Jako oheň 12/1

6. října 2016 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
"Co se stalo?" Objala jsem ji a přitiskla k sobě.
Šla jsem s ní dovnitř a zavřela dveře. Ryan stál opodál a rozpačitě se rozhlížel kolem sebe.
"Co je?" Odtáhla jsem si od sebe, když se trochu uklidnila.
"On mě nesnáší, Sam." Zoufale kroutila hlavou.


"To není pravda. Je jen naštvaný. Bude to dobré. Já s ním promluvím."
"Ne! Nesmíš s ním mluvit. On by byl pak naštvaný na mě, že jsem lezla za tebou o pomoc. Neříkej mu nic. Prosím. Slib mi to." Byla tak zoufalá a šlo vidět, že se každou chvíli zase rozbrečí.
"Co s tím chceš jinak dělat. Někdo mu už musí něco říct."
"Právě to už bych nedělala." Uhnula očima.
"Proč? Co jste si zase vy dva udělali? A co se pak stalo? Dal ti facku nebo co? Tohle není normální. Musíme to nějak řešit."
"Ne." Zarazila mě. "Řekl, že mě už nikdy nechce vidět. Ať si sbalím věci a vypadnu." Řekla vážně.
"Táňo…"
"Ne." Pláč se jí z očí vytratil. Cítila jsem z ní jen ten nával bolesti.
"Tak proč jsi přišla?"
"Můžu tu nějakou dobu zůstat? Nemám kam jít. Tohle je všechno, co s sebou mám. Nebudu překážet." Ukázala mi nacpanou malou tašku na cvičení.
"Fajn. Zůstaň tu, jak dlouho budeš chtít, ale že mu nic neřeknu, to ti slíbit nemůžu." Prudce se na mě otočila.
"Ale…"
"Ne. Když si to nedokážeš vyřešit sama, někdo musí něco udělat."
"On bude naštvaný." Kňourla.
"Myslíš, že se ho bojím? Je to ubožák." Protočila jsem oči.
Ryan už chtěl jít, ale já jsem ho zastavila. Řekla jsem mu, ať počká venku, že ještě něco vyřeším s Táňou. Ta šla spát a já šla za Ryanem. Moc jsme nemluvili. Po chvíli nás nebavilo se procházet městem, tak mě Ryan posadil do svého BMW a dojeli jsme k parku do vedlejšího města. Byl hodně velký, což Ryan nevěděl, ale já jo, takže…
"Je velký." Všiml si.
"Jo? Ani ne."
" Ale jo. Je tu napsané, že je dlouhý deset kilometrů."
Pokrčila jsem omluvně ramena. Ryan nebyl naštvaný, ale šlo vidět, že to moc nemusí. Procházeli jsme se a skoro pokaždé jsme minuli nějakou ženu s kočárkem nebo s dítětem. To mě donutilo myslet na Táňu. Když se ale naše ruce zničehonic dotkly klouby, vrátila jsem se zpět do přítomnosti. S Ryanem to ani nehnulo, ale já jsem byla jako v ohni. Zkousla jsem si ret, abych potlačila vzdech.
"Co je?" Všiml si toho.
"Co? Nic." Koukla jsem se rychle jinam.
Šli jsme dlouho takhle potichu a pokaždé, když jsme se dotkli rukama, jsem měla chuť ho za ni chytit. Když to bylo asi už po dvacáté a mně bylo jasné, že on to neudělá, jsem se odvážila a natáhla jsem prsty. Naše ruce se propletly, ale hned se zase pustily.
"Co to děláš?" Odtáhl se ode mě.
"Bylo tu hrozné dusno. Promiň." Sklopila jsem hlavu.
"Já na tohle nejsem."
"Ale já to nechápu. Když jsme spolu… jsi úplně k nezastavení, ale k veřejným vyznáním tě to nijak netáhne a přitom je to jen debilní držení za ruce." Obořila jsem se na něj.
"Ne, to není jen držení za ruce. Pro mě je to držení za ruce, ale pro tebe jsou to falešné naděje. Já ti je nechci dávat, protože k tobě nic necítím." Au.
"Aha. Jasně."
"To, co se mezi náma děje, není z lásky."
"Já to chápu. Je mi to úplně jasné." Protáhla jsem to trochu sarkasticky, ale tohle bolelo.
Šli jsme dál, což jsem se divila. Normálně by odešel a nějakou dobu by se neukázal. Najednou mi v hlavě blesklo. Práce. Panebože!
"Já musím do práce." Řekla jsem hodně panicky, ne výmluvně a chytla se za hlavu.
"Do osmi máš ještě pořád hodinu." Jak to ví?
"On ti poslal moje směny?"
"Jsem tvůj vymahač, zlato."
"Nech toho." Zastavila jsem se.
"Co se děje?"
"Jestli mezi náma nic není, neříkej mi tak. Pak to víc bolí." To poslední jsem sotva slyšitelně zašeptala.
Nevěřícně se na mě díval a mně se z jeho soucitného pohledu draly do očí slzy. Zničehonic udělal gesto, které bych od něj nikdy nečekala. Přišel ke mně a pohladil mě po vlasech. Pak po tváři a pak mě něžně objal. To už se slzy nedaly zastavit. Nevzlykala jsem, jen mi tekly vodopády slz. Jeho objetí bylo úplně jiné, než třeba s Finem. Cítila jsem se u něj tak zvláštně v bezpečí. I když měl koženou bundu, bylo to příjemné na ní ležet, protože byla nasáklá jeho vůni. Milovala jsem tu lehkou vůni kolínské a limetky. Jako by přesně věděl, v jakém množství je ta kombinace dokonalá. Miluju jeho vůni. Miluju jeho.
Odtáhl se ode mě. Jako by to bylo ze šoku. Někdy si vážně připadám, jako by mi četl myšlenky. Nemohl to vědět, že ne? Procházeli jsme kolem starého domu za plotem. Nikdo v něm už nebydlí, ale pořád je na něj hezký pohled.
"Pojďme se tam podívat." Otočil se na mě.
"Cože? Ne. Určitě to tam mají nějak hlídané." Zakroutila jsem vzdorovitě hlavou.
"Neblbni. Pojď." Řekl, jako vzrušené dítě a vzal mě za ruku. Obešli jsme plot a dostali se na ten pozemek.
"Fajn, co teď? Jak se dostaneme dovnitř?"
"Tady tím oknem. Já tam vlezu a pak tě vytáhnu."
"Uvidí nás."
"No a co?" Řekl jako naprostou samozřejmost.
Dal nohu co nejvýš a opřel se o zeď. Vyskočil a chytil se parapetu. Vyškrábal se po stěně nahoru a skočil dovnitř. Pak vykoukl ven a čekal, až polezu. Chvíli jsem se zdráhala. Přece jen to není bezpečné a kdokoliv nás může chytit. Nehledě na to, že se chováme jako puberťáci. Vyškrábala jsem se po zdi trochu výš a chytila se parapetu. Ryan mi podal ruku a já ji ochotně přijala. Nemohla jsem vylézt nahoru. Bylo už docela chladno a já byla nacpaná v gatích, ve kterých se nedá skoro ani chodit. Cítila jsem se jako totální nemehlo. Ryan mě naštěstí vytáhl tak, že jsem se mohla postavit na okno.
"Chytím tě." Natáhl ruce a čekal, až skočím.
"To je hrozně vysoko. Já nemůžu." Začala jsem hystericky.
"Co když tě venku někdo uvidí?" Zbrkle jsem se ohlédla ven, jestli se vážně nikdo nedivá, ale u toho jsem ztratila rovnováhu. Začala jsem padat a neměla se čeho chytit. Zamotala se mi hlava a já ani nepostřehla, že padám. Zaslechla jsem výkřik. Otevřela jsem oči, až když jsem byla v bezpečí Ryanovy náruče a uvědomila si, že ten výkřik patřil mně. Pustil mě a hned na to se začal smát. Chvíli jsem se na něj uraženě dívala, ale nakonec jsem se začala smát taky. Vybuchovali jsme v dalších záchvatech smíchu a nemohli jsme přestat. Až když jsme uslyšeli nějaké tlumené hlasy, jsme přestali. Zpozorněli jsme. Zničehonic mě Ryan chytil za ruku a zatáhl za roh prázdné místnosti vedle chodby. Dva muži prošli těsně kolem nás a vůbec si toho nevšimli. Já skoro nedýchala. Hned, jak zahnuli za roh, jsme vyběhli ven a utíkali do jiné místnosti daleko od té předešlé. Zavřeli jsme za sebou dveře a úlevně oddychovali. Ryan se zase začal smát. Až když jsem ho plácla po rameni, přestal a zadíval se na mě. Místnost byla hodně malá a bylo v ní jen jedno malinké okénko, hodně vysoko, zajištěné mřížemi.
"Já musím za chvilku do práce." Uchechtla jsem se.
"Jsme tu sami a ty myslíš na práci?" Začal potichu a šel pomalu ke mně. Bylo mi jasné, co přijde, ale hrozně mě mátl.
"Co děláš?" Uhnula jsem mu.
"Něco se stalo?" Dělal, že nechápe, ale já moc dobře věděla, že ví, o čem mluvím.
"Nech toho. Nemám náladu a navíc…" To děláš jen pro pobavení. Není to vůči mně fér.
"To ale není pravda." Ohradil se, ale hned se zarazil. Buď věděl, co řeknu nebo…
"Co není pravda?" Zkusila jsem to.
"To, co si myslíš, není pravda."
"Jak můžeš vědět, co si myslím?"
"Je to jasné. Máš to v obličeji. Já si s tebou ale nehraju."
"Ne? Tak proč se tak bojíš těch dvou slov?"
"Jakých?"
"Nedělej blbého. Už mě to taky nebaví. Miluju tě. To jsem myslela."
"Nebojím se. Jen nechci, aby ses do mě zamilovala a pak zjistila, že vlastně vůbec nejsem kluk pro tebe."
"A proto jsem jen tvoje hračka? Já nejsem zvyklá někomu dělat pobavení do postele. Já chci žít, víš?"
"Já to vím. A proto bych tebe ani mě nechtěl dusit nějakým chozením. Nemohli bysme spolu chodit. Jsme úplně jiní. To nepochopíš?"
"Aha. Takže jsem blbá."
"Ne, ticho." Zaskučel.
"Víš co? Nech mě na pokoji." Otočila jsme se k němu zády.
"Ne, ticho buď." Zdůraznil.
"Proč…?" Nenechal mě to doříct. Přiskočil ke mně a dal mi rychle ruku na ústa. Přimáčkl mě ke zdi a snažil se nedýchat.

Uslyšela jsem kroky a pak už se jen pomalu otevíraly dveře. Žaludek se mi stlačil tak, že jsem přestala dýchat. Zavřela jsem oči, abych nemusela sledovat, co se bude dít. Najednou bylo ticho. Otevřela jsem oči a zrovna v tu chvíli u zdi u dveří přistál nějaký pytel. Muž, který to tam hodil, byla za dveřma, takže jsem ho neviděla. Přistálo tam celkem asi pět pytlů a pak se dveře zavřely. Konečně jsem začala dýchat. Ryan taky povolil. Sundal mi ruku z pusy a kousek poodešel. Zadívali jsme se do očí. Natáhla jsem se k němu, jemně ho políbila a čekala na jeho reakci. On mě nepolíbil, protože nás oba zaujal zvuk zamykajících se dveří.

L.S.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sasaskie.Now Sasaskie.Now | 12. října 2016 v 8:03 | Reagovat

Tyvo, ten konec O_O to bylo mega napinave, vic takovych zapletek ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama