocit. Vyšla jsem z koupelny, očividně v nepravý okamžik, protože Souhei se právě vyslékal. Teda jenom tričko, ale i na to byl krásný pohled. Ztuhla jsem, protože jsem si uvědomila, že on nejspíš neví, že tu jsem, protože by už dávno něco řekl, teda pokud by neměl nějaké postranní úmysly… Nee! Na co to myslíš, Ari. Ty čuně!
"Ari?" Sakra…?
"Jo, promiň, už…"
"Jsem hrozně zpocený a to triko mi nejde vysléct…"
"Eh… Aha… Tak já…" Přesně jsem nevěděla, co mám udělat. Teda spíš, co po mě chce.
"Pomohla bys mi ho vysléct?"
"Eh… J-jasně." Nečervenej se! Nic to není. Uklidni se. Jo… To pomáhá. Jsem v klidu. Nic to není.
Přišla jsem k němu a on se pohnul směrem ke mně. Na můj vkus byl až moc blízko, ale přes tričko nemohl vidět, tak jsem to přešla. Zvládnu to. Reflexně se moje ruce jako první nalepily na břicho a až potom jely nahoru, kde začínalo tričko. I když jsem k němu vůbec nic necítila, nechápu, proč se moje oči i ruce nalepily zrovna na břicho. Možná proto, že ho má tak krásně vytvarované. Žádný hnusný pekáč buchet. Prostě přirozeně silné břicho. A co teprve ruce. Chytla jsem jeho triko a tahala nahoru. Měl pravdu… Vážně to šlo hodně těžce, a to jsem si říkala, že si se mnou zase jenom hraje.
"Nejde to… Jsem moc nízko." Když jsem tohle říkala, stála jsem právě s nataženýma rukama úplně nahoře, svým tělem, blízko toho jeho.
"Tak se postav na něco… Třeba na postel, já nevím, jen už to sundej."
No jo, uklidni se. Postavila jsem se tedy na postel a za lem trička si Souheie přitáhla blíž, protože se mi nějak ruce přilepily k jeho tričku. Vypadalo to vážně divně, kdyby to mělo něco znamenat. Pak už jsem lehce triko přetáhla přes jeho hlavu a při vymotávání mých rukou z něj, jsem málem spadla na Souheie.
"Už mě můžeš pustit."
"Přilepily se mi tam ruce… Na to triko, počkej." Najednou jsem se zakymácela, jak jsem neměla pevný opěrný bod a opravdu jsem spadla. Souheie to muselo bolet, protože padal z docela velké výšky a na něj ještě já.
"Au… Ari…?" Asi mám něco s rukou.
"Hmm?"
"Slezla bys?"
"Jasně, jen co… Co to máš sakra za debilní tričko, nemůžu se z něj dostat."
Nevím přesně jak, ale najednou seděl Souhei zase obkročmo na mě a rval ze mě jeho triko. Byl těžký, ale bylo to příjemné. Už jsem se ani nesnažila vyndat ruce. Už jsem si jenom užívala toho pocitu… Zpozoroval to…?
"Co?"
"N-nic…"
Najednou se ke mně naklonil a pošeptal mi do ucha:
"Vím, že se ti to líbilo." A zase se usmál.
Ztuhla jsem… Co to bylo tentokrát za pocit? Najednou mě chytil za zápěstí, prudce mi vyrval ruce z jeho trika a pomohl mi na nohy.
"Kecám…" Nenávidím tě… Souhei.


Vaše LadySeiss

Na stopě emocím 4/1

12. června 2016 v 10:24 | LadySeiss |  Příběhy
"Tak slečinko… Odkud jste a jak a proč jste šli sem?"
"Já jsem z Argebraie a popravdě vůbec nevím, co tu dělám a kde jsem. Šli jsme do hlavního města, ale naše cesta se trochu víc prodloužila."
"No, to bude asi tím, mladá dámo, že Argebrai je na úplně druhém konci."
To si ze mě děláte srandu…
"Ale jakto? Naše mapy jsou…"
"Vaše mapy vám byly odebrány, stejně jako všechny vaše osobní věci. A ohledně těch map… Teda té jedné… Je falešná."
"Cože?"
"Někdo zfalšoval vaši mapu a vy podle ni jdete, hádám už takový měsíc…?"
"Přibližně…"
"Vy a ten muž jste milenci, tak předpokládám…" Ježiš, ještě to tak.
"Ne, my…"
"Slečno, teď vám ještě poradím, dokud můžu," řekl ztišeným hlasem, "nikomu neříkejte, že jste jen přátelé, nebo že spolu třeba děláte misi, nebo co já vím. Buď jste milenci, nebo spolu chodíte, ale proboha ne jen kamarádi."
"A… Proč proboha ne jen kamarádi?"
"Pššt… Nikdo to nesmí slyšet. Protože toto je krutý kraj a pokud se tu kluk a dívka ve vašem věku spolu baví, nebo spolu jen cestují, berou to, jakože ta žena je jeho… Sexuální hračka a nemají žádné závazky."
"A i kdyby, nemůže jim to být jedno?"
"Nemůže… Takhle to nefunguje. Jestliže spolu nemáte poměr z lásky, nebo spolu otevřeně nechodíte, je žena brána jako prostitutka a to je tu zakázáno a žena je ukamenována." Banebože, to zní jako islám.
"Vy jste islámisté?"
"Ne."
"Takže buď spolu máme chodit, nebo spát. Jasné."
"To doufám, protože to není sranda. Jo a kolik vám je?"
"15. Proč?"
"To né… Od patnácti je u nás povolen poměr a žena bavící se s mužem, jako vy, může dopadnout stejně jako prostitutka."
"Já s ním nehodlám spát. Tohle mi nedělejte." Asi umřu…
"Nekřičte tak. Je to pro vaše dobro. Buď budete předstírat poměr, nebo zde budete pohřbena zaživa. Máte na výběr, ale vybírejte rychle. Omluvte mě, musím jít."

O několik minut později jsme se já a Souhei opět sešli ve stejné cele. Dle jeho pohledu jsem usoudila, že byl poučen stejně jako já.
"Tak mi řekli, představ si, že spolu spíme." Zašeptal mi u ucha a při tom se smál.
"Nemusíš to dělat."
"Co jako?"
"Byl bys volný, kdybys jim ohlásil, že spolu nespíme, ani nechodíme."
"Jak si řekla, s tebou mám větší pravděpodobnost na přežití, ne?"
"Jo… To zní jako moje slova." Řekla jsem si spíš v hlavě, než Souheiovi.
"Takže odedneška se budeš chovat, jako bychom spolu něco měli a já taktéž. Občas uděláme nějakou tu líbačku, ať to nějak vypadá a pustí nás."
"Počkej… Já to teda dělat nebudu. Předstírat, že s tebou chodím bych zvládla, ale muckat se s tebou nebudu."
"Buď to, nebo ti půjdu na pohřeb."
"Já to nezvládnu." Já to řekla nahlas?
"No tak. Bude to jako líbat bývalého."
"Ne, nebude, protože jsme spolu nikdy nic neměli, vzpomínáš?"
"A to dáváš za vinu mně?"
"No, mělo to tak vyznít."
"Ticho, někdo jde. Prostě se nech vést mnou a zvládneme to." Poslední slova řekl spíš hodně šeptem.
Nemůžu uvěřit, co se to právě děje. Co se to má stát… Tak teď se určitě neudržím. Zase ho budu milovat a můžu za to já. Kdybych tenkrát v Argebraii dávala pozor, nemuseli bychom být tady. Do očí se mi hrnuly slzy, ale hned se zase vytratily, jakmile přišli k naší věznici nějací chlapi a odvedli nás. Jeden byl jako buldozer, všechno kolem něj padalo a bylo mu to jedno, slisoval to se zemí další dva byli spíš něco mezi borcema a normálníma chlapama.
"Takže vy dva, spolu chodíte?"
"Ano."
"Kolik vám je?" Téměř na všechny otázky odpovídal Souhei.
"17."
"A slečně?" Dloubl do mě Souhei, čímž mě probral z přemýšlení… Zase…
"Hmm… 15…"
"Poměr máte?"
"M…"
"Otázka pro slečnu." Přerušil Souheie.
"No my… Ano… Máme spolu," nemůžu uvěřit, že to musím říct, "poměr."
"A máte se rádi?"
"Samozřejmě."
Chlap se na mě podíval a čekal na odpověď.
"Ano máme se rádi." Neřekla jsem to trochu přidušeně? Byla jsem nějak mimo. Možná proto, že jsem seděla skoro Souheiovi na klíně a ještě jsem musela odpovídat na takové otázky.
"A milujete se?" Pořád se díval jen na mě. Pochopila jsem, že normální slovní odpověď mu stačit nebude, ta jsem se nevědomky přitiskla k Souheiovi na hrudník a odpověděla.
"Jistě, že se milujeme."
Zřetelně šlo vidět, jak mu až tahle odpověď konečně stačila. Na Souheiově hrudi jsem cítila vypracované svaly a tlukot jeho srdce. On mě objal ještě víc a právě teď jsme opravdu vypadali jako milenci. Ještě ke všemu mi zabořil nos a pusu do vlasů, čímž mě trochu rozhodil, ale očividně to pomohlo.
O pár minut později přišel druhý chlap a řekl:
"Ubytujeme vás v našem apartmánu a za pár dní můžete odejít, ale jestli se budete snažit odejít dřív, bude s vámi nakládáno jako se zrádci. Rozuměli jste?"
"Ano." Řekl Souhei. Právě teď jsem si uvědomila, jak moc jeho hlas za těch několik let zmužněl, ale ne jen jeho hlas…


Vaše LadySeiss

Na stopě emocím 3/1

11. června 2016 v 21:54 | LadySeiss |  Příběhy
Šli jsme asi další hodinu úplně potichu. Sem tam jsme se bavili o tom kudy jít a kdy si dáme odpočinek, ale jinak ticho. Zajímavé bylo, že vždy začal mluvit první on. Byl ten typ člověka, co si sice hraje na borce, ale nedokáže vydržet trapné ticho. Já miluju ticho, takže jsem vždycky převrátila oči, když začal mluvit, protože mě vytáhl z mého snového světa, ve kterém jsem právě byla, takže jsem vždycky jako blbá reagovala na jeho první větu "Co?". Když už jsme si myslela, že bude ticho a já se budu moct plně ponořit do svých myšlenek, začal opět mluvit.
"Co?" Převrátila jsem asi po dvacáté oči v sloup.
"Nechceš si dát pauzu? Za chvíli bude tma."
"Hmm."
Lehli jsme si na zem, docela daleko od sebe, díkybohu a docela rychle jsme usnuli, teda aspoň já. Teď už jsem se nebála, že mě tam nechá. Klidně. Nechci s ním už být. Jedině on ve mně vždycky vyvolá ten pocit, který jsem měla, když jsem ho ještě milovala. Bylo v něm tak trochu z každého pocitu. Láska, touha, žárlivost… A taky vědomí, že ho nikdy nebudu mít. Tahle myšlenka vždycky tak nemilosrdně bortila moji duši. Nenáviděla jsem ho za ten pocit, ale snažila jsem se být silná a překonat tu bolest.
Bylo ráno… Čekala jsem, že se otočím na druhý bok a budu tam sama, ale spletla jsem se. Ležel tam a ještě spal. Já jsem vstala a šla jsem se trochu opláchnout do potoka. Když jsem se vracela, už byl vzhůru a chystal snídani. Tvářil se jakoby nic a zkoumal mapu, na které byl očividně úplně ztracený.
"Jak daleko ještě?"
"Už jenom pár desítek kilometrů."
"Dáš si snídani? Dělal jsem ji sám z čerstvě nasbíraných surovin." Zajímalo by mě, kde vzal cur, aby ty maliny posypal.
"Nemám hlad." Už jsem vstávala, když mě zadržel.
"Najíš se, rozumíš? Nebudu někde uprostřed cesty poslouchat, že máš hlad."
"To já nebudu poslouchat tebe a malin s cukrem se teda moc nenajím."
"Aspoň něco. To ty ses šla jenom umýt. Co jsi udělala?"
"Tak hele. Mně na rozdíl od tebe vadí, když jsem zpocená a smrdím a nechci vedle tebe jít, jako nějaké prase a trpět ty tvoje divné pohledy pokaždé, když mě ucítíš."
"A jak jako poznáš, když tě ucítím?"
"Třeba dneska ráno… Jak jsme se schovávali v tom křoví před tím bobrem… Ani jsem nemusela vidět tvůj obličej, abych poznala, jak se tváříš a že ti můj pach není zrovna příjemný."
"Nečichal jsem k tobě."
"Ne? Tak co to mělo být za výraz?"
"To ti jenom tvoje ženská intuice dneska ráno radila špatně…"
Cítila bych se trapně, kdybych věděla, že to říká vážně, ale i když byl sebevíc přesvědčivější, poznám, kdy něco myslí vážně a kdy to hraje. Přece jen ho znám už nějaký ten srpen.
"Prostě mám ráda čisto. Měl by ses taky umýt. Máme plno času."
"Nebudu plýtvat drahocenný čas na něco, co nepotřebuju."
"Samozřejmě… Ty potřebuješ, aby z tebe táhlo jak z vola."
"Nechci smrdět jako šlapka."
"A kdo říkal, že s sebou mám mýdlo. Prostě se jen opláchni a vyměň si tričko. To propocené si vyper a já ti ho vezmu, až se zase zpotíš, zase si vezmeš to čisté."
"Já mám ale jen jedno tričko."
"Tak si vem tohle." Hodila jsem po něm moje staré zmuchlané tričko. Bylo čisté.
"Nebudu nosit ženské oblečení."
"A co si jako myslíš, že mám na sobě já. V holčičím tričku bych se asi udusila, jak je upnuté. A měla bych s ním výhled až do dělohy."
Teď už konečně zmlknul.
Další hodina za námi a další. Podezřele dlouho se nic nedělo asi týden a my jsme se stále neblížili hlavnímu městu. Nevadilo mi to nějak extra. Měla jsem tohle vandrování ráda.
"Nechceš mi už říct, jak se jmenuješ?"
"Ne."
"Furt se zlobíš?"
"Ne."
"Proč mám pocit, že jo?"
"To ti jen tvoje mužská intuice radí špatně."
Musela jsem se usmát. Postřehl to.
"Dáme si pauzu."
"Žádná pauza nebude." Ozvalo se odněkud z křoví.
Blesku rychle jsme se oba otočili už se zbraněmi v rukou a matně jsme sledovali, odkud to přišlo. Něco se ve mně zachvělo, protože poprvé v životě jsem nemohla najít nepřítele.
V tom mě někdo zezadu jako duch praštil do hlavy čímsi tvrdým a já okamžitě upadla do bezvědomí. Poslední, co jsem uslyšela, byl Souheiův hlas.
"Ari!"
Nemohla jsem tomu uvěřit. Vzpomněl si. Zrovna v takovéhle situaci si vzpomněl. Moje jméno je Arami, ale všichni mi říkají Ari. Byla jsem tak trochu dojatá. Vzpomněl si…

Nechápu, proč jsem se probrala v nějaké barabizně v base a v Souheiově náručí. Nebyli jsme ani svázaní. Probudila jsem se jako první, ale kvůli bolesti hlavy jsem se nemohla pohnout. Jak jsem se tak vrtěla, vzbudil se i Souhei.
"Ehm… Proč na mně lěžíš?"
"Proč mně objímáš?" Ruce mu rychle klesly na podlahu."
"Neobjímám." Začervenal se? Nené. Slavný tvrďák Souhei Arukawa se červenal? Musela jsem se usmát.
"Čemu se směješ? Měla bys ze mě slézt a zjistit, co se stalo."
"Ale samozřejmě." Vstávala jsem se zlomyslným úšklebkem na tváři. Není ti to příjemné, co, Souhei?
"Stát! Nikdo ani hnout!" Co je to za magory?"
"Kdo jste?" A hlavně kde jste?
"To v téhle chvíli není vaše věc. Ptát se teď budeme my."
Po chvíli si nás vzali každého zvlášť, hádám do výslechové místnosti. Nevypadali vůbec jako Varumové. Byli to obyčejní lidé, co jen neměli rádi cizince?


Vaše LadySeiss

Na stopě emocím 2/1

11. června 2016 v 21:52 | LadySeiss |  Příběhy
"Souheii."
"Tiso?"
"Žiješ… Dobré, doplavem k tomu břehu, pojď."
Když jsme byli u břehu, vylezl jako první a pomohl mi.
"Tak já půjdu tudy a ty běž tam, do města."
"Co?"
"I když bych tě nejradši zabil, nechci abys šla se mnou. Zdržuješ mě. Půjdu sám."
"Zdržuju? Já jsem ti pomohla slézt skálu. Nebýt mně, byl bys ještě v tom kočáře."
"Zas tak si nefandi. Všechno bych to zvládnul sám."
"Beze mě nepřežiješ. Jsem vycvičená na léčení. Něco se ti stane a ty tam umřeš sám. Nebude ti mít kdo pomoct."
"Dokážu přežít i sám."
"Ale se mnou máš větší pravděpodobnost."
"Tvůj názor."
"Kam chceš jít?"
"Tam, kde bych právě teď měl být. Chtělas je zachránit, ne? Tak je jdu zachránit."
"Ale jsou tam i moji přátelé. Nenechám tě všechno udělat samotného. Pak by všechna sláva padla na tebe. To se nestane. Já půjdu s tebou, ať chceš, nebo ne. Ať půjdeš kamkoliv, spolu přežijeme dýl."
"Tiso…"
"A mimochodem… Nejsem Tisa. Chtěla jsem jen vědět, jestli tě aspoň trochu napadne, že to není moje jméno. Nenapadlo… Nevadí, tak příště… Jdem?"
"A jak se teda jmenuješ?"
"Řekla jsem příště. Pojď."

Byli jsme v nějaké pustině a já vůbec nevěděla, kam jít a on taktéž. Byli jsme v háji, a to si říká stopař.
"Jak daleko jsme ještě od města?"
"Nevím, asi tak třicet, nebo čtyřicet kilometrů." Neví? To mě pos… Ehm… Chtěla jsem říct… Je to chudák. Na tohle byl cvičený a teď, když to má dokázat v praxi je mimo.
"Nezůstanem někde přes noc? Už bude večer a my se blížíme k lesu. Neměli bychom zůstávat na noc v lese. Ty stvůry by nás našly."
"Mám to pod kontrolou. Ty se půjdeš vyspat tam na ten seník a já budu hlídat venku." Vím, o co mu jde, ale on to neví, tak si trochu pohrajeme.
"Ale…"
"Bude to dobré. Jasné? Vyspíme se a brzo ráno budeme pokračovat."
"Dobře. Tak dobrou."
Chce v noci utéct, to je jasné, ale mě se jen tak nezbaví. Ať si jde. Dřív, nebo později bude potřebovat moji pomoc a já mu náhodou budu nablízku, když se mě zbavil.

Moc jsem nespala, vždy mě něco probudilo, ale pokaždé tam byl, takže asi čekal, dokud bude nějakých jedenáct, nebo víc a pak půjde. Mám ho prokouknutého. Znám ho odmalička, je to zmetek. Vždycky mi ubližoval, ale já sebou už nenechám házet, jako loutka. Mám svoji hrdost a už dávno jsem se dostala přes ty jeho hnusy, co mi provedl a ani náhodou už ho nemám ráda… Ani ve snu.

Konečně přišla moje šance. Balil si věci a potichu mě každou chvíli chodil kontrolovat, jestli mě nevzbudil. Byla jsem celá natěšená a v břiše jsem měla netopýry. Prostě jsem byla hrozně nedočkavá, až mu budu moct ukázat, že mě potřebuje a že nejsem taková nicka, jak si o mně vždy každý myslel. Už nikdy víc.
Vůbec si mě nevšiml. Byla jsem jako neviditelná a občasné zaskřípání větve snad bylo v lese normální. Pohyboval se úplně v klidu, jako by nic, skoro jako by věděl, že… Ale ne, to je blbost. Stojím za víc, než abych byla převezena někým, koho plánuju převézt já. Už to bylo několik dní a stále jsme cestovali bez sebemenšího vědomí mojí přítomnosti. Několikrát nás napadla nějaká zvířata, ale vždycky se vrhaly na něj. Já byla dokonale maskovaná. Jednoho dne ale…
Zastavil se uprostřed cesty, zhluboka se nadechl a jen tiše stál. Bylo úplné ticho. Byl podvečer a všude už téměř mrtvo. Nevěděla jsem, co se stalo, ale zničehonic jsem v žaludku ucítila opět ten pocit, ale už neproudil ze vzrušení. Aniž bych jeho obličej viděla zepředu, na sto procent jsem věděla, jak se právě tváří. Ten jeho namyšlený úšklebek se mu určitě táhnul po celém ksichtě. Moc dobře ten výraz znám. V tu chvíli jsem už věděla, že je pozdě se líp schovat. Věděl to. Najednou zničehonic vyskočil a někam se ztratil. Nedokázala jsem pochopit, jak jsem ho mohla, tak jednoduše ztratit z dohledu. Věděla jsem, co bude následovat, ale ani jsem se nehla. Najednou mě něco strhlo k zemi. Ležela jsem na zádech a on na mě v útočící pozici. Zase ten pocit. Pokaždé, když se mě dotýkal jsem ho měla. Nechtěla jsem ten pocit už nikdy cítit, věděla jsem, co po něm bude následovat a nechtěla jsem to znovu celé prožít. Protože chvíli nedával pozor a zahleděl se na mě, aby mi na tváři vytvořil stydlivý ruměnec, vyskočila jsem, chytla ho lehce za krk zezadu a srazila ho k zemi na stejnou pozici, v jaké jsme byli před chvílí, ale naopak. Zase ten úšklebe. Leze mi na nervy. Nevím, jak dlouho jsme tam leželi a dívali se na sebe, ale když už jsem cítila, že ten pocit znovu přichází, vstala jsem nechala ho zaskočeného na zemi. Tázavě se ne mě podíval a já mu jakoby nic podala ruku, díky níž se zvedl.
"Noták… Copak sis nemyslela, že jsem tak slabý, že jsem nepoznal, že tu jsi, že ne?"
"Věděla jsem, že to víš, jen jsem čekala, až konečně něco uděláš. Vím, že bys mě v životě s sebou nevzal a snažil by ses mě setřást každou možnou chvilku, ale já se nenechám."
"Hmm… Vážně?" Asi mu budu muset dát přes držku, aby mu ten výraz slezl.
"Co tím jako myslíš?"
"Vůbec nic…" Otočil se a vydal se cestou, kterou už měl pár dní namířeno.
"Hej, řekni mi to. Tenhle ksicht nemáš pro nic za nic."
Ticho.
"Jo a neříkal jsi, že už je to jen nějakých třicet kilometrů?"
"Já řekl třicet? Myslel jsem tři sta." Řekl a zase se usmál. Vždycky mě rád provokoval a pak se divil…
"Nejsi unavený?"
"Ne, proč? A řekneš mi konečně svoje jméno, abych ti nemusel říkat "hej"?"
"Nikdy sis s tím hlavu nedělal"
"No ták. Nebuď naštvaná."
"Naštvaná? Ty seš takový ubožák. Nepamatuješ si jméno člověka, který tě tolik let obdivoval a měl rád. Jo vlastně, ty ses tomu člověku vysmál do ksichtu a pak byl konec, já jsem zapomněla, promiň."
"Mluvíš, jako by jsme spolu někdy něco měli."
"Vím, že neměli!"
"Nemusíš řvát."
"Nechoď od tématu."
"Nebudeme se zdržovat tlacháním, půjdem, ať jsme tam, co nejdřív."
"Ale já chci mluvit! Vždycky utíkáš od důležitých témat. Nikdy ses do žádného nezapojil. Buď jsi ho ignoroval, nebo úplně změnil téma. Seš takový slaboch. Nechápu, jak jsem mohla…"
"Mohla co?"
"Mít ráda, takového ubožáka… Máš pravdu. Pojďme." Odpověděla jsem spíš šeptem.
Nemůžu tomu uvěřit. Vážně jsem to teď vytáhla? Jako nějaká jeho žárlivá bejvalka.


Vaše LadySeiss

Na stopě emocím 1/1

11. června 2016 v 21:48 | LadySeiss |  Příběhy
"Souheii, počkej! Nemůžeš mě tu nechat. Jsme jedni z mála přeživších, sama nepřežiju."
"To není moje věc." Úplně mě ignoroval... Jako vždy, ale tentokrát ho nenechám jen tak odejít.
"Souheii, prosím... Nemám kam jít a ty sám taky nepřežiješ moc dlouho." Bylo ticho "Potřebuješ mě."
"Tak aby bylo jasno. Já nikoho nepotřebuju a už vůbec ne tebe a stejně to už nemá cenu, dříve, nebo později nás najdou a my skončíme stejně jako oni!"
"Souheii... A co Emily? To ji necháš jen tak? Tam mezi těma vrahounama? Já myslela, že ji..."
"Co sis myslela?! Ničemu nerozumíš. Em je už dávno mrtvá. Nevím, čím to je, že furt trpíš těma utkvělýma představama o tom, jak bude jednou zase všechno dobré, jakoby se nic nestalo. Už je to trapné, tak mi dej pokoj a běž si radši nechat zdeformovat vnitřnosti těma bestiema při záchraně tvých přátel."
"Je mi to líto, ale věř mi... Když mě vezmeš k sobě, nezklamu tě. Bude lepší, když budeme spolu, než aby jsme někde pochcípali sami."
"Nevím, co si od toho slibuješ, ale jestli po mě zas vyjedeš, nebudu tě šetřit. Víš, že bych tě dokázal i zabít."
"Hmm... Souheii?"
"Co?"
"Co teď budem dělat? Nemůžem jen tak odejít. Co když ještě někdo z nich žije? Radši bych umřela při jejich záchraně, než někde sama v tom lese."
"Nikdo tě nenutí jít se mnou."
"Prosím, Souheii, co když žijí? Viděl jsi někoho z nich umírat?" Zakroutil hlavou, "No tak vidíš. Musíme jim pomoct, ale sama jít nemůžu."
"Jestli tam chcípnem, zabiju tě, na to se spolehni." Myslím, že se zlobí, ale to je mi jedno.
Myslí si, že ho mám pořád ráda. To teda ne. Všichni mě mají za chudinku, za tu citlivou, blbou holčičku, ale já jim jednou ukážu, teď ale ještě ne. Dokud budu moct, musím být furt chudinka, ale já jim všem ukážu. Kdybych mohla, zabiju ho, ale zrovna teď ho potřebuju. Doufám, že tam bude aspoň pár těch mrch živých, ať se mám komu ukazovat.

"Půjdu první, kryj mě. A buď zticha, nebo je po nás."
Blbeček. Si myslí, že když jsem holka, jsem úplně vypatlaná.
Zašel za roh malé budovy a já šla za ním. Všude jsem se ohlížela, když v tom... Cítila jsem na sobě něčí pohled. Někdo se na mně díval. Vím to, tohle poznám vždycky. Otočila jsem se a v tom mě něco trefilo do hlavy a já pak už viděla jen černo. Slyšela jsem pak už jen Souheiův hlas, ale pak ticho. Byla jsem v bezvědomí

"Vzbuď se. Dělej!" Slyšela jsem Souheie, ale nebyla jsem schopná se probrat.
"Vzbuď se!" Teď už mně to probralo.
"Hmm…Coo jee…?" Byla jsem mimo.
"Hovno. Vstávej. Musíme jít." Až teď jsem si všimla, kde to jsme. Byli jsme v uzavřeném voze. Zrovna nejel, ale něco mi říkalo, že co nevidět pojede.
"Co budem dělat? Nedostanem se odsud." řekla jsem.
"Dostanem. Buď zticha a vytáhni mi z kapsy nůž a rozvaž mně."
Nebylo divné, že byl svázaný jen on? Asi ne… Vytáhla jsem mu nůž z kapsy. Měla jsem při tom divný pocit. Rozevřela jsem ho a začala řezat. Měl trochu rozedřené zápěstí. Cítila jsem se divně, když jsem mu rozřezala pouta a sundala je. Z míst, kde měl provazy mu tekla krev. Měla jsem u sebe všechny svoje věci. Vytáhla jsem si z kapsy kelímek s mastí na odřeniny a malé rány. Tázavě jsem se na něj podívala a on nic neříkal. Pochopila jsem to jako souhlas. Zatímco jsem si na prsty nanášela krém, on si mnul odřené zápěstí. Podal mi ruce a já jsem mu pečlivě namazala ruce mastí. Sem tam ucukl, nebo zasyčel, ale za chvíli to bylo. Obvázala jsem mu je mými šátky na rány a už byl zticha. Vůz se rozjel. Museli jsme se dostat ven. Měla jsem nápad, ale nemohla jsem ho říct. Všechno bych tím podělala.
"Dej mi ho." Podala jsem mu nůž a on začal řezat provazy, které těsnily dveře. Nebylo to moc zabezpečené vězení. Po chvíli se dřevěné vrata otevřely a my jsme nátlakem na ně vypadli ven. Byli jsme na skalách. Byla to taková ta úzká cesta u okraje skály. Přepadla jsem přes okraj, když jsem padala z vozu, ale chytila jsem se. Souhei se ještě vzpamatovával a něco hledal. Po chvíli mi došlo, že hledá mně.
"Souheii! P-pomoz mi!"
Viděla jsem, jak se jeho výraz mění. Už jsem viděla, jak se na mně vykašlal a odešel, ale on mi na poslední chvíli podal ruku, zrovna když mi sjela z okraje. Chytil mě za pas a přitáhl si mě. Vypadalo to divně, ale jinak to nešlo. Leželi jsme vedle sebe u okraje vysokého několik desítek metrů nad zemí. Neviděla jsem, co je dole, ale určitě bych tam nechtěla spadnout. Vůz už tu dávno nebyl, když jsme se vzpamatovali.
"Tak… Jdem ne?"
"Kam chceš jít? Jsme v totální prdeli. Kdybys dávala bacha, jak jsem ti říkal, nebyli bychom tady."
"Takže je to moje vina… Dík no. Hele nemám náladu na tvoje kecy. Prostě se podíváme, kde jsme, ne? Dole určitě bude nějaké město, nebo… Moře?"
"To si ze mě děláš…"
"Kde to doháje jsme?! Jak dlouho jsme spali, že jsme se ocitli až u moře?"
"Mně se ptej… Máš dalekohled?"
"Kde bych ho asi vzala?"
"Kde si vzala mast a šátky?"
"Jsem vyučená jako lékařský bojovník, je moje povinnost mít s sebou tohle. To ty jsi stopař, ty bys měl mít dalekohled."
"Já u sebe nemám svoje věci vůbec. Vzali mi je."
"A proč mám já u sebe všechny věci?"
"Já jsem měl batoh, ty to máš schované po kapsách."
"To mi chceš říct, že s sebou nemáme opravdu nic? Jak se dostaneme pryč z té skály?"
"Budem muset slézt."
"Nebo vylézt."
"Blbost… Co najdem nahoře? Možná tak ty, co nás sem odvezli."
"Jak se chceš dostat dolů?" Ne, to mně fakt zajímá.
"Budeme se jistit. Slezeš ty a pomůžeš mi, kam mám dát nohu a pak tě budu jistit, abys nespadla, a ty slezeš níž a tak dál."
"Nemůžem naopak?"
"Jak jako? Že já polezu dolů a ty budeš jistit? Ne, to je blbost. Já jsem silnější, než ty, kdybys padala, udržím tě." Ty seš zmetek.
"Fajn… Tak jdem na to, ale zajímalo by mě, jak se ten kočár dostal nahoru."
"Normálně, je tam cesta, ale my nejsme tak blbí, půjdem opačně." Aby ses nedivil.
Slezla jsem přes okraj skály, on mě chytil za ruku a pak mi podepřel pas.
"Jsem v pohodě, lezeš."
"Seš si jistá? Musíš tam být fakt pevně, nebo letíme oba."
"Jo."
Teď se přes okraj natáhl on. Položil si nohu vedle mě a já jsem slezla zase níž. Bylo divné, když se mně furt dotýkal. Kdyby to byly nohy, nebo ruce, ale on mě držel za pas. Proč jsem musela lézt první? Jsem dost silná. Docela mi to už vadí, ale jde nám to. Dostali jsme se postupně asi za patnáct minut do půlky. My se zabijem, já to vidím.
"Ty… Jak se vlastně jmenuješ?"
"Jako vážně?"
"No promiň, nepamatuju si jména."
"Ne, já myslím, proč se do prdele ptáš zrovna teď?!"
"No… Nevěděl jsem, co mám říct a zvuky a občasné zaječení není konverzace a ke všemu to zní divně. Kdyby to bylo jako video bez obrazu." Protočila jsem oči a ucítila jsem zase ten divný pocit.
"Tisaella."
"Jo, sory. Já zapomněl."
"Souheii?"
"No?"
"Nechceš už lézt? Docela mě bolí ruka."
"Rád bych, ale zasekl se mi rukáv."
"Děláš si prdel? Tak to urvi a lez, nebo sletíme, už to nedávám."
"Nemůžu. Spadli by jsme."
"Lezu nahoru."
"Seš blbá? Zůstaň tam."
"Asi sis toho při naší úžasné konverzaci nevšiml, ale jsme jenom tři metry nad vodou."
"A co je v té vodě."
"Nevím, až tam spadneš, řekni, ale teď s tou nohou uhni, ať můžu nahoru."
Vylezla jsem k němu a odhákla jsem mu jeho rukáv od větve. Bylo to docela labilní, takže nechápu, co mu hrabalo. Když jsem se na něj podívala s chtěla jsem mu říct, že je blbec, ujela mi noha už jsem se vezla dolů. On mě samozřejmě držel, takže letěl taky. Bum!


Vaše LadySeiss

Recenze - Na stopě emocím

11. června 2016 v 21:22 | LadySeiss |  Příběhy
"Když jsem byla malá, milovala jsem jednoho kluka, ale on mě ne... Teda myslím. Teď už jsem hrdá bojovnice, která za žádnou cenu neukazuje své pocity."

V jejich zemi se usadili Varumové, kteří unesli téměř všechny jejich kamarády, rodinu a učitele. Se Souheiem je to svedlo dohromady a oba, ač hodně nepatrně začínají něco pociťovat jeden ke druhému, i když si to oba odmítají přiznat. Kvůli záchraně svých přátel toho riskují hodně a právě díky tomu se mezi nimi rozvíjí něco jako láska, ale ani jeden díky tvrdému výcviku nehodlají ukázat své emoce. Podaří se jim dostat skrz tuhle antiemocionální zeď? Uvidíme...

Příběh plný pokušení, emocí, strachu, přátelství, ale také lásky vás zavede do světa těchto dvou lidí, kteří mezi sebou už kdysi měli... Něco... Zkusíme to mezi nimi opět obnovit, ale dnes už oboustranně. Zamilují se do sebe, nebo je něco rozdělí a oni už nikdy nebudou moct být spolu? Uvidíme, jen musíte pořádně sledovat děj. Určitě se tak jako já brzy zamilujete do tohoto děje.





Vaše LadySeiss

Informačka

11. června 2016 v 21:15 | LadySeiss |  Informace
Jak už možná někteří víte, rozhodla jsem se z mého profilu na HPD přesunout sem. Je to praktičtější a nemusím se aspoň stydět, když si to, co jsem napsala chce počíst i někdo, koho znám osobně.
Přibyde sem hodě a jakože fakt hodně článků, protože jsem se rozhodla sem dát celou mou poslední povídku, co jsem vydala na HPD, aby si mohli počíst i lidi, co sem přišli náhodu, protože tu toho moc zatím není.
To je asi vše... Tak díky, i když nevím za co - možná za to, že jste mě "vyslechli" - a zatím...

Vaše LadySeiss