Jako oheň 3/1

28. července 2016 v 0:13 | LadySeiss |  Příběhy
Jsem šíleně unavená, takže nemám chuť psát proslov o něčem, co by asi stejně nedávalo smysl, tak prostě... Užijte si to :)



Probudila jsem se opět ve své posteli nahá. Možná jsem náměsíčná. Měla bych si sem dát kamery a zjistit, co sakra dělám, když se opiju a pak usnu. Jenže kde na to seženu prachy, to mi není jasné. Furt utrácím za kraviny, ale většinou mi pomohly. Většinou aspoň jednou. Já jsem fakt v háji. Do prdele. Zas někdo zvoní. Doháje! Furt musí někdo otravovat. Dneska nemám moc dobrou náladu. Vykolébala jsme se z postele a došla ke dveřím. Když jsem je otevřela, ovál mě docela studený vzduch a stál tam Ryan. Debil jeden. Nepozdravil, ale nějak divně se na mě koukal. Vtom mi došlo, že jsem na sebe nic ani nehodila, když jsem šla otevřít. Okamžitě jsem snad s tím největším prásknutím zabouchla dveře a šla se zahrabat pod peřinu. Tam jsem sebou házela aspoň ještě pět minut a pak jsem si dala župan a šla zatáhnout všechny závěsy na oknech. Zase se ozval zvonek.
"Je mi líto, ale z osobních důvodů nemohu otevřít!" Zařvala jsem. Asi jsem ten nejhlučnější soused v celém Finsku.
"Mám Vám koupit i oblečení?" Slyšela jsem, jak se ten hajzl směje.
"Ne! Bude stačit, když vypadnete."
"To asi nepůjde. Jsem vymahač dluhů a i Vám by mělo být jasné, že se mě jen tak nezbavíte."
"Zase mi vyhrožujete? Jak matka svému frackovi, fakt. Už je to trapné. Běžte domů, jsem beznadějná."
Neslyšela jsem nic.
"To jste to vzdal rychle." Doufala jsem, že uslyším nějakou vtipnou odpověď, ale nic.
Najednou jsem cítila, že nejsem sama. Otočila jsem se a stál za mnou. Tak jsem se lekla, že jsem zaječela a o krok ustoupila. Teda spíš odskočila. Zakopla jsem o neznámý předmět a řítila se k zemi. Přiskočil ke mně a chytil mě za pas. Byl tak hrozně sexy. Zvedl mě, ale pořád nechával ruce položené na mých bocích. Díval se mi do očí, ale já jsem pokaždé uhnula. Byl tak strašně sexy, že jsem pod jeho pohledem červenala. Přibližoval se, ale já jsem ho nervózně odstrčila. Jemný dotyk jeho rukou ze mě sklouzl a já jsme se musela opřít o dveře mého bytu, abych neupadla. Zavřela jsem na chvíli oči a čekala, až se uklidním, abych ho mohla seřvat.
"V pořádku?" Ptal se sice se starostlivým podtónem, ale spíš mě sváděl.
"Hm, jo." Konečně jsem se zvedla a napřímila. "Co tu děláte?" Řekla jsme naštvaně.
"Přišel jsem za Vámi a snažím se Vám co nejvíc vtírat, jako správný vymahač." Smál se.
"Je na mě něco vtipného?"
"Ani tak moc ne, jen jsem nečekal tak vřelé přivítání." Úsměv mu zářil od ucha k uchu a přejížděl mě pohledem. Vychutnával si to.
"Se stane, ne? To nebyla moje chyba."
"No snad mi nechcete říct, že jsem Vás v noci vysvlékl já." Smál se ještě víc.
"Jdi někam." Řekla jsem si pro sebe a šla jsem ke skříni vedle mé postele.
"Prosím?"
"Nic. Jen, že jsem se klidně mohla vysvléct teď ráno. Nemuselo to být v noci."
"Ale bylo." Když jsem se otočila, smál se a přejížděl mě opět pohledem odshora dolů a byl při tom tak hrozně sexy.
"Jak to můžete vědět? To máte jako vymahač i základy špionáže?"
"Jo. Ale některé věci vykonávám spíš kvůli vlastním potřebám." Jeho úsměv se zúžil, ale jen tak, aby mě to nanejvýš vyvedlo z míry. Byl tak hrozně sexy v tom černém triku a džínách.
"Takže mě špízujete?"
"Ano."
"A to jako proč?" Dala jsem ruce v bok.
"Čistě z vlastního potěšení." Jeho úsměv i držení těla se pořád měnily, ale byl hrozně sexy. Nemohla jsem mu odolat, ale zároveň jsem byla hrozně nervózní. Měla jsem možná i trochu strach.
"Aha." Polkla jsem.
"Ty se bojíš?" Byla to spíš řečnická otázka, ale tentokrát jsem nikde neslyšela starostlivý podtón. Došel blíž ke mně a zase mi položil ruce na boky. Díval se mi do očí, ale já jsem ten nátlak nezvládla. Musela jsem se pokaždé dívat jinam. Zavřela jsem oči, abych se uklidnila aspoň trochu, vtom se jeho ruka objevila na mé tváři. Prudce jsem otevřela oči a spatřila ty jeho. I když byly jeho oči modré, byla v nich temnota, ale bylo to děsně sexy. Byl vážně atraktivní, ale na to jsem já nebyla zvyklá. Snažila jsem se ho zase odstrčit, ale tentokrát se nenechal. Šel ke mně ještě blíž a přitlačil mě ke skříni. Přibližoval se pořád víc, až jsem byla dokonale uvězněná mezi skříní a jeho úžasným tělem. Nedokázala jsem se ani pohnout, když se jeho rty lehce otřely o ty mé. Někdo zazvonil. Zklamáním jsem zavřela oči. Chvíli jsem tam ještě jen tak stáli a pak jsem ho odstrčila.
"Mel." Zaradovala jsem se, když jsem ji ve dveřích uviděla.
"Děje se něco? Seš celá červená." Smála se na mě.
"Ne! Jen mám trochu napilno."
"Ahoj." Vyšel zpoza rohu Ryan.
"A-ahoj." Mel na něj vyvalila oči. "Jak moc napilno přesně máš?" Obrátila se překvapeně ke mně.
"To je Ryan." Vypravila jsem ze sebe.
"Aha." Vyšvihla obočí.
"Ryan Todd, vymahač dluhů, najatý mými nejlepšími přáteli na mě." Hodila jsem na ni neutrální výraz. Zatvářila se zase překvapeně.
"A nemáš s ním nějaké problémy? Teda, tahle barva pleti ti sice sekne, ale za jakou cenu…"
"Neboj. Nic se neděje. Cos potřebovala? Pojď dál." Úplně jsem ji zapomněla pustit dovnitř.
"Ne, díky. Jen jsem se na tebe přišla podívat, jestli seš v pořádku."
"To tě poslal Fin?" Převrátila jsem oči.
"Ne. Derek měl o tebe starost."
"A to jako proč?" Teď už jsem byla trochu naštvaná. Posledně jsem se s Derekem pohádala kvůli jedné půjčce a ještě jsme se neusmířili. A ne jen kvůli půjčce.
"Posílá ti tohle." Dala mi obálku a mě bylo hned jasné, co je v ní.
"Víš, co je vevnitř?"
Zavrtěla hlavou.
"Ale víš." Vzdychla jsem a vrátila jí obálku. "Je sice fajn, že se rozhodl usmířit, ale já ty prachy už nechci. Za to mi to nestojí."
"Vem si je, prosím. Přece jsem se netahala přes celé město jen proto, abych to zase mohla odvézt zpátky." Vyvalila na mě psí oči. Tak jak to Mel umí.
"Nechci to. Už nechci další dluhy… nebo, víš co? Dej mi to. Stejně je potřebuju. Viděla jsem teď na internetu jednu skvělou barvu. Sice ji měli v červené, ale já si zajistím i fialovou. Víš, jak je úžasná? Vydrží mi celý rok a ještě má v sobě nějaké vitamíny." Rozzářila jsem se jako bych byla na drogách a obálku jsem držela pevně v ruce.
"Víš, že bys neměla…" Provinile se na mě podívala.
"Neser mě! Sama jsi říkala, že to nepovezeš zpátky a já ti tu námahu ušetřím." Usmála jsem se na ni. Úsměv mi oplatila, ale dívala se pořád stejně provinile.
"Dobře, jak chceš. Jen bych ti ráda řekla, že je mi tě líto. Ráda bych ti jakkoli pomohla, ale kluci by mě asi zabili."
"Neobtěžuj se. Zvládnu to. Beztak si ze mě jen dělají srandu." Převrátila jsem oči.
"No… to nevím. Hele promiň, už musím do práce. Zavolám ti, jo? Někdy se zase sejdem." Volala na mě, když už sbíhala po schodech dolů.
Zavřela jsem dveře a opřela se o ně. Úplně jsem zapomněla na Ryana.
"Taky bys to měla zkusit." Řekl, když mi podával hrnek s čajem.
"Co jako?" Hodila jsem na něj otrávený pohled.
"Práci." Šibalsky se usmál a vzal mi hrnek z rukou.
"Ještě jsme ho nedopila."
"Dopiješ si ho jindy. Já tě hrozně chci."
"Cože?" Chtěla jsem o krok ustoupit, ale nebylo kam. Za mnou byly dveře a těsně u mě Ryan. Byla jsem v pasti.
"Jako vymahač si můžu spoustu věci dovolit a ty je na mě nepovíš. A víš, proč je na mě nepovíš?" Stál už úplně u mě a svůdně se usmíval. Jeden koutek měl výš, než druhý a já jsem hořela.
Zakroutila jsem hlavou.
"Protože se ti to líbí. Proto." Přitiskl se ke mně ještě víc, až jsem na sobě cítila i jeho dech. Zavřela jsem oči, a když jsem je zase otevřela, byl u mě tak blízko, že jsme se skoro dotýkali rty. Otřel se jimi o mě a pak je na mě tvrdě přitlačil. Hrozně jsem ho chtěla, úplně jsem hořela. Líbal mě hrozně dlouho a to se mi líbilo, ale vyvolávalo to ve mně strach. Nebyl to přímo strach, ale spíš obavy. Užívala jsem si to, s ním to ani jinak nešlo. Po chvíli mě nadzvedl a odnesl mě do postele. Švihl se mnou na ni a pak se ke mně opět přisál.
"Počkej." Snažila jsem se celá udýchaná ze sebe dostat aspoň něco.
"Co se děje, zlato?" Řekl, ale nepřestával.
"Počkej. Já… nemůžu." Nevěděla jsem, jak jinak to mám říct.
"Neboj." Tím mě, ani nevím jak, umlčel.
Jeho ruce jezdily po celém mé těle. Začal mi rozvazovat župan. Tohle už jsem nezvládla. Přestala jsem ho líbat, což mu ale vůbec nevadilo, protože pokračoval na krk. Snažila jsem se ho odstrčit, ale nenechal se.
"Prosím…" Chtěla jsem, aby přestal, ale nějak se mi nedařilo to vyjádřit.
"Řekni mi, co chceš." Vzdychl mezi polibky.
"Přestaň. Prosím." Řekla jsem téměř zoufale.
Odstrčila jsme ho silněji. To už konečně přestal.
"Co se děje?"
"Já nemůžu."
"Co nemůžeš?" Nechápal. Zněl skoro naštvaně.
"Nemůžu tohle dělat. Nezvládnu to." Zavřela jsem oči a přikryla si obličej dlaněmi.
Seděl na mě obkročmo a sledoval mě. Sundala jsem ruce a zavázala si zase župan. Shodila jsem ho ze sebe a vstala z postele.
"Co se děje? Tak jsme se bavili." Zakňoural a lehl si na mou postel.
"Nic. Jen jsem to nezvládla."
"Nech to na mě."
"Nemůžu, pochop to." Došla jsem ke skříni a otevřela ji. Schovala jsem se za ni a snažila se nepozorovaně převléct.
"Tak mi aspoň vysvětli proč."
"Protože… jsem asi psychicky narušená. Prostě nezvládám ty doteky, to svlékání a to ostatní." Dostala jsem ze sebe.
"S tím se ale dá něco dělat."
"Ale já s tím neumím nic dělat." Řekla jsem zoufale, až naštvaně.
"Aha… tak to ti asi nepomůžu." Vstal z mé postele a odešel do obyváku.
"To asi ne." Řekla jsem si pro sebe a popotáhla jsem. Musela jsme se jít vysmrkat a utřít pár slz, které mi nekontrolovaně stekly po tváři.
"Měl bych jít."
"Taky mám ten pocit." Řekla jsme, když jsme se vrátila z koupelny.
"Přijdu zase zítra." Říkal to úplně obyčejně. Ani už mě nesváděl, ani se nesmál. Že bych ho naštvala?
"Dobře." Zašeptala jsme.
"Měj se." Říkal, když za sebou zavíral dveře. Doběhla jsem k nim a otevřela je, než stihl sejít ze schodů. Podíval se na mě, smutně se usmál a pak odešel.

Zavřela jsem konečně po několika minutách dveře s nadějí, že se do té doby vrátí. Asi jsem zase propadla depresi. Nechápu, co se to dělo. V mém bytě. Na mé posteli. Nejhorší je, že tenhle byt je toho plný, takže na to asi jen tak nezapomenu. Kamkoliv přijdu, ať už je to ke dveřím nebo k posteli, nebo si sednu na gauč, všude to cítím. Všude ho vidím. Nemůžu tu zůstat. Ne dneska. Musím jít ven. Musím se jít vyvětrat a popřemýšlet.


Tenhle díl je už taková trochu rozjížděčka, ale snad vám můžu otevřeně říct, že totálně nemám páru, co se bude dít dál. Jasně, já to mám dál už napsané, ale co bude dál, to fakt netuším. Prostě se jen nechávám unášet tím, co mě právě napadne. Díky za podporu. I když vás není moc, stačí mi to. Klidně i jeden člověk by dokázal se mnou posouvat dál.


Vaše LadySeiss
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Fanynky z hpd Fanynky z hpd | 1. srpna 2016 v 21:15 | Reagovat

Ahoj je to sice super a tak ale pořád tam pouzivas slovo sexy
Precti si to :-D

2 LadySeiss LadySeiss | 1. srpna 2016 v 22:16 | Reagovat

[1]: Vážně? Toho jsem si vůbec nevšimla. Dám si na to pozor.

3 Sasaskie.now Sasaskie.now | E-mail | 20. srpna 2016 v 12:15 | Reagovat

sleduju tě i na stránce Hpd :) každopádně tenhle díl mě hodně pobavil, představa že zazvoní zvonek a já pujdu otevřít a pak mi dojde že na sobě nic nemám :-D  :-D  :-D  :-D  :-D opravdu zajímavý nápad, máš opravdu hodně velkou fantaziji :) :-)  :-)  :-)

4 LadySeiss LadySeiss | 20. srpna 2016 v 19:11 | Reagovat

[3]: Děkuju, ještě si užiješ ;-)

5 Kajka12321 Kajka12321 | 21. srpna 2016 v 11:40 | Reagovat

jak již psala sasaskie, ten nápad na začátku tohohle dílu je opravdu super :-D  :-D  více takových :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama