Prosinec 2016

Vánoční povídka - Přání

24. prosince 2016 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Kdysi byl jeden chlapec, který žil od útlého věku v dětském domově. Když mu byly čtyři roky, jeho rodiče se zabili při nehodě a nikoho jiného neměl. Žádného vzdáleného příbuzného. Zůstal sám, tak se dostal do dětského domova. Na své rodiče vzpomíná každý den a každý den si přeje, aby se pro něj vrátili, i když nemůžou. Představoval si, jak jednoho projdou dveřmi domova a přijdou si pro něj, vezmou ho domů a vynahradí si všechna ta ztracená léta. Ale jak chlapec rostl, začalo mu docházet, že rodiče se pro něj nevrátí - nemůžou.

Pouto 11

22. prosince 2016 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Za hradbami jsme zůstali ještě dlouho. Bála sem se vrátit, protože by všechno bylo jako dřív. A Blake by mě klidně i mohl nahlásit vedení a měla bych utrum se vším. Nevím, jakým jedem je naládoval, proto musíme zmizet co nejdřív.

Pouto 10

21. prosince 2016 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Zdál se mi sen. Měla jsem před očima pořád ten samý obraz. Možná už to byla paranoia, ale měla jsem u toho divný pocit. Viděla jsem tam sebe, jako bych se dívala odněkud shora, jak visím za ruce na starých, špinavých provazech. Ruce mám krvavé a určitě v nich mám už i infekci. Visím tam nahá a po celém těle mám krvavé rány. Jak bodné, tak řezné, ale i rány od biče. Cítila jsem tu bolest, ale ne jen fyzickou. Lana, na kterých jsem visela, byly připevněny na dvou vysokých kůlech a přede mnou stáli tři lidi. První, na koho jsem zaostřila, byla ta nesympatická ženská z vedení. Stála tam krásně uhlazená a čistá. Jen tak se na mě dívala a sem tam jí lehce cukal koutek úst.

Pouto 9

20. prosince 2016 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
"Musíme vypadnout." Zazmatkoval Blake a hned mě pustil. Byla jsem zmatená, nic jsem nechápala, ale z Blakova chování jsem pochopila, že není nejvhodnější čas na vysvětlování.
Než sem stačil někdo dojít, zmizeli jsme oknem. Nevěděli jsme, kdo to je, proto jsme se radši vrátili na bojiště a dělali, že jsme tam byli celou dobu.
"Kde jste? Hledalo vás tu vedení." Zavolala na nás trenérka a oba jsme ztuhli. Co po nás chce vedení?

Pouto 8

19. prosince 2016 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Neměla jsem s kým trénovat skrývání emocí a Blake mě v tom nechal samotnou. Nevím, jestli by mi to mohlo nějak pomoct, ale zašla jsem za Randalem. Zaklepala jsem na dveře.
"Neruším?" Vešla jsem opatrně. Seděl u stolu a něco četl. Pravděpodobně si mé přítomnosti nevšiml, proto jsem zkusila něco, co by mě v životě nenapadlo. Nečekala jsem, že to bude fungovat, ale když nadskočil a podíval se mým směrem, trochu mě to zaskočilo. "Stalo se něco?" Bylo mi ho líto, protože jsem mu právě udělala dost bolestivou věc.
"To nic. Jen jsem…" Zatřásl hlavou, jako by to chtěl dostat pryč, "nad něčím přemýšlel." Rauzie.

Pouto 7

18. prosince 2016 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Svalila jsem se na svoji postel a snažila se vstřebat ty emoce. Poslala jsem sluch k místu, kde by měl být Blake s Randalem, ale hrozně jsem se lekla, když můj slech narazil na blížícího se Blaka. Nechtěla jsem s ním mluvit. To pouto je jako prokletí a já se ho chci zbavit.
"To nejde." Otočila jsem se směrem ke dveřím, kde stál Blake. Slyšel mě. Poslouchal moje myšlenky.
"Můžu tě o něco poprosit?" Popotáhla jsem.
Přikývl.

Pouto 5

17. prosince 2016 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Probudila jsem se na ošetřovně. Ulevilo se mi. Kdybych tam zůstala ještě chvíli, něco by si na mě vymysleli a pak mi to vnutili, jenom aby mě mohli popravit. Hlavně nesmí zjistit, že máme my dva pouto, jinak nás popraví. V téhle zemi je zakázáno cokoliv duchovního. Jakékoliv propojení s duchovnem a souznění s přírodou. Nesmíme ani meditovat. Chápu to, protože nás potřebujou mít jako poslušné ovečky, aby nás mohli dobře ovládat a všechno šlo podle plánu, jenže nikdy nic není podle plánu. Stejně jako nás učí, že jedna a jedna jsou dva, ale jedna a jedna nikdy nejsou dva. Ale to je těžší na vysvětlení. Prostě máme být poslušní a oddaní své zemi. Jak povedeme osobní životy, je na nich, protože tady se s klukama správně nesmíme ani bavit, ale co nadělám, když s nima mám volný trénink. A kdyby zjistili, že tu třeba někdo s někým spí… proboha, to by šlo polovinu holek tady na popravu, včetně mě, jestli by se dělaly testy panenství. Je ale zvláštní, že zrovna my máme vedení v našem areálu, ale máme tu docela volný program. Nikdo už dávno nehlídá, kdo se s kým baví.

Pouto 6

17. prosince 2016 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Včera v noci jsem s Randalem trénovala, aby mě ochránil před někým jako je vedení. Je mi ho ale líto. Jednou mu budu muset říct, že mě chrání zbytečně. V životě jsem se tak nesnažila jako teď a to jen díky poutu. Myslím, že ho to dostane, až se to dozví, ale nemůžu ho věčně podvádět. Jednou to zjistí a já bych nerada, aby od někoho jiného, než od koho by měl.

Pouto 4

16. prosince 2016 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Bolest, která mě srážela na kolena poslední týden, mi zase naopak pomáhala udržet se ve střehu. Šíleně to bolelo. Nevěděla jsem, jak mám tu bolest ukojit. Ignorovat to nešlo, protože jsem Blaka viděla tak nějak všude. Potřebovala jsem to přebít něčím jiným, tak jsem bojovala, jak nejlíp to šlo. Když jsme seděla na obědě, přisedl si ke mně Drik s jeho partou.
"Jak se dneska máš, Zer." Jak se opovažuje mi takhle říkat?

Pouto 3

15. prosince 2016 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Ucítila jsem strašnou bolest. Žaludek se mi sevřel, ale pořád zbývala naděje. Jak to myslí, že musí odejít?
"Když jsem hlídal ty pašeráky, zjistil jsem, že cestují na jih, kde má základnu vojenská společnost. Není to bezpečné, ale pověřili mě úkolem, který nemůžu odmítnout."
"Proč ne?" Napadlo mě jako první.
"Bylo by dětinské vybrat si výcvikové středisko místo mise, která mi zvýší reputaci." Teď jsem se cítila jako sobec a zapomněla jsem, že on to cítí taky. "Kdybys mohla jít se mnou, bez váhání tě vezmu, ale nejde to. Musím být sám. Budu tak víc nenápadný. Navíc to nebude navždy. Pocestujou tam možná půl roku, možná rok. Není to zas tak dlouhá doba." Žalem jsem se nemohla ani nadechnout, jak to bolelo. On sice řekl jen rok, ale pro mě to není jen rok. Bude to jako věčnost.

Pouto 2

14. prosince 2016 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Druhý den ráno jsem byla vyřízená. Gong mi málem rozrazil hlavu a ledová voda v umývárně na mé náladě taky nepřidala. U snídaně jsem výjimečně seděla sama. Vždycky mě otravuje Blake, ale dneska tu nebyl. Dneska mám první hodinu teorii s klukama. Zase. Na té se taky neukázal. Když jsem se šla o přestávce podívat na klučičí oddíl, nebyl tam. Že by měl nějaký problém? Bylo mi to až moc podezřelé, tak jsem zašla za Randalem.

Pouto 1

13. prosince 2016 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Po přivezení do tábora jsem se cítila osaměle, ale když jsem uviděla obličeje ostatních, uklidnilo mě to, protože se cítili přibližně stejně hrozně jako já. Já a ostatní, co tam byli, jsme neměli rodiče a byli jsme přivezeni z různých koutů Alantelly. První jsme skončili v jeslích, potom ve výchovňácích a teď, když už máme "léta bojovníka", nás rozdělili do výcvikových táborů po celém území. Když nás přivezli sem, mohlo mi být tak třináct, možná víc. Teď už je to dlouhá doba od let ve výchovných táborech, ale měla jsem tam pár kamarádů, na které si už sice nepamatuju, ale někteří sem šli se mnou, kde jsme se zase rozdělili. Jen já a Blake jsme zůstali tak nějak pohromadě. Je to můj nejstarší kamarád.