Na stopě emocím 3/1

11. června 2016 v 21:54 | LadySeiss |  Příběhy
Šli jsme asi další hodinu úplně potichu. Sem tam jsme se bavili o tom kudy jít a kdy si dáme odpočinek, ale jinak ticho. Zajímavé bylo, že vždy začal mluvit první on. Byl ten typ člověka, co si sice hraje na borce, ale nedokáže vydržet trapné ticho. Já miluju ticho, takže jsem vždycky převrátila oči, když začal mluvit, protože mě vytáhl z mého snového světa, ve kterém jsem právě byla, takže jsem vždycky jako blbá reagovala na jeho první větu "Co?". Když už jsme si myslela, že bude ticho a já se budu moct plně ponořit do svých myšlenek, začal opět mluvit.
"Co?" Převrátila jsem asi po dvacáté oči v sloup.
"Nechceš si dát pauzu? Za chvíli bude tma."
"Hmm."
Lehli jsme si na zem, docela daleko od sebe, díkybohu a docela rychle jsme usnuli, teda aspoň já. Teď už jsem se nebála, že mě tam nechá. Klidně. Nechci s ním už být. Jedině on ve mně vždycky vyvolá ten pocit, který jsem měla, když jsem ho ještě milovala. Bylo v něm tak trochu z každého pocitu. Láska, touha, žárlivost… A taky vědomí, že ho nikdy nebudu mít. Tahle myšlenka vždycky tak nemilosrdně bortila moji duši. Nenáviděla jsem ho za ten pocit, ale snažila jsem se být silná a překonat tu bolest.
Bylo ráno… Čekala jsem, že se otočím na druhý bok a budu tam sama, ale spletla jsem se. Ležel tam a ještě spal. Já jsem vstala a šla jsem se trochu opláchnout do potoka. Když jsem se vracela, už byl vzhůru a chystal snídani. Tvářil se jakoby nic a zkoumal mapu, na které byl očividně úplně ztracený.
"Jak daleko ještě?"
"Už jenom pár desítek kilometrů."
"Dáš si snídani? Dělal jsem ji sám z čerstvě nasbíraných surovin." Zajímalo by mě, kde vzal cur, aby ty maliny posypal.
"Nemám hlad." Už jsem vstávala, když mě zadržel.
"Najíš se, rozumíš? Nebudu někde uprostřed cesty poslouchat, že máš hlad."
"To já nebudu poslouchat tebe a malin s cukrem se teda moc nenajím."
"Aspoň něco. To ty ses šla jenom umýt. Co jsi udělala?"
"Tak hele. Mně na rozdíl od tebe vadí, když jsem zpocená a smrdím a nechci vedle tebe jít, jako nějaké prase a trpět ty tvoje divné pohledy pokaždé, když mě ucítíš."
"A jak jako poznáš, když tě ucítím?"
"Třeba dneska ráno… Jak jsme se schovávali v tom křoví před tím bobrem… Ani jsem nemusela vidět tvůj obličej, abych poznala, jak se tváříš a že ti můj pach není zrovna příjemný."
"Nečichal jsem k tobě."
"Ne? Tak co to mělo být za výraz?"
"To ti jenom tvoje ženská intuice dneska ráno radila špatně…"
Cítila bych se trapně, kdybych věděla, že to říká vážně, ale i když byl sebevíc přesvědčivější, poznám, kdy něco myslí vážně a kdy to hraje. Přece jen ho znám už nějaký ten srpen.
"Prostě mám ráda čisto. Měl by ses taky umýt. Máme plno času."
"Nebudu plýtvat drahocenný čas na něco, co nepotřebuju."
"Samozřejmě… Ty potřebuješ, aby z tebe táhlo jak z vola."
"Nechci smrdět jako šlapka."
"A kdo říkal, že s sebou mám mýdlo. Prostě se jen opláchni a vyměň si tričko. To propocené si vyper a já ti ho vezmu, až se zase zpotíš, zase si vezmeš to čisté."
"Já mám ale jen jedno tričko."
"Tak si vem tohle." Hodila jsem po něm moje staré zmuchlané tričko. Bylo čisté.
"Nebudu nosit ženské oblečení."
"A co si jako myslíš, že mám na sobě já. V holčičím tričku bych se asi udusila, jak je upnuté. A měla bych s ním výhled až do dělohy."
Teď už konečně zmlknul.
Další hodina za námi a další. Podezřele dlouho se nic nedělo asi týden a my jsme se stále neblížili hlavnímu městu. Nevadilo mi to nějak extra. Měla jsem tohle vandrování ráda.
"Nechceš mi už říct, jak se jmenuješ?"
"Ne."
"Furt se zlobíš?"
"Ne."
"Proč mám pocit, že jo?"
"To ti jen tvoje mužská intuice radí špatně."
Musela jsem se usmát. Postřehl to.
"Dáme si pauzu."
"Žádná pauza nebude." Ozvalo se odněkud z křoví.
Blesku rychle jsme se oba otočili už se zbraněmi v rukou a matně jsme sledovali, odkud to přišlo. Něco se ve mně zachvělo, protože poprvé v životě jsem nemohla najít nepřítele.
V tom mě někdo zezadu jako duch praštil do hlavy čímsi tvrdým a já okamžitě upadla do bezvědomí. Poslední, co jsem uslyšela, byl Souheiův hlas.
"Ari!"
Nemohla jsem tomu uvěřit. Vzpomněl si. Zrovna v takovéhle situaci si vzpomněl. Moje jméno je Arami, ale všichni mi říkají Ari. Byla jsem tak trochu dojatá. Vzpomněl si…

Nechápu, proč jsem se probrala v nějaké barabizně v base a v Souheiově náručí. Nebyli jsme ani svázaní. Probudila jsem se jako první, ale kvůli bolesti hlavy jsem se nemohla pohnout. Jak jsem se tak vrtěla, vzbudil se i Souhei.
"Ehm… Proč na mně lěžíš?"
"Proč mně objímáš?" Ruce mu rychle klesly na podlahu."
"Neobjímám." Začervenal se? Nené. Slavný tvrďák Souhei Arukawa se červenal? Musela jsem se usmát.
"Čemu se směješ? Měla bys ze mě slézt a zjistit, co se stalo."
"Ale samozřejmě." Vstávala jsem se zlomyslným úšklebkem na tváři. Není ti to příjemné, co, Souhei?
"Stát! Nikdo ani hnout!" Co je to za magory?"
"Kdo jste?" A hlavně kde jste?
"To v téhle chvíli není vaše věc. Ptát se teď budeme my."
Po chvíli si nás vzali každého zvlášť, hádám do výslechové místnosti. Nevypadali vůbec jako Varumové. Byli to obyčejní lidé, co jen neměli rádi cizince?


Vaše LadySeiss
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama