Na stopě emocím 1/1

11. června 2016 v 21:48 | LadySeiss |  Příběhy
"Souheii, počkej! Nemůžeš mě tu nechat. Jsme jedni z mála přeživších, sama nepřežiju."
"To není moje věc." Úplně mě ignoroval... Jako vždy, ale tentokrát ho nenechám jen tak odejít.
"Souheii, prosím... Nemám kam jít a ty sám taky nepřežiješ moc dlouho." Bylo ticho "Potřebuješ mě."
"Tak aby bylo jasno. Já nikoho nepotřebuju a už vůbec ne tebe a stejně to už nemá cenu, dříve, nebo později nás najdou a my skončíme stejně jako oni!"
"Souheii... A co Emily? To ji necháš jen tak? Tam mezi těma vrahounama? Já myslela, že ji..."
"Co sis myslela?! Ničemu nerozumíš. Em je už dávno mrtvá. Nevím, čím to je, že furt trpíš těma utkvělýma představama o tom, jak bude jednou zase všechno dobré, jakoby se nic nestalo. Už je to trapné, tak mi dej pokoj a běž si radši nechat zdeformovat vnitřnosti těma bestiema při záchraně tvých přátel."
"Je mi to líto, ale věř mi... Když mě vezmeš k sobě, nezklamu tě. Bude lepší, když budeme spolu, než aby jsme někde pochcípali sami."
"Nevím, co si od toho slibuješ, ale jestli po mě zas vyjedeš, nebudu tě šetřit. Víš, že bych tě dokázal i zabít."
"Hmm... Souheii?"
"Co?"
"Co teď budem dělat? Nemůžem jen tak odejít. Co když ještě někdo z nich žije? Radši bych umřela při jejich záchraně, než někde sama v tom lese."
"Nikdo tě nenutí jít se mnou."
"Prosím, Souheii, co když žijí? Viděl jsi někoho z nich umírat?" Zakroutil hlavou, "No tak vidíš. Musíme jim pomoct, ale sama jít nemůžu."
"Jestli tam chcípnem, zabiju tě, na to se spolehni." Myslím, že se zlobí, ale to je mi jedno.
Myslí si, že ho mám pořád ráda. To teda ne. Všichni mě mají za chudinku, za tu citlivou, blbou holčičku, ale já jim jednou ukážu, teď ale ještě ne. Dokud budu moct, musím být furt chudinka, ale já jim všem ukážu. Kdybych mohla, zabiju ho, ale zrovna teď ho potřebuju. Doufám, že tam bude aspoň pár těch mrch živých, ať se mám komu ukazovat.

"Půjdu první, kryj mě. A buď zticha, nebo je po nás."
Blbeček. Si myslí, že když jsem holka, jsem úplně vypatlaná.
Zašel za roh malé budovy a já šla za ním. Všude jsem se ohlížela, když v tom... Cítila jsem na sobě něčí pohled. Někdo se na mně díval. Vím to, tohle poznám vždycky. Otočila jsem se a v tom mě něco trefilo do hlavy a já pak už viděla jen černo. Slyšela jsem pak už jen Souheiův hlas, ale pak ticho. Byla jsem v bezvědomí

"Vzbuď se. Dělej!" Slyšela jsem Souheie, ale nebyla jsem schopná se probrat.
"Vzbuď se!" Teď už mně to probralo.
"Hmm…Coo jee…?" Byla jsem mimo.
"Hovno. Vstávej. Musíme jít." Až teď jsem si všimla, kde to jsme. Byli jsme v uzavřeném voze. Zrovna nejel, ale něco mi říkalo, že co nevidět pojede.
"Co budem dělat? Nedostanem se odsud." řekla jsem.
"Dostanem. Buď zticha a vytáhni mi z kapsy nůž a rozvaž mně."
Nebylo divné, že byl svázaný jen on? Asi ne… Vytáhla jsem mu nůž z kapsy. Měla jsem při tom divný pocit. Rozevřela jsem ho a začala řezat. Měl trochu rozedřené zápěstí. Cítila jsem se divně, když jsem mu rozřezala pouta a sundala je. Z míst, kde měl provazy mu tekla krev. Měla jsem u sebe všechny svoje věci. Vytáhla jsem si z kapsy kelímek s mastí na odřeniny a malé rány. Tázavě jsem se na něj podívala a on nic neříkal. Pochopila jsem to jako souhlas. Zatímco jsem si na prsty nanášela krém, on si mnul odřené zápěstí. Podal mi ruce a já jsem mu pečlivě namazala ruce mastí. Sem tam ucukl, nebo zasyčel, ale za chvíli to bylo. Obvázala jsem mu je mými šátky na rány a už byl zticha. Vůz se rozjel. Museli jsme se dostat ven. Měla jsem nápad, ale nemohla jsem ho říct. Všechno bych tím podělala.
"Dej mi ho." Podala jsem mu nůž a on začal řezat provazy, které těsnily dveře. Nebylo to moc zabezpečené vězení. Po chvíli se dřevěné vrata otevřely a my jsme nátlakem na ně vypadli ven. Byli jsme na skalách. Byla to taková ta úzká cesta u okraje skály. Přepadla jsem přes okraj, když jsem padala z vozu, ale chytila jsem se. Souhei se ještě vzpamatovával a něco hledal. Po chvíli mi došlo, že hledá mně.
"Souheii! P-pomoz mi!"
Viděla jsem, jak se jeho výraz mění. Už jsem viděla, jak se na mně vykašlal a odešel, ale on mi na poslední chvíli podal ruku, zrovna když mi sjela z okraje. Chytil mě za pas a přitáhl si mě. Vypadalo to divně, ale jinak to nešlo. Leželi jsme vedle sebe u okraje vysokého několik desítek metrů nad zemí. Neviděla jsem, co je dole, ale určitě bych tam nechtěla spadnout. Vůz už tu dávno nebyl, když jsme se vzpamatovali.
"Tak… Jdem ne?"
"Kam chceš jít? Jsme v totální prdeli. Kdybys dávala bacha, jak jsem ti říkal, nebyli bychom tady."
"Takže je to moje vina… Dík no. Hele nemám náladu na tvoje kecy. Prostě se podíváme, kde jsme, ne? Dole určitě bude nějaké město, nebo… Moře?"
"To si ze mě děláš…"
"Kde to doháje jsme?! Jak dlouho jsme spali, že jsme se ocitli až u moře?"
"Mně se ptej… Máš dalekohled?"
"Kde bych ho asi vzala?"
"Kde si vzala mast a šátky?"
"Jsem vyučená jako lékařský bojovník, je moje povinnost mít s sebou tohle. To ty jsi stopař, ty bys měl mít dalekohled."
"Já u sebe nemám svoje věci vůbec. Vzali mi je."
"A proč mám já u sebe všechny věci?"
"Já jsem měl batoh, ty to máš schované po kapsách."
"To mi chceš říct, že s sebou nemáme opravdu nic? Jak se dostaneme pryč z té skály?"
"Budem muset slézt."
"Nebo vylézt."
"Blbost… Co najdem nahoře? Možná tak ty, co nás sem odvezli."
"Jak se chceš dostat dolů?" Ne, to mně fakt zajímá.
"Budeme se jistit. Slezeš ty a pomůžeš mi, kam mám dát nohu a pak tě budu jistit, abys nespadla, a ty slezeš níž a tak dál."
"Nemůžem naopak?"
"Jak jako? Že já polezu dolů a ty budeš jistit? Ne, to je blbost. Já jsem silnější, než ty, kdybys padala, udržím tě." Ty seš zmetek.
"Fajn… Tak jdem na to, ale zajímalo by mě, jak se ten kočár dostal nahoru."
"Normálně, je tam cesta, ale my nejsme tak blbí, půjdem opačně." Aby ses nedivil.
Slezla jsem přes okraj skály, on mě chytil za ruku a pak mi podepřel pas.
"Jsem v pohodě, lezeš."
"Seš si jistá? Musíš tam být fakt pevně, nebo letíme oba."
"Jo."
Teď se přes okraj natáhl on. Položil si nohu vedle mě a já jsem slezla zase níž. Bylo divné, když se mně furt dotýkal. Kdyby to byly nohy, nebo ruce, ale on mě držel za pas. Proč jsem musela lézt první? Jsem dost silná. Docela mi to už vadí, ale jde nám to. Dostali jsme se postupně asi za patnáct minut do půlky. My se zabijem, já to vidím.
"Ty… Jak se vlastně jmenuješ?"
"Jako vážně?"
"No promiň, nepamatuju si jména."
"Ne, já myslím, proč se do prdele ptáš zrovna teď?!"
"No… Nevěděl jsem, co mám říct a zvuky a občasné zaječení není konverzace a ke všemu to zní divně. Kdyby to bylo jako video bez obrazu." Protočila jsem oči a ucítila jsem zase ten divný pocit.
"Tisaella."
"Jo, sory. Já zapomněl."
"Souheii?"
"No?"
"Nechceš už lézt? Docela mě bolí ruka."
"Rád bych, ale zasekl se mi rukáv."
"Děláš si prdel? Tak to urvi a lez, nebo sletíme, už to nedávám."
"Nemůžu. Spadli by jsme."
"Lezu nahoru."
"Seš blbá? Zůstaň tam."
"Asi sis toho při naší úžasné konverzaci nevšiml, ale jsme jenom tři metry nad vodou."
"A co je v té vodě."
"Nevím, až tam spadneš, řekni, ale teď s tou nohou uhni, ať můžu nahoru."
Vylezla jsem k němu a odhákla jsem mu jeho rukáv od větve. Bylo to docela labilní, takže nechápu, co mu hrabalo. Když jsem se na něj podívala s chtěla jsem mu říct, že je blbec, ujela mi noha už jsem se vezla dolů. On mě samozřejmě držel, takže letěl taky. Bum!


Vaše LadySeiss
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama