Jako oheň 11/1

3. října 2016 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Nevím, jestli vás ještě pořád zajímá tahle povídka, ale jakmile ji dopíšu, mám pro vás novou. Chtěla jsem ji vydávat před touhle, ale nějak jsem se zažrala do Sam a Ryana, takže... Neřeknu vím zatím přesně, o čem to bude, jen můžu prozradit, že to bude podobné, jako Na stopě emocím. Ne to samé. Nebude tam moc nějaká zápletka a cestování a nic takového. Nechala jsem se hodně inspirovat jedním anime, které zná poměrně každý. Naruto. Nebude to podle toho, protože já na toho týpka (Kishimota) nemám, ale bude to něco podobného. Jakmile dopíšu Jako oheň, vydám prolog. Snad si vás některé zase získám zpátky.



Po tom vyčerpávajícím dni jsem usnula hodě rychle. Bylo asi deset hodin, když mě probudilo vyzvánění mého telefonu. Zamžourala jsem na obrazovku a hned v další chvíli jsem měla chuť zavěsit. Táňa. Nemám chuť s ní mluvit. Opravdu ne. Ať už je to důležité jakkoliv, nebude dobré ani pro ni, ani pro mě, když to zvednu. Nechala jsem telefon vyzvánět, dokud konečně neutichl a mně málem nepraskla hlava.
Čekala jsem další sen s Ryanem, ale dneska nic. Asi jsem ho měla tak moc, že bylo zbytečné s ním plýtvat ještě do snů. Ale to je vážně škoda. Doufám, že se zítra staví, protože to bez něj dlouho nevydržím. Nevím, co se to se mnou za posledních pár dní stalo, ale tohle nejsem já. Kdyby mě Ryan znal ještě předtím, než mi začal dělat vymahače, bylo by mu mě líto. Byla jsem tak závislá na nakupování přípravků a barev na vlasy, že by mě nepoznal. Ale ta závislost je nějak pryč. Ne úplně, ale už necítím to, co dřív. Cítím něco jiného. Něco nového. Něco svěžího. Možná je to jen touha. Nedokážu rozeznat ten rozdíl mezi láskou a touhou. Nikdy jsem to nedokázala, protože jsem ani neměla šanci se zamilovat. Naši hodně cestovali a svoji malou holčičku si brali s sebou. Doma jsme zůstávali tak dva dny a hned na to jsme odjeli. Měla jsem domácí výuku. Nikdy jsem si nehrála s dětmi na hřišti a nikdy jsem nezažila zlomené srdce. Možná to není normální a dle mého názoru teda není. Tohle zažívám poprvé v životě a nevím, co mám dělat. Kamarády jsem poznala až na střední nebo na nějakých výletech, na kterých jsme zůstávali déle, než týden. To je na dlouho. Prostě, nikdy jsem se nezamilovala, takže nedokážu poznat, co je tohle. Možná je ale lepší, že to nevím. Můžu to zarazit hned teď, než dojde k něčemu horšímu. Upřímně, já jsme nikdy nevěřila těm romantickým filmům, kde se holka zamilovala tak šíleně, že by pro toho kluka udělala cokoliv a nedokázala myslet na nic jiného, než na něj. Podle mě je to přehnané, ale nemůžu to samozřejmě porovnat. Mohla jsem se zeptat kamarádek, ale co by mi řekly na to, že jsem si začala něco s vymahačem, kterého na mě poslali? A ani se mi jim moc svěřovat nechce. Radši to v sobě podusím. Ale když se to tak vezme, nic k němu necítím, takže v sobě nemám co dusit a tenhle mega proslov byl zase jen mrháním mého času.
Jenže… co když se do něj zamiluju? A jak to poznám? To se nesmí stát. Připomíná mi takové ty lamače srdcí. Nejsem si jistá, jestli chci prožít tu bolest. Ale nevím, jestli to bude bolet, dokud to nezkusím. Ale stejně se toho pořád bojím. A co to jeho divné chování? Těm jeho vysvětlením moc nevěřím. Třeba to v té nemocnici. To bych mu nevěřila, ani kdyby byl superman. Ale nejvíc mě dostal s Rose. Co to sakra bylo? Když jsem to od něj slyšela poprvé, měla jsem chuť mu vysypat na hlavu kýbl otázek, ale přišlo mi to trapné. A on mi stejně pravdu neřekne. Prostě si myslím, že jedu trochu nebezpečně. Upřímně, s ním je tak trochu všechno nebezpečné. A nejhorší je, že to možná všechno skončí, až to splatím. Já ho nechci jen tak ztratit.
Ráno jsem byla extra ospalá, ale to už se asi nezmění. Rozhodla jsem se zavolat Táni, když jsem jí to nezvedla.
"Už jsem myslela, že nezavoláš."
"Jo, promiň, měla jsem napilno." Lhala jsem.
"Jasně. Hele Alexei si mě vzal k sobě, ale od té doby, co tu jsem já, tak sem skoro nechodí. Myslíš, že za to můžu?"
"Ne, asi pracuje, aby vás uživil."
"Hned se cítím líp."
"Nebuď sarkastická, snažila jsem se tě uklidnit."
"Promiň, já jen, že jsem v poslední době asi hodně všem na obtíž a už mě to nebaví."
"Ne, to není…" Přerušila mě.
"Už je doma. Pak ti zavolám." Řekla rychle a zavěsila.
Tak tohle bylo divné.
Asi ještě dvě hodiny jsem čekala, že mi zavolá, ale nic. Měla jsem o ni starost, ale Alexei není zlý. Dobře. Je to hovado a pěkný děvkař, ale když by se jednalo o něco takového, určitě by jí nic neudělal. Je až moc paranoidní a přenáší to na mě.
Asi bych měla jít do práce. Ještě včera mi Ash zaslal na mail nějaké podrobnosti o mojí pracovní době a o platu, takže to asi bylo znamení, že bych měla nastoupit. První směna mi začíná až v osm. Do té doby mám fůru času. Co budu dělat? Ryan? Ne! Musím na něj přestat myslet jako na první možnost zábavy. Jen tak mu zkusím napsat, jestli má čas. Nic jako, jestli by přišel. Ani náhodou.
Delas prave neco duleziteho?
Jdu za tebou.
Tak tohle jsem jako odpověď nečekala. Rozhořely se mi tváře. Musela jsem se jít okamžitě převléct. Co si vezmu? Něco lehkého, aby se to dalo jednoduše sundat. Bože! Na co zase myslím? Asi si vezmu ten véčkový top a tepláky. To sice není sexy, ale jsou pohodlné a nebude to vypadat, že jsem se na jeho příchod nějak připravovala. Když zazvonil a já mu otevřela, nemohla jsem dýchat. Stál hrozně blízko. Je normální stát takhle blízko dveří? Jako by tuhle moji myšlenku slyšel a kousek poodstoupil.
"Sluší ti to." Díval se mi pořád do očí.
"V tomhle normálně spím." Řekla jsem rozpačitě, protože to nebyla pravda, ale zkousl to.
"Můžu dovnitř?" Ani nečekal na povolení a vešel.
"Dáš si něco?"
"Ani ne. Cos potřebovala?" Měl na sobě zase tu úžasnou koženou bundu a bílé triko. Černé rifle, které byly tak volné, že pod nima šly lehce vidět jeho boxerky. Pousmála jsem se nad tím. Bylo to sexy.
"Já jen tak. Nudila jsem se." Nevyznělo to nejlíp, ale nechtělo se mi lhát, což šlo poznat už u těch kalhot, takže na to kašlu.
"Pamatuješ na náš nedávný rozhovor?" Těch bylo.
"Podle toho, který myslíš."
Pousmál se. "Mluvila si o té své… poruše." Naklonil se ke mně a zašeptal. Já zrudla.
"Jo tohle… No, to si bohužel pamatuju." Chytla jsem se za hlavu.
"Klid. Jen by mě zajímaly podrobnosti té tvé diagnózy, nebo jak to chceš nazvat."
"Myslíš to, jak jsem plácla, že bys mi s tím mohl pomoct." Rozpačitě jsem se na něj podívala. Přikývl.
"To byla nehoda." Zklamání v jeho očích po mých slovech, jsem nemohla přehlédnout, ale hned zase zmizelo.
"Aha."
"Neber to jakože…"
"Jasně. Já jsem v pohodě." Zasmál se, ale nepřesvědčilo mě to.
"Napijeme se?"
"Chceš mě opít, Rose?" Porušuje pravidla.
"Tak dobře. Tohle mi teda sakra vysvětli. Proč mi říkáš provokativně Rose, od té doby…" Nedořekla jsem.
"Provokativně? Vážně?" Ohrnul spodní ret.
"Nech toho. Jak jsi to věděl?"
"Co? Že jsi zrovna v tu chvíli myslela na to, že by se ti líbilo jiné jméno a já to náhodou použil?"
"Už mě nebaví, jak si se mnou hraješ. Jako bys byl vždycky perfektně nad věcí a potřebuješ mi to ukázat. Víš, co to se mnou dělá? Já na to nejsem zvyklá a ty si přijdeš a hraješ si na velkého kluka, ale víš co? Chováš se jako malý bastard. Ke mně někdy určitě." Naštvala jsem se.
"Ty to ale puso přeháníš. Víš, každý by měl dovolit každému jen tolik, kolik chce. Svádíš to všechno na mě, ale kolikrát ty ses nechala. Ani to nevíš, ale kolikrát jsi mě sama vyprovokovala. Třeba tenhle tvůj top. Vím, že sis ho oblékla schválně, tak se mi nesnaž lhát. Ani nevíš, jak se cítím já."
"Pan dokonalý má city, jo?"
"To je tvůj argument? Ubohé."
"To není fér. Ty jsi s tím vším začal. V tom okně. Co jsi tam vlastně dělal? Pak jsi mi ještě pomohl dovnitř, aniž bych se tě o to žádala a stejně to dopadlo nakonec všechno v posteli."
"Třeba jsem chtěl, aby to tak dopadlo." Úplně změnil tón. Začal se ke mně přibližovat a já po chvíli neměla kam utéct. Skončila jsem u zdi.
"Nech toho."
"Čeho, Rose? Řekni." Šeptal mi do ucha a já nedokázala správně dýchat. Zase.
"Prosím." Zavřela jsem oči a málem jsem upustila vzdech, když mě lehce kousl do krku.
"Jen mi řekni, čeho mám nechat a já přesně toho nechám." Toho je trochu moc.
Ale najednou změnil taktiku.
"Řekni mi, že to chceš." Řekl důrazněji.
"Chci to." Nedokázala jsem ho odmítnout, ani kdybych chtěla.
Najednou se odtáhl a dělal, jako by se nic nestalo.
"Tohle zvládáš. Přejdeme dál?"
"Co prosím?"
"Zbavuju tě tvé poruchy. Teda, aspoň se snažím."
"To bylo dost podlé."
"Já se ani nechtěl hádat, ale když už jsi to tak krásně načala, chtěl jsem zkusit, jak na to budeš reagovat."
"Takže sis se mnou zase hrál?"
"Ano."
"Hlavně, že to přiznáš." Odfrkla jsem si a šla si sednout na gauč.
"Nebuď hned naštvaná. To ty jsi mi to nabídla a hned to odvolala. Jsem zmatený." Řekl ublíženě.
"Ty seš hovado." Zavřela jsem oči a usmála se.
"Ale no tak. Vždyť se nic nestalo." Smál se.
"Jo, no právě. Teda… myslela jsem…" Bože, to je trapas. Čekala jsem, že mi nějak pomůže, ale ne. Nechal mě se v tom topit. "Myslela jsem, že se nic nestalo, jakože… že to nic neznamenalo."
"Jak chceš." Pokrčil pobaveně rameny.
"Co?"
"Vůbec nic." Zase mě provokuje.
Chvilku bylo ticho. Já pomalu rudla a mezera mezi námi byla pořád větší.
"Nechceš… se jít projít?" Navrhla jsem.
"Jako rande?" Zvedl obočí.
"Ne, prostě se projít."
"Tohle já nedělám." Zakroutil neoblomně hlavou.
"Prosím. Jen se projdeme. Co ti to udělá?"
Ještě chvilku jsem ho přemlouvala, než konečně povolil. To není možné. Já jsem přemluvila pana dokonalého, ať se se mnou jde projít.

Cestou ven jsme se smáli. Když jsem otevřela dveře, zůstala jsem stát jako socha. Táňa. Stála přede dveřmi celá strhaná a ubrečená. Když se mi podívala do očí a já nic nechápala, začala znovu brečet.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sasaskie.Now Sasaskie.Now | 23. listopadu 2016 v 10:02 | Reagovat

Taky koukáš na Naruta? Ja též, best anime in my live.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama