Jako oheň 4/1

8. srpna 2016 v 13:35 | LadySeiss |  Příběhy
"Konečně jsi vylezla z té svojí díry. Cos tam celý týden dělala? Kromě té párty teda." Řekla Teresa, když seděla naproti mně v prázdné kavárně.
"To ti to ještě nikdo neřekl?" Omámeně jsem si lokla kafe.
"Co jako?" Její blond kudrn
até vlasy jí tak zářily. Vtom jsem si vzpomněla na tu barvu. Ježíš, jsem blbá.


"Že mě přišel otravovat vymahač dluhů. Váš vymahač." A zase jsem se napila.
"Ježíš, oni to fakt udělali? Nevěděla jsem, že to myslí vážně. Je mi to líto." Jasně.
"Není. Taky chceš svoje prachy zpátky."
"Nebuď na mě naštvaná za takovou kravinu, sakra. Možná si myslíš, že na to seš teď sama, když jsme se všichni shodli na jednom, ale tak to není. Já budu s tebou. Vždycky. No tak Sam. Nesmíš si myslet, že jsme tě opustili nebo něco takového." Začala jsem vidět mlhavě. V očích jsem měla slzy, ale ani nevím proč.
"No… o to právě jde."
"Sam…"
"Ne, to je v pohodě. Já jsem v pohodě." Asi.
"Řekni mi to. Co se děje? Můžeš mi říct všechno. Sam." Dívala se na mě, jako na hromádku neštěstí.
"Je to složité."
"Sam, mám tě ráda a nevydržím se na tebe dívat, jak trpíš."
"Tak se nedívej." Snažila jsem se o humor, ale vyšel mi spíš sarkasmus.
"Sam, co pro tebe můžu udělat?" Vzala mě za ruku.
"Pro začátek mě nech přespat u sebe, prosím."
"Zaplatím." Mávla na servírku. Chtěla jsem jí to zarazit, ale nějak mi došly síly.
Beze slova jsme pak došly k ní domů. Bydlela taky v paneláku, ale v jiné ulici. V jejím bytě bylo aspoň víc uklizeno, než v tom mém, ale měla ho menší. Vešla jsem do předsíně a šla jsem se svalit k ní na postel do pokoje nalevo ode dveří. Došla ke mně a sedla si vedle mě.
"Udělám ti čaj. Zkus se třeba trochu vyspat." Kývla jsem a hned na to usnula.
Když jsem se probudila, nebyla jsem nahá. Možná to bude tím, že jsem nepila. Teresa byla asi vedle v pokoji, protože jsem měla zavřené dveře a všude bylo jinak ticho. Ještě chvíli jsem ležela, ale bylo mi divné, že jsem nic neslyšela. Po chvíli jsem vstala a šla se podívat, jestli se něco neděje.
"Tereso?" Nic. Nikdo se neozval. Když jsem otevřela dveře do pokoje, nebyla tam. Postel byla vzorově ustlaná a nikde nikdo. Zašla jsme tedy na opačnou stranu bytu. V kuchyni bylo rozsvícené světlo, ale jinak zase všude pořádek. Zašla jsem za roh, kde byla koupelna, abych se opláchla, ale dveře byly zamčené a vevnitř šla slyšet tekoucí voda.
"Tereso? Seš tam?" Samozřejmě, že tam je. Kde jinde by byla?
"Jo, děje se něco?"
"Ne, v pohodě. Hele zajdu si na vzduch a hned se vrátím. Půjčím si tvoje klíče."
"Ale já teď u sebe žádné nemám."
"Cože?"
"Že u sebe nic nemám." Ozvalo se hlasitěji.
"Tys je ztratila?"
"Ne, ale nemám hotovost."
"Cože? O čem to mluvíš?"
"O penězích."
"Ale já jsem mluvila o klíčích."
"Cože?"
"Klíče, že si půjčím!" To už jsme trochu zařvala.
"Jo jasně. Promiň, já už jsem slyšela peníze." Zasmála se.
Vzala jsem si Teresiny klíče a šla na vzduch. Sedla jsem si venku před panelákem na lavičku a přemýšlela. To už je to vážně tak špatné, že si každý myslí, že si od něj potřebuju půjčit? Teda, zatím jen dva lidi, ale může jich přibýt. Jsou to moji kamarádi, sakra. Co se mezi náma stalo? Neudělala jsem to něco já? Cítím se hrozně. Jsem hrozně unavená a nemám sílu se ani zvednout z lavičky. Šla bych si teď koupit nějaký drahý šampón proti lupům a šla se osprchovat. Miluju vůni drahých šampónů. Asi jsem na nich závislá. Nudím se. Co mám dělat? Co mám dělat? Co…?
"Sam. Teda slečno Karppanen. Neruším?" Ozval se za mnou ten nejvíc svůdný hlas, jaký jsem kdy slyšela, a když jsem se otočila, uviděla jsme tam toho nejatraktivnějšího muže, se kterým jsem kdy v poslední době mluvila.
"Hm, ne." Měla jsem sto chutí mu říct, že jo a odejít, ale nedalo se to.
"Musíme vyřešit pár věcí ohledně peněz." Samozřejmě. Ohledně čeho jiného taky.
Sedl si vedle mě a natáhl ruku na opěradlo lavičky. Já jsem se nepatrně odsunula, abych se klidně mohla vyhýbat jeho pohledům, a abych necítila tu úžasnou vůni jeho kolínské a taky, aby byla co nejmenší pravděpodobnost, že se mě jakkoli dotkne. A hlavně se na něj nesmím dívat, protože bych si pak vzpomněla na tu věc, která se čistě náhodou stala v mém bytě, do kterého teď kvůli tomu nemůžu, protože bych opět propadla depresím a chlastu. A nakupování.
"Prvně by bylo asi nejlepší probrat Váš příjem." No tak… příjem mám sem tam od kamarádů, samozřejmě na dluh a tak dvakrát do roka dostanu penze za některé z mých fotek, teda pokud si mě někdo najme na nafocení něčeho, za co budou slušné prachy. Nebo taky můžu začít vykrádat benzínky nebo já nevím. Stačilo Vám to, pane Todde?
"Ehm, dobře." Křečovitě jsem svírala své prsty, div jsem si je nezlomila. Pořád se na mě díval. Cítila jsem jeho pohled. Ale nebyl to ten chladný pohled. On mě sváděl. Teda, kdybych se na něj dívala, bylo by to nejspíš svádění, ale on se na mě nedíval a i to se mnou dělalo takový vítr.
"Slyšel jsem, že pracujete jako fotografka."
"Ano." Ano, to jste slyšel dobře.
"A kolik Vám to vydělává za rok, řekněme?" Nemusela jsem se na něj dívat, abych věděla, jak se právě teď tváří, ale já kráva jsem se na něj podívala. Zrudla jsem. Měl o něco výš levý koutek úst a oči lehce přivřené, jako by mě zkoumal. Zároveň tím pohledem jezdil po celém mém těle a já jsem hořela. Jeho oči jely zpět nahoru jako výtah, až se zastavily u mých očí. Otevřela jsem pusu, ve snaze něco říct, ale nic ze mě nevypadlo, jen něco, co se podobalo nepravidelnému vzdechu. Levý koutek se zvedl ještě o něco výš a já jsme cítila, jak mě polil pot. Venku bylo něco kolem patnácti stupňů, ale já jsme se přesto potila jako pes. Snažila jsem se myslet na cokoliv jiného, než na jeho oči. Mysli na něco jiného, sakra! Na co? Na co?
"No…" Konečně jsme vydechla, ale stejně ze mě nic smysluplného nevyšlo. "Asi… tak dvanáct tisíc ročně a pravidelně dostávám peníze." Ty krávo! Peníze, nebo kapesné od svých kamarádů, kteří na tebe tohohle kreténa poslali? Jenže s mým "kapesným" bude asi útrum, protože teď nastoupil do služby pan dokonalý.
"To není moc, že? Pro ženu, žijící tímto stylem Vám peníze moc dlouho nevydrží." Naráží na moje vlasy?
"No." A co je ti po tom ty… ty hrozně sexy vymahači.
"Tak s tím musíme něco udělat." Pořád se mi díval do očí a já jsem pořád dětinsky uhýbala. Snažila jsem se na něj vydržet dívat déle, než dvě sekundy, ale pokaždé jsem selhala, sotva jsem napočítala do dvou.
"Je mi líto, ale nemám čas. Právě teď." Zašeptala jsem a pokusila se na něj podívat, jak nejvíc chladně to šlo, ale zase jsem selhala.
"To je mi líto, ale jakožto vymahače dluhů mě nezajímá Váš osobní život a Vaše problémy, ale Vaše dluhy." Au.
"Toho jsem si všimla." Řekla jsem sotva slyšitelně, ale okamžitě jsem toho zalitovala, když jsem to vyslovila. Podívala jsem se na něj znovu a tvářil se lehce pobaveně, ale jeho výraz se ochladil. Najednou mi po zádech přeběhl mráz, ale hned zmizel, jakmile jsme se na něj podívala podruhé. Jeho výraz nabral zkoumavý podtón, ale zase mě sváděl. A tentokrát se mi díval do očí a já jsem se snažila neuhýbat, ale bylo to tak zatraceně těžké. Je to jako pokoušet se abstinovat. Byla to muka. Jakmile ale lehce mrkl, čímž se pohledem přesunul na moje tělo, okamžitě jsem se musela podívat jinam a snažila jsme se rozdýchat ten šok. Nevěřila jsem tomu, ale nějakým způsobem mě to vzrušilo. Dýchala jsem, jako bych právě uběhla kilák. Nemohla jsem zastavit ten šílený tlukot mého srdce a neovladatelný dech. Jeho natažená ruka se zvedla z opěradla a lehce mi odhrnul vlasy z obličeje tak, aby mi viděl do očí a hned fialový pramen pustil.
"Nemyslím si, že by práce měla zasahovat do osobního života. Ať už se to týká tebe nebo mě." Pak se zvedl a díval se na mě. Když jsem se na něj podívala já, došlo mi, že čeká, až se taky postavím, aby mi podal ruku a rozloučil se.
Když odcházel, šla jsem už ke dveřím, ale pořád jsem se za ním ohlížela. Nakonec jsem to vzdala a snažila se najít v kapse Teresiny klíče. Nebyly tam. Teresa mě zabije. Hledala jsem ve všech kapsách, dokonce i v kapse u kalhot a pak jsem se šla podívat zpět k lavičce. Nikde nic. Vrátila jsem se ke dveřím a chtěla zazvonit.
"Je mi to líto." Ozvalo se vedle mě svůdným hlasem. Otočila jsem se na něj a on mi podával klíče.
"Co je ti líto?" Našel je, ne?
"Že jsem tohle neudělal už předtím." Řekl a přitáhl si mě za pas k sobě. Chvíli se mi díval do očí a pak mě políbil. Přitom mi rukama jezdil po těle nahoru a dolů. Nemohla jsem nic dělat. Přikoval mě ke zdi a přitlačil. Jeho rty se tiskly na moje a postupně se přesouvaly ke krku. V břiše jsem měla zvláštní neovladatelný pocit při každém jeho pohybu. Ani jsem si nevšimla, že odemkl dveře a zatáhl mě dovnitř. Chtěla jsem něco říct. Že nemůžeme do bytu, protože je tam Teresa a ani to není můj byt. Počkat… jak vlastně věděl, kde jsem a proč se nezeptal, co tu dělám, když ví, že tady nebydlím. Jsem zmatená, ale nedokážu zdravě přemýšlet, aniž by mě nenapadla žádná hříšná myšlenka s ním. Při každé takové jsem vzdychla, což bylo docela často. Jeho rty se mi už dostaly k hrudníku. Rozepl mi kabát a začal mě líbat na klíční kosti a pokračoval pořád níž. Nakonec se dostal až k mému tričku a pak i pod něj. Jezdil mi po břiše a po ňadrech. Nemohla jsem se nabažit jeho doteků. Cink! Výtah. Někdo sem přijel. Ryan mě právě v tu správnou chvíli pustil, když se otevřely výtahové dveře. Zevnitř vyšla postarší žena v kabátě s kožešinou a s černou kabelkou. Za ní šel muž v černém kabátu a lakovaných botách s uhlazeným účesem a knírkem, jaký měl Hitler. Měl neutrální výraz, a aniž by si nás všiml, otevřel ženě dveře a ta vyšla, později i s ním ven.
Skoro jsem nemohla popadnout dech. Ryan stál přede mnou a jednou rukou se opíral o zeď a taky se mu nedýchalo zrovna nejlíp. Podíval se na mě a já si všimla, jak je zklamaný. Vážně? Zklamalo ho to, že nás vyrušil nějaký postarší pár? Upřímně… ne že já bych byla zrovna nadšená z toho, že se rozhodli vyrazit ven zrovna teď, ale možná to bylo i lepší. Kdo ví, kam až by to zašlo, i když… nevím. Nevím, jestli jsem měla být taky zklamaná nebo spokojená, že to bylo vážně… úžasné, ale nezašlo to nikam dál.
"Půjdu." Řekl. Celá rudá a ještě zadýchaná jsem kývla.
Ryane. Proč jen jsem to nevyslovila nahlas, abych ho zastavila? Proč jsem ho nechala odejít? Proč se takhle chová? Muchlujeme se u mě doma, já mu řeknu, že jsem psychicky narušená, on se naštve a odejde. Další den mě potká venku, chvíli se bavíme jako normální lidi, žádný flirt, i když… a pak se na mě vrhne a pak zase dělá jakoby nic.
Klíče jsem našla zvenku v zámku domovních dveří. Když jsem se vrátila za do Teresina bytu, zase spala.
"Sam." Otočila se, když mě uslyšela.
"Ou, promiň. Já jsem tě vzbudila?" Začala jsem se zrovna vysvlékat.
"Ne, jen jsem zrovna přemýšlela, co to bylo za frajera, se kterým jsi to byla venku? Někdo nový?" To ho vážně nikdo z mých kamarádů neviděl? Ona byla celá vzrušená, ale já jsem si zklamaně sedla k ní na postel a vzdychla jsem.
"To je Ryan Dokonalý Todd. Váš vymahač dluhů, najatý na mě." Pokusila jsem se o sarkastický úsměv, ale místo toho se mi do očí vedraly slzy a já si musela zakrýt dlaní obličej, protože Teresa byla jen pár centimetrů od něj.
"Zlato. Je mi to moc líto. Co ti udělal? Můžeme ho nahlásit. Tohle si nemůže dovolovat jako vymahač, i když někteří se neštítí i horších věcí. Co provedl? Stalo se ti něco?" Starostlivě se na mě usmála a položila mi ruku na rameno.
"Ne, nic." Vzlykla jsem.
"Tak co se děje? Je v tom něco jiného?"
"Ne. On… asi se mi líbí." Špatně se mi dýchalo a ještě ke všemu se mi rozmazala řasenka.
"Promiň Sam, ale myslím, že nechápu." Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla pusou.
"Líbali jsme se."
"Panebože Sam." Nevím, jestli to znělo radostně nebo překvapeně nebo naštvaně. Bylo mi to asi jedno.
"A i jsme se trochu muchlovali u mě doma. Ale řekla jsem mu to a on se prostě… naštval. A pak odešel jakoby nic. Pak znovu přišel jako měsíček a znovu mě začal líbat."
"Možná myslel, že už tě to nějakým způsobem přešlo."
"A proč se kvůli tomu vůbec naštval?"
"Možná si myslel, že je to nějaká trapná výmluva nebo se ti prostě rozhodl vyhovět."
"Proto jsem nemohla být ve svém bytě. Všechno mi ho tam připomínalo a já jsem z toho byla zdeptaná. Ale on mě stejně našel. Jsem hrozně zmatená. Já nevím…"
"Víš, i taková psychická porucha se dá překonat. A navíc tím trpí většina finů, takže musel počítat s tím, že ty bys nemusela být výjimkou."
"Jo. Asi jo. Ale přesto bych se ho ráda zeptala." Nejradši bych to vyřvala do světa.
"Myslím, že on je typ chlapa, co ti o sobě neřekne hned jen tak všechno. Jestli o něm budeš něco chtít vědět, budeš muset být chvíli otravná slídilka a pak zase hodná milenka." Ježíši Tes.
"Ale já…" Zklamaně jsem se usmála a hned na to se začala smát. "Nejsem jeho milenka a nebudu. Nechci nikomu dělat hračku. A navíc je to vymahač dluhů. Mimochodem váš vymahač dluhů."
"Já vím, zlato a je mi to líto, ale znáš kluky. Prosadí si všechno, a i kdybychom nesouhlasili všichni, je jim to jedno. Oni nám to prakticky oznamovali a neptali se nás. Řekli nám jen to, že na tebe najímají vymahače, se kterým se Fin zná nebo znal a věří mu, ale to bylo všechno. Jméno ani přibližný životopis nic. Nemohla jsem proti tomu sama nic dělat, i kdybych chtěla. A to jsem chtěla. Nevadí mi, že si půjčuješ peníze. Seš moje kámoška."
"Přesně tak to ale oni berou. Jsem sice jejich nej kámoška, ale tohle už se netýká jen kamarádství. Prostě chcou svoje prachy zpět a já je docela chápu, ale udělali to docela krutě. Oni dokážou být všechno, já vím. I krutí a to hlavně, ale začínám se jich bát, jako svojich kamarádů. Jako bych je ztrácela nebo už ztratila. Chci je zpátky. Fina. Hlavně Fina. Je jako můj brácha, ale právě teď mě spíš bolí být jako jeho sestra."
"Já vím Sam. Ale je to přejde, jakmile to splatíš. Mají tě rádi a dělají to svým způsobem taky pro tebe." Ty taky? Svým způsobem jo, ale bolí to.
"Půjdu si ještě lehnout, jo? Není mi zrovna nejlíp." Odešla jsem do vedlejšího pokoje a lehla si na postel. Přikryla jsem se dekou, pod kterou vždycky spával Robert, když byl na sračky po jedné z Teresiných nejlepších pařeb. Stýská se mi po mých přátelích.


L.S.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama