Jako oheň 14/1

11. října 2016 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Ráno mě vzbudil zvuk klíče v zámku. Ryan ležel pořád vedle mě, ale když se začaly otevírat dveře, taky se zvedl.
"Schovej se." Řekl rychle a ještě rychleji mě začal schovávat za velkou bednu. Když se dveře otevřely, neslyšela jsem žádné hlasy. Jenom Ryan vyšel ze dveří ven a muž ho nejspíš následoval. Nic jsem neslyšela. Žádný naštvaný rozhovor nebo rány. Prostě ticho.

Uslyšela jsem kroky, blížící se ke mně. Začalo mi tlouct srdce, ale když se objevil Ryan, zklidnilo se, ale ne o moc.
"Co se stalo? Nebyl naštvaný?"
"Ani ne. Pojď se někam nasnídat. Zvu tě."
"Víš, jde hodně poznat, že nejsi odsud."
"Proč?" Zasmál se.
"Protože tady se normálně nechodí moc nikam na snídani. Vlastně tady lidi skoro nikam nechodí."
"To je mi líto. Tak pojď." Vzal mě za ruku a vedl mě ven.
Když jsem nasedala do jeho auta, ucítila jsem hroznou bolest v zádech. Ta kamenná podlaha nebyla nejpohodlnější.
"Co je?" Zeptal se, když mě viděl, jak se protahuju.
"Bolí mě záda, to nic."
Pokývl. Nastartoval a jeli jsme do restaurace. Najedli jsme se, pobavili a pak mě Ryan hodil domů. Na rozloučenou mi dal pusu na čelo a odjel. Najednou jsem pocítila hroznou úzkost. Cítila jsem, jak moc mi chybí a jak moc ho potřebuju. Začalo se mi hůř dýchat a v krku mi vyschlo. Než jsem došla do bytu, už zase mi tekly slzy. Asi nejsem pravá Finka, když pořád brečím.
Složila jsem se na postel a nechala se unavovat neustávajícím pláčem. Nevěděla jsem, co mám dělat. To, jak mě Ryan líbal, bylo super a stýskalo se mi po tom, ale ne tolik jako po něm samotném. Asi jsem mu vážně propadla. Ale nejhorší byl ten pocit, že ho nemůžu mít. Protože on takový není.
Zazvonil mi telefon. Když jsem se podívala na displej, úplně jsem se uzdravila. Kdyby to byl Ryan, skákala bych radostí, ale byl to Ash. To bude průšvih.
"Haló?" Začala jsem opatrně.
"Myslel jsem, že si vážíš toho, že jsem ti nabídl práci." Ozvalo se naštvaně.
"Taky že jo, ale to se blbě vysvětluje. Ashi, vážně, poslouchej mě. Vysvětlím ti to."
"Neobtěžuj se."
"Prosím, dej mi ještě jednu šanci. Udělám cokoliv, ale nevyhazuj mě. Dneska na sto procent přijdu. Věř mi."
"Poslední šance." Pak zavěsil.
Věděla jsem, že se musel ovládat, aby mi hned neodpustil, ale chápala jsem jeho chování. On pro mě udělá laskavost a já ho zklamu. Dneska se nenechám rozptylovat žádným Ryanem Toddem. Ach bože, Ryan. Jak moc bych ho chtěla tady. Jak moc bych ho chtěla obejmout a říct, že mi chyběl a že už ho nikdy nepustím. Ale přesně tohle udělat nesmím. Jinak o něj přijdu navždy.
Dneska jsem celý den ležela doma u televize a sledovala nějaké dokumenty o zvířatech. Ale vůbec jsem je nevnímala. Ani nevím, kolik jsem dneska vypila čajů a kolikrát jsem musela na záchod, ale vím, na koho jsem celou tu dobu myslela. Vzpomněla jsem si, jak jsem mu přišla otevřít úplně nahá a jak se na mě poprvé vrhnul. Jak mi oblékal podprsenku a jak jsme spolu jeli za Táňou. Táňa! Kde je vlastně Táňa? Včera přišla a dneska už tu není. Napsala jsem jí esemesku a ona mi do minuty odepsala:
Alexei
Nechápala jsem, co to má znamenat, ale věděla jsem, že to není dobré. Chtěla jsem zůstat doma, abych stihla dojít do práce, ale musím za ní. Aspoň budu konečně myslet na něco jiného. Když jsem dorazila k jejich bytu, bylo tam hrobové ticho. Zazvonila jsem a otevřel mi Alexei. Byl skoro rudý a já cítila, jak z něj srší hněv.
"Kde je?" Obořil se na mě.
"Táňa tu není?"
"Kde je?!" Zařval ještě hlasitěji.
"Proboha uklidni se. Myslela jsem, že je tady. Napsala mi esemesku a…" Napadalo mě spousta věcí a míst, kde by mohla být a co by mohla dělat, ale ani na jedno z toho jsem nechtěla myslet. Napsala jsem jí rychle ještě jednu esemesku, ale už neodpověděla. Když jsem jí volala, nezvedala to.
"Co jsi jí zas udělala?"
"Co bych jí dělal? Trochu jsme se pohádali a ona pak s brekem utekla."
"Ty seš vážně neschopný. Máte spolu sakra dítě, tak se prober a chovej se slušně."
"Já ho nechtěl!"
"Snad ji neplánuješ v tom nechat samotnou. Je to i tvoje dítě. A to, že ho nosí ona, tě od toho neodpoutává. Máš peníze, máš práci, máš kde bydlet. A ona nemá nic. Uvědom si to. Budete mít dítě."
"Ona mě ale tak hrozně vytáčí." Zatnul pěsti.
"Čím tě tak může vtáčet? Má akorát teď trochu pocuchané hormony, nic víc. Kdyby byla provokatér, chápu to, ale takhle tomu nerozumím."
"To bude tím. Ona se vždycky tváří jako andílek, a když na nic trochu zařvu, hned je jak vyplašené štěně. Možná to bude tím, že jsem tak agresivní, ale prostě nesnesu ten její ublížený pohled."
"Možná by ses měl naučit ovládat."
"Zavolám do nemocnice."
"Myslíš, že tam bude?" Neodpověděl, protože už vytáčel číslo a oblékal si bundu.
Ukázalo se, že tam asi bude. Když jsem se ho ptala, neodpovídal mi. Nasedli jsme každý do svého auta a vyrazili k nemocnici. Zeptali jsme se, kde je a oni nás dovedli až k jejímu pokoji. Táňa spala. Vypadala tak klidně, ale my věděli, že není.
"Proč sem přijela?"
"Měla bolesti. Máme podezření, že možná porodí předčasně."
"Je ve čtvrtém měsíci." Otočila jsem se šokovaně na doktorku.
"Bude to nebezpečné, ale když bude v klidu, snad nebudou potíže." Po těch slovech odešla a my jsme čekali, dokud se neprobudí.
Když konečně otevřela oči, téměř okamžitě začala brečet. Posadila se, abych ji mohla obejmout. Nevím jak, ale dokázala jsem se vcítit do jejích pocitů. Má dítě s tím největším debilem, jakého mezi náma mohla najít. Ten na ni každou chvíli řve a taky teď mohla málem potratit. Kdo ví, jestli vůbec porodí, a jak to ti dva zvládnou. Navíc, kdyby se mezi těma dvěma něco stalo, nemá kam jít. Samozřejmě má vždycky mě nebo kohokoliv jiného, ale ne každý si ji nechá pověsit na krk, protože Táňa je… trochu obtížná.
"V pohodě?" Zeptal se Alexei klidně, což mě překvapilo.
Jen přikývla. Zase si lehla a chvíli jsme tam jen tak seděli a ponořili se do ticha, než Táňu začaly chytat křeče. Hned přiběhla doktorka a plno dalších lidí v pláštích a odvezli ji. Asi hodinu jsme tam čekali. Pořád nic. Už bylo sedm a já bych měla vyrazit, jestli chci být v práci včas.
"Zvládneš to tu? Já už musím jít. Kdyby se cokoliv dělo, hned mi zavolej."
"V pohodě." Mávl klidně rukou, že můžu jít.
"A Alexeii?"
"Hm."
"Chovej se slušně." Přátelsky jsem ho pokárala a pádila do práce.

Můj první den v práci byl docela v klidu. Čekala jsem, že to tam bude plné prasat a oslizlých starých páprdů, ale ne. Někteří byli docela v pohodě. Povídali si se mnou a mně až po chvíli došlo, že jim jde hlavně o můj výstřih. Bylo to v klidu. Byla jsem tam až do půlnoci a pak mě vystřídala jedna holka. Myslím, že se jmenovala Maria. Uklidila jsem ještě, co se dalo, i když jsem se u toho málem udusila a vydala jsem se domů.
Prvních několik týdnů tam mě pomalu začínalo štvát. Čím dál častěji tam chodili větší prasata, ale zvykla jsem si. Už čtrnáct dní jsem neviděla Ryana, což mě tankovalo docela morbidně. Když jsem mu po měsíci konečně poslala první splátku, napsal mi zprávu:
Hodná holka

Zasmála jsem se, ale nejradši bych se rozbrečela. Tak moc jsem ho chtěla vidět. Připadalo mi, jako kdyby mě trestal. Táňa nakonec porodila v klidu. Sice to dítě ještě musí nechat v inkubátoru, ale žije. Táňa je sice ještě pořád jak vyplašené štěně, ale už tak nezvrací a myslím, že jsem ty dva viděla, jak se na sebe usmívají. Někdy s Táňou zase vedu noční telefonáty, kdy si stěžuje, jaký je to hajzl a že neví, co má dělat. Tak na střídačku všechno. I já jsem byla zdrcená, ale jako jediná jsem věděla, co s tím mám dělat. Potřebuju Ryana.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama