Na stopě emocím 9/1

12. června 2016 v 10:37 | LadySeiss |  Příběhy
Zašla jsem za roh skály a zničehonic uslyšela jeho hlas. Volal mě, ale moc klidně na to, že byl právě někde vězněný… Otočila jsem se a zatmělo se mi před očima. Už jsem jen sledovala, jak padám ze skály. Nebolelo to, nebo jsem to nevnímala? Když jsem znovu otevřela oči, skláněl se nade mnou Souhei a vypadal neklidně.
"Co tu děláš?"
"Co, už mě nechceš vidět?"
"Šla jsem tě hledat. Unesli tě. Nebo jsi to na mě všechno narafičil a utekl?"
"O čem to mluvíš?"
"O tom, co se mezi námi stalo před dvěma dny." Pořád jsem zvyšovala hlas.
"Co? Myslíš, jak jsme se ještě líbali v tom městě plném úchyláků? Nic to nebylo. Přece jsme to jen hráli ne?" Nejsem si jistá…
"Ne! Myslím tu hádku a druhý den na to jsi odešel… Nebo tě unesli." Zablesklo se mu v očích, nebo jsem byla už moc unavená?
"Nic z toho se nikdy nestalo. Neodešel jsem. Naposledy tak možná před pár minutama na záchod a hádka? Jaká hádka?"
"Pohádali jsme se. Teda… Povídali si."
"Nic z toho se nikdy nestalo. Spala jsi dost divoce, něco se ti zdálo." Fakt? No to se mi ulevilo. Takže jsme se včera nebavili o té kravině, která už je padesát let za mnou. To se mi vážně ulevilo.
"Aha… A ty, proč ještě nespíš? A proč máš sbalené věci? Měla bych něco vědět?"
"Nemám sbalené. Tak už byly včera večer. Uklidil jsem si je, když jsi ležela, nevím, jestli jsi to postřehla."
"Očividně ne. Kolik je hodin?"
"Asi jen čtyři. Moc dlouho jsi nespala." Mě to teda přišlo jako věčnost.
"Jdu spát dobrou." Natáhla jsem se k němu a dala mu pusu na tvář.
Co mi hrabe?!
"Promiň… Blbý návyk." Trapas. Ať už spím a brzo na to zapomenu.

Ráno jsme šli do města, do kterého jsme se dostávali ještě dýl, než já v tom snu, takže je to celkem možné, že to byl jen sen. Moc vyspaná jsem nebyla, díky Souheiovi. Jestli se mi o něm bude zdát častěji, asi se zblázním. Ale do něj, tomu se musím vyvarovat. Správný voják se nikdy neohlíží na své city, proto je nejlepší, když má citových předmětů, co nejmíň. A navíc… Už se znovu neponížím na tu úroveň "chudinka zamilovaná do borce". Ale já už taková nejsem. Jsem silnější než on. Nemám ho ráda. Proč bych taky měla mít?
"Co děláš?"
"Co?"
"Nad něčím přemýšlíš? Seš trochu mimo. Abys nám tu nevrazila do nějakého stromu."
Haha, strašně vtipný.
"Ne."
"Pššt." Řekl to až zajímavě potichu.
"Nech toho, nemám…" …náladu…?
Přirazil mě ke stromu. Něco slyšel. Fajn, už mi takhle několikrát zachránil život, tak ho nebudu podceňovat. Myslím, že mám něco se zádama. Já tě zabiju, debile. Pořád víc se ke mně přibližoval, asi to nevnímal, když byl tak zaneprázdněný odposloucháváním. Byl u mě, tak blízko, že jsem slyšela tlukot jeho srdce. Nebo to bylo moje? Cítila jsem jeho vůni. Smrděl sice po potu, ale nebylo to nejhorší. Vonělo tam toho mnohem víc. Zavřela jsem oči a čekala, až mě ten blažený pocit přejde. Nemůžu se nechat unášet takovýma kravinama. To by nebylo profesionální.
"Souhei?" Zašeptala jsem.
"Ticho."
"Jestli se ještě pohneš, nebudu za chvíli moct dýchat."
"Jasně." Ani nezčervenal. To muselo být vážné. Hned se trochu odtáhl, ale o moc to teda nebylo. Ne, že by mi to vadilo. Uklidni se! Je to jenom chlap. Na světě jich takových běhá… Co to kecám? Takové kraviny mě nemají vůbec zajímat.
To ne! Varumové… Jen jeden. Toho zvládnem, ale radši ještě chvíli zůstanu v bezpečí Souheiova těla.
"Možná je jich tu víc. Nehýbej se." Souhei vyskočil a srazil ho k zemi.
Za chvíli už jsem slyšela smích a nepocházel jen od Souheie. To je Hatake. Proč ne? Pošlete sem klidně všechny, kdo se mi kdy líbili, jasně. Stejně bude vždycky nejhorší Souhei, ale i tak… Teď jako budu sama na dva chlapy? To bude divné.

"Takže… Jak dlouho spolu už vy dva…" Zarazil se Hatake. Já ho asi zabiju.
"Sklapni, blbče. My spolu nic nemáme!"
"Jasně že nee." Debil.
"Ne nemáme Hatake. Ona mi jenom pere košile."
Smích. Hrozně vtipný, Souhei. Problém v tomhle ale je, že Hatake je úplně jiný než Souhei. Vždycky každého začne provokovat, že spolu chodí a takové kraviny a za týden… Jsou spolu, nebo každý ví, že se někdo někomu líbí. Na nikoho horšího už jsme snad nemohli narazit. Tohle je taky jeden ze Souheiových nej kamarádů.
Nemohla jsem to do večera vydržet. Stan byl pro nás tři hrozně malý, ale Souhei trval na tom, aby Hatake spal taky vevnitř. A hádejte, kam dali mě. Nebojte, bylo to ve stanu, ale dali mě mezi sebe. To mi snad udělali naschvál. No já bych se ani nedivila. Když se spojí takoví dva blbci, jako oni, vznikne z toho úžasná parta idiotů, co vám s oblibou dělají naschvály. Tohle by si Souhei sám netroufl.
"Hatake, byl by si tak hodný a šoupl se, aspoň o kousek?"
"Ale jistě." Řekl s úsměvem.
No schválně, kam se posunul. Jo. Úplně na opačnou stranu, než jsem chtěla.
"Nemám odejít, aby jste si to vy dva mohli pořádně užít, v mojem stanu?" Jdi někam Souheii.
"Vy jste vážně párek ubožáků."
Zvedla jsem se, vzala si věci a šla spát ven. Je mi jedno, že je tam zima, já tam s těma pitomcema nebudu.
Za chvilku vyšel ven Souhei a řekl zase úplně v klidu, abych si šla lehnout dovnitř, že bude spát venku. Je gentleman, to se musí nechat, ale jen když je sám.
"Bude ti zima."
"Nedělej ze mě chudáka. Pár hodin venku spát vydržím, jsem chlap ne?" No právě…

Ráno jsem se probrala v Hatakeho náručí a vedle mě spal Souhei. Asi mu byla zima. Kdyby nás tu někdo takhle našel, kdo ví, co by si myslel. Že to táhnu s oběma naráz? Možná… Každopádně je to dost nechutné.
Snažila jsem se moc nehýbat a vstát tak, abych na nikoho z nich nespadla, nebo nešlápla. Když už jsem byla skoro vstanutá a venku ze stanu, zachytila se mi o něco noha. Jelikož jsem to nečekala, moje rovnováha to nedala a přistála jsem čumákem přímo na Souheiovi a kdo ví, kde jsem měla zbytek těla. Nechtěla jsem to vědět…
"To se ti tak stýskalo, že ses přišla pomazlit?" Poskočila mi hlava na Souheivě hrudi, jak se smál.
"A pak, že spolu nic nemáte." Argh… Proč já?!
"Kdyby sis ty hebla strkal jinam, nemusela bych teď ležet na tobě, ale už jsem mohla být dávno umytá." Řekla jsem už ze sedící pozice, obkročmo a Souheiovi.
Ne, vůbec mi nevadilo, že tak sedím, byla jsem naštvaná, ještě abych se začala červenat z rozpaků. Jak já je oba nenávidím.
Je ale fakt, že Hatake byl úplně jiný, takže mi neudělal to, co Souhei, protože jsem mu to radši neřekla, stejně jako už nikdy žádnému klukovi. On to byl vždycky spíš kamarád. Ale ne takový ten kamarád, který by mohl být váš brácha. Ten kamarád, který by byl stejně dobrý i jako váš kluk. Měla jsem ho ráda a možná ještě mám. Přecejen to byl kluk, se kterým jsem si rozuměla nejvíc.
"Ona se umývá? Kde? To s sebou nosíte i skládací sprchu?"
"Ne, po celém lese vede potok. Ona si ho vždycky najde a umyje se. A vypere tam oblečení."
"Ona ti jako vážně pere hadry?"
"Sama mi to navrhla. Že prý, když už si je pere ona. A taky abych nesmrděl."
"Ale z tebe táhne vždycky. Tobě nic nepomůže."
Za chvíli se tomu už oba smáli. Nechápu jejich humor. Prostě kluci. Když o tom tak mluvím… Už dlouho jsem si já nepokecala s žádnou holkou mého věku. Naposledy asi tak tři roky zpátky, ještě na cvičáku, když jsem měla kamarádky a nestaly se z nich promiskuitní růžové princezny. Ty šly na lékařky, já jediná na vojáka, ale byla jsem nucena umět i základy zdravotnictví.
Když jsem si balila věci, přišel za mnou do stanu Hatake, prohrábnul si blond vlasy a hned mě vyslýchal.
"Co si jako myslíš, že jsme spolu dělali?"
"No když jste spolu byli tak dlouho sami, muselo se něco stát. A ty vaše pohledy prozrazují všechno."
"Jaké pohledy? Hrabe ti? Já a Souhei? Nikdy. Nenávidíme se."
"Určitě… A co bylo to dneska ráno?"
"Spadla jsem, co by to jako bylo? A vůbec, i kdyby se mi líbil, to poleno by to stejně nepoznalo, protože je zakoukaný sám do sebe a ani neumí pořádně líbat, takže… Ne že by to bylo jen o tom." To už jsem si řekla spíš pro sebe, ale doufám, že to pochopil.
"Líbat?" Sakra.
"Hmm…"
"Vyklop to! Vy jste se líbali?"
"Ne… To byla sotva pusa, polibek těžko."
"Tak mluv. Dělej, musím to vědět všechno."
"Nic ti do toho není. A já myslela, že ti to tvůj kámoš řekl."
V tom jsem si všimla nepřirozeného stínu, který dopadal už nějakou dobu na stan. Pohl se. Najednou z toho místa vlezl do stanu Souhei a podíval se na mě. Trapas, on to slyšel.
"Já že neumím pořádně líbat?"
Přitáhl si mě za pas k sobě a silně vtiskl svoje rty na ty mé. Byla jsem na něm celým svým tělem a on na mě svým. Pak jsme se nevím, kdy z ničeho nic položili a líbali se. První to byly jen takové polibky, ale pak mi strčil jazyk do pusy… V tom se mi zachvělo celé tělo a v břiše jsem měla zase ten příjemný pocit. Svým jazykem se otíral o ten můj a já jsem mu gesto oplácela. Bylo to úžasné. Za chvíli se to proměnilo v nenasytné líbání a zrovna, když už jsme byli v nejlepším a Souhei mi při tom rukou zajel někam, až kdo ví kam, přestal. Prostě se jen tak odtáhl a nechal mě tam jen tak ležet rozcuchanou a napůl vysvlečenou. Nemohla jsem se ani pohnout. Byla jsem v šoku a dívala jsem se na něj s touhou v očích. Zároveň jsem byla naštvaná, jak nemilosrdně mě zbavil té rozkoše.
Když jsem se konečně vyhrabala na nohy, Souhei byl už dávno pryč. Až teď jsem si ale všimla, že jsme měli diváka. Hatake na mě zíral skoro s otevřenou pusou a já jen protočila oči a hleděla jsem si svého. Při tom jsem ale nemohla zapomenout na ten pocit a na jeho vůni. Teď už jsem mu skutečně propadla.


Vaše LadySeiss
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama