Na stopě emocím 5/1

12. června 2016 v 10:26 | LadySeiss |  Příběhy
Odvedli nás do našeho apartmánu, který sice nevypadal nic moc, ale konečně někde byla vana i s mýdlem a pokoj s měkkou postelí, bohužel manželskou a ne zas tak velkou, jak bývají normální manželské postele. Bylo to jako naschvál. Tohle všechno… Tohle město, tahle postel, tahle situace… Tahle postel. Opravdu si nejsem jistá, zdali je tato postel opravdu manželská. Není to taková ta puberťácká postel? Nevím… Ale je až nepříjemně moc malá. Mám z toho depku. Nebudu vedle něj spát. Vážně ne. Moje pocity se zblázní, jestli se bude muset něco takového stát.
"Hej, není ta postel trochu moc malá?" Díkybohu, nejen já mám tuhle vidinu.
"Nechci vedle tebe spát. Bez urážky, ale…"
"V pohodě, chápu, já taky ne, ale nejspíš nemáme na výběr." Kam se vytratil jeho cit? Jeho laskavost. Opravdu to jenom hrál? To ne… Už to začíná…
Musím se okamžitě vyvarovat tomuhle pocitu. Takhle to začíná. První začínám cítit lehké sympatie, pak je mi líto, když o něčem, co máme udělat společně, nebo o něčem takovémhle, mluví sklesle a nechce to dělat, jen kvůli tomu, že to jsem zrovna já a poslední začáteční fáze… Pohledy. Začnu ho až moc sledovat a nebudu to schopna ovládat. Jemu to přijde divné, tak se bude ptát, co se děje a já pokaždé bolestně odpovím, že nic a vrátím se do normálu, ale ta bolest už zůstane. Tomuhle musím zabránit. Musím něco udělat… Argh… Sakra, vymysli něco. Jo, musíme se začít hádat, nebo… Ne, já nevím.
"Souhei?"
"Hmm?"
"Dostaneme se odsud živí?" To byla úžasná reakce na to, co jsem si právě říkala! Ježiš, já jsem tak blbá. Teď zním jako chudinka.
"Když se budeme držet jejich pravidel a nebudeme moc vyčnívat, tak určitě. Neboj, nech se mnou vést." A je to v háji… Té poslední věty si mě mohl ušetřit.
"Půjdu… Pro naše věci. Nemůžeš tam jít. Když už, tak ne sama. Buď tu, zajdu pro ně sám." Buď to udělal ze slušnosti, nebo se vážně snaží nevyčnívat. Já nevím. Jsem trochu mimo, ale ještě není pozdě. Ten pocit ve mně pořád kolísá, ještě mám naději, že se na pár hodin, nebo dní vytratí. Díkybohu, že odešel. Můžu být sama a nemyslet na něj. Ty huso, právě na něj myslíš. Nemyslet! Nemyslet! Mysli na něco jiného. Arino, no tak dělej. Třeba na zajíčky, nebo na jahody, maliny… S cukrem, které mi udělal k snídani. Ne! Tak třeba… Duha. Jo, jednorožci, západ slunce… Západ slunce je tak romantický… Argh!!! Zabte mě! Copak nedokážu myslet na nic jiného, než na něj?

"Vybalíš to? Dojdu si s někým promluvit, jak to tu chodí a tak..." No bezva, už jde zase pryč, tak u vybalování na něj určitě zapomenu, když bude pryč.
"Jo, jasně."
Tak… Nemáme tu moc věci, jen pár košil, sirky, falešnou mapu… Trenky? On s sebou nosí náhradní trenky? Ne že já bych nenosila náhradní spodní prádlo, ale u něj jsem to nečekala. Nemysli na to! Jsou to jenom trenky proboha. Hmm… Ta košile tak voní… Po něm. Po jeho vůni a trochu po jeho potu. Nech toho! Je to úchylné. To by stačilo. Zbytek vybalím úplně v pohodě a půjdu si dát vanu.
Aah… Kdy jsem se naposledy naložila do vany? Nějaký ten měsíc už to bude. Hmm… Chce se mi spát. Padají mi víčka. Usínám…

"Ari? Prober se. Slyšíš? Sakra vylez z té vany a obleč se." Tohle mě probralo docela rychle.
Okamžitě jsem vyskočila z vany. Nahá samozřejmě. Ano seš skvělá Ari, já vím… Doháje, kde je ručník?!
"Souhei, kde je ručník?"
"Tady, neboj, nedívám se." To by sis taky zkusil.
"Díky… To byl trapas."
"Přede mnou se nemusíš stydět, jsme přece milenci, ne?" Ne a nesměj se ta blbě, tohle není sranda.
"Opravdu jsem nic neviděl. Nevěříš mi?"
"Nejde o to, že bych ti nevěřila. Jde o to, že to prostě bylo trapné, chápeš?"
"Chápu." Zdálo se mi to, nebo to řekl smutně? Teda… Sklesle.
Ťuk, ťuk. Někdo je za dveřma. Už je pomalu otevírá… V tom mě Souhei strhl na postel a dělal, že jsme se zrovna muchlovali, a když dotyčný otevřel dveře, ulevili jsme si, protože se mu na tváři objevil ruměnec, z toho, jak se cítil trapně.
"Přejete si?"
"Ne… Omlouvám se, že jsem vás vyrušil… Z… Nashle…"
"No to bych prosil." Řekl Souhei a vrátil se opět ke mně, než se dveře zavřely.
Už už jsem chtěla vstát, ale Souhei nepřestával. Naše rty se přibližovaly. Už byly tak blízko, až jsem cítila, jak jsou jemné. Cítila jsem, jak krásně voní, ale něco jsem si uvědomila a rychle jsem se odtáhla.
"Ehm… Už odešel." Zčervenala jsem.
"Ehm… Aha…" Souhei taky. Bylo to schválně, nebo si vážně nevšiml, že muž odešel? To se asi nedozvím, ale musím na to co nejrychleji zapomenout.
Když byl večer a já jsem se v koupelně chystala do postele, měla jsem opět ten zvláštní pocit. Vyšla jsem z koupelny, očividně v nepravý okamžik, protože Souhei se právě vyslékal. Teda jenom tričko, ale i na to byl krásný pohled. Ztuhla jsem, protože jsem si uvědomila, že on nejspíš neví, že tu jsem, protože by už dávno něco řekl, teda pokud by neměl nějaké postranní úmysly… Nee! Na co to myslíš, Ari. Ty čuně!
"Ari?" Sakra…?
"Jo, promiň, už…"
"Jsem hrozně zpocený a to triko mi nejde vysléct…"
"Eh… Aha… Tak já…" Přesně jsem nevěděla, co mám udělat. Teda spíš, co po mě chce.
"Pomohla bys mi ho vysléct?"
"Eh… J-jasně." Nečervenej se! Nic to není. Uklidni se. Jo… To pomáhá. Jsem v klidu. Nic to není.
Přišla jsem k němu a on se pohnul směrem ke mně. Na můj vkus byl až moc blízko, ale přes tričko nemohl vidět, tak jsem to přešla. Zvládnu to. Reflexně se moje ruce jako první nalepily na břicho a až potom jely nahoru, kde začínalo tričko. I když jsem k němu vůbec nic necítila, nechápu, proč se moje oči i ruce nalepily zrovna na břicho. Možná proto, že ho má tak krásně vytvarované. Žádný hnusný pekáč buchet. Prostě přirozeně silné břicho. A co teprve ruce. Chytla jsem jeho triko a tahala nahoru. Měl pravdu… Vážně to šlo hodně těžce, a to jsem si říkala, že si se mnou zase jenom hraje.
"Nejde to… Jsem moc nízko." Když jsem tohle říkala, stála jsem právě s nataženýma rukama úplně nahoře, svým tělem, blízko toho jeho.
"Tak se postav na něco… Třeba na postel, já nevím, jen už to sundej."
No jo, uklidni se. Postavila jsem se tedy na postel a za lem trička si Souheie přitáhla blíž, protože se mi nějak ruce přilepily k jeho tričku. Vypadalo to vážně divně, kdyby to mělo něco znamenat. Pak už jsem lehce triko přetáhla přes jeho hlavu a při vymotávání mých rukou z něj, jsem málem spadla na Souheie.
"Už mě můžeš pustit."
"Přilepily se mi tam ruce… Na to triko, počkej." Najednou jsem se zakymácela, jak jsem neměla pevný opěrný bod a opravdu jsem spadla. Souheie to muselo bolet, protože padal z docela velké výšky a na něj ještě já.
"Au… Ari…?" Asi mám něco s rukou.
"Hmm?"
"Slezla bys?"
"Jasně, jen co… Co to máš sakra za debilní tričko, nemůžu se z něj dostat."
Nevím přesně jak, ale najednou seděl Souhei zase obkročmo na mě a rval ze mě jeho triko. Byl těžký, ale bylo to příjemné. Už jsem se ani nesnažila vyndat ruce. Už jsem si jenom užívala toho pocitu… Zpozoroval to…?
"Co?"
"N-nic…"
Najednou se ke mně naklonil a pošeptal mi do ucha:
"Vím, že se ti to líbilo." A zase se usmál.
Ztuhla jsem… Co to bylo tentokrát za pocit? Najednou mě chytil za zápěstí, prudce mi vyrval ruce z jeho trika a pomohl mi na nohy.
"Kecám…" Nenávidím tě… Souhei.


Vaše LadySeiss
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama