Pouto 10

21. prosince 2016 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Zdál se mi sen. Měla jsem před očima pořád ten samý obraz. Možná už to byla paranoia, ale měla jsem u toho divný pocit. Viděla jsem tam sebe, jako bych se dívala odněkud shora, jak visím za ruce na starých, špinavých provazech. Ruce mám krvavé a určitě v nich mám už i infekci. Visím tam nahá a po celém těle mám krvavé rány. Jak bodné, tak řezné, ale i rány od biče. Cítila jsem tu bolest, ale ne jen fyzickou. Lana, na kterých jsem visela, byly připevněny na dvou vysokých kůlech a přede mnou stáli tři lidi. První, na koho jsem zaostřila, byla ta nesympatická ženská z vedení. Stála tam krásně uhlazená a čistá. Jen tak se na mě dívala a sem tam jí lehce cukal koutek úst.


Zaostřila jsem na osobu, stojící uprostřed. Byla to nějaká žena. Měla hnědé vlasy a temné oči. Nevím, jestli byly černé, jen vím, že v nich nebyla nenávist, ani znechucení. Spíš soucit a přívětivost. Někoho mi připomínala, ale za Boha jsem si nemohla vzpomenout koho. Měla na sobě obyčejné hnědé šaty a byla bosa. Kdyby mohla, začne i plakat, ale něco jí bránilo. Vedle ní stála poslední osoba.
Zaostřila jsem na kluka, který měl na nohou kotníkové kožené boty s opaskem a kožené černé kalhoty. Bílou a docela starou košili, s rukávy vyhrnutými kousek nad zápěstí. Ucítila jsem ubíjející bolest, když jsem zavadila o jeho zelené oči. Jeho havraní vlasy mu padaly do očí, které mě nemilosrdně probodávaly. Bolest ještě zesílila, když se jeho levý koutek úst zvedl do výše, kde to nebyl upřímný, lítostný úsměv, ale škodolibý a sobecký úsměv. Tak moc to bolelo. Všichni tři na mě koukali, každý s úplně jinou aurou pocitů. Cítila jsem stud, ale přebíjela ho bolest různého typu. V tu chvíli už jsem si ani nebyla jistá, zda je to sen.
Otevřela jsem oči a strašně jsme se lekla. Jako bych se dívala do zrcadla. Hleděla jsem úplně do těch samých zelených očí, s tím rozdílem, že patřily muži.
"Cos to provedla?" Pokáral mě, ale já to ignorovala. Strach ze snu mě nutil držet se od něj dál a on to cítil. Pořád jsem na jeho tváři viděla ten škodolibý úsměv, i když tam ve skutečnosti nebyl. Bála jsem se člověka, kterého jsem celý život bezmezně milovala. A ten strach, ani ta bolest se nedaly zastavit.
Uvědomila jsem si, že ležím na ošetřovně. Nevěděla jsem, co se děje. Mám průšvih? Blake vycítil můj strach, protože se mě snažil uklidňovat něžnými doteky a hlazením. Pokaždé jsem ucukla. Jako bych se bála jeho doteku. Zkoušela jsem to překonat, ale moje tělo mělo vsugerovanou nechuť a strach. Nechtěla jsem, aby si myslel, že něco není v pořádku, ale to se nedalo ovládat. Pokaždé jsem sebou reflexně škubla při každém jeho pokusu o styk se mnou.
"Co se děje? Jsi úplně zpocená." Měl pravdu. Byla jsem úplně mokrá a strach bez sebe? Viděla jsem zmatek v jeho očích, ale cítila jsem ho v něm jen slabě. Včera jsem ho začala nenávidět a dnes jsem se ho začala bát. Pomalu mu i přestávám věřit. On mi něco tají. Chová se divně. Co se vůbec děje. Poprvé v životě jsem si dávala pozor, ať neslyší mé myšlenky a dařilo se mi. Byl zmatený, když mé pocity nemohl kontrolovat.
"Co se stalo? Nic si nepamatuju." Zkusila jsem to na něj a nechala se jemně vcítit do jeho zmatku, aby mi uvěřil.
"Nepamatuješ si to?" Trhl sebou. Jako by si něco uvědomil. To se mi nelíbí. To se mi vůbec nelíbí. Blaku, co se děje?
"No, moc ne." Chytla jsem se za hlavu, kolem které jsem měla obvaz. Zabolelo to, ale tahle bolest nebyla nic oproti té druhé. Posadila jsem se a zmateně čekala na jeho vysvětlení.
"Co všechno si ze včerejšího večera pamatuješ?" Tím mě zmátl. Čekala jsem, že si začne vymýšlet a udělá ze mě blázna a zradí mě. Pořád jsem čekala, že něco takového přijde, ale protahuje to.
"No, jen že jsem utíkala a pak nějaké útržky. V celku si nepamatuju nic. Vím, že jsme spolu mluvili a pak, že jsem utíkala, ale všechno se mi to nějak mlží." Lhala jsem mu. Pamatuju si to přesně. Úplně všechno, co se včera stalo do nejmenších podrobností. Pamatuju si dokonce i pocit, který jsem měla při našem rozhovoru.
"Včera jsme spolu mluvili." Potvrdil mi a já dál naivně čekala, že mi odvypráví všechno, co se včera doopravdy stalo a přijde s plánek, jak odsud pryč, ale jeho další slova mě zabolely tak moc, že jsem skoro začala brečet. "Mluvila jsi nějak divně. Vzbudila jsi mě a začala jsi blábolit něco o útěku. Pak jsi zničehonic zmizela. Šel jsem tě hledat, ale našel jsem tě v bezvědomí v lese. Bouchla ses do nějaké větve." V tom z něj unikla jemná jiskřička viny. Zase sebou trhl a doufal, že jsem si toho nevšimla. To mě zabolelo ještě víc, ale dělala jsem, že jsem nic nepostřehla. Bylo to těžké, protože jsem to cítila jako nůž v zádech. Proč jsi mi to udělal, Blaku? Zhroutila jsem se zpátky na polštář a nechala slzy, ať mi zmáčí zpocenou, znavenou tvář. Nevěděl, proč pláču a nesnažil se to zjistit. Udělal ze mě normálního blázna. Udělal ze mě psychopata, který utekl a zkolaboval.
Celý den jsem ležela na ošetřovně s podezřením na otřes mozku. Sem tam se za mnou zastavil Blake, ale já už ho nechtěla ani vidět. Měla jsem hrozně moc času na přemýšlení. Buď mě Blake chce chránit a včera večer to byl on, což je hloupost, protože bych to poznala, nebo se spolčil s vedením. Nepřipadá mi logické ani jedno řešení, ale můžu se uklidňovat tím, že jsem se buďto zbláznila já nebo Blake. Zbláznil se a slepě jde s vedením ruku v ruce nebo je tu přece jen šance, že se mě snaží chránit. To by mi ale dal nějak najevo. Může mi to říct telepaticky. Napadá mě taková spousta teorií, proč tohle ano a proč tohle ne, ale otázek mám víc. Sem tam jsem i usnula, ale spánek nestál za nic. Pořád se opakoval ten samý sen. Pokračování mého mučení, ale i úryvky toho, co už jsem viděla. Nejčastěji Blakův nelítostný úsměv a laskavé oči té ženy, kterou jsem neznala. Potřebovala jsem oddech. Díkybohu, že do mě neládovali žádné prášky proti bolesti a ani ze mě ještě neudělali oficiálně blázna, jako Blake… Blake… proč on ze mě blázna dělá, ale ošetřovatelé ještě ne? Ti jsou přece s vedením jedna ruka, a jestli je Blake s nima…
"Ahoj, krásko." Objevil se opět u mé postele Blake. Nejradši bych protočila oči, ale potlačila jsem to a radši se na něj usmála. "Je ti líp?"
"Mnohem." Zalhala jsem.
"Podívej," přisedl si ke mně blíž, aby si byl jistý, že nás nikdo neslyší, "jak jsem tuhle mluvil o tom útěku…" Prudce se odmlčel a já naivně zadoufala. "Musím tu zůstat. Vedení mě potřebuje." Omluvně se usmál a já dostala chuť ho něčím praštit. Proč mluví jak idiot? Tohle není můj Blake.
"Až se odsud dostanu, musíme si o něčem promluvit." Zahleděla jsem se mu do očí a doufala, že ho někde hluboko uvnitř zahlédnu.
"Souhlasím." Mrkl na mě. Teda aspoň doufám. Hned na to odešel, čímž mi dal tak obrovskou naději, že jsem měla chuť skákat radostí. Nevěděla jsem, které teorii mám dávat přednost. Hrozně mě mátl úplně vším, co dělal. Nevěděla jsem, jestli mu mám věřit, ale tímhle gestem mi dal naději. Aspoň něco mi dal. Pokud si to všechno jen nenamlouvám.
Snažila jsem se překousnout bolest hlavy, která následovala při každém převazování. Rána se postupně zmenšovala a moje naděje sílila. Stejně nechápu, jak mi nějaký idiot mohl udělat díru do hlavy, když jsem cítila tupou bolest. Nechápu spoustu věcí, ale musím si dávat pozor. Hlavně když ještě není definitivní, že jsem Blaka neztratila.
Konečně mě pustili. Tenhle pobyt na ošetřovně byl vůbec ten nejdivnější za celou dobu. Vůbec mi nechtěli říct, co se děje venku. Byla jsem mimo deset dní a za tu dobu se musela sátá tuna věcí. Měla jsem strach, ale ulevilo se mi. Konečně jsem venku. Když jsem ale přišla do arény a k mému překvapení tam nestál Randal ale nějaký o dost mladší muž, začala jsem se opět bát. Nikdo mi nic nechtěl říct. Nikdo se se mnou nechtěl bavit a ten nový byl divný. Jmenoval se Amenadiel a byl dost nabušený. Měl černé krátké vlasy a byl snědší, než Randal. O dost. Jeho jméno mi hned přišlo zvláštní, protože tak se jmenuje nějaký anděl, což je ironie. Ten chlap je hajzl. Je mu možná tak dvacet. Kvůli němu musím každý den cvičit tak jako ostatní, nesmím mít trénink s klukama a musím chodit na teorii. Je to ignorantský blb. Moje nadání ho vůbec nezaujalo, a když jsem chtěla hodiny navíc, odbyl mě, že mu za to nestojím. Nemám si ani kde stěžovat. Od doby, co jsem se vrátila, se tu začaly dít divné věci.
Na mé první hodině teorie po dlouhé době, kterou vede Amenadiel…
"Minule jsme se bavili o nebezpečí v lesích, o kterém jste se učili už dřív, a dnes bych rád přešel na mnohem závažnější téma." Přejel pohledem po třídě a vrátil se ke svému výkladu: "Už jste určitě slyšeli, že mezi vámi se objevili takzvaní buřitelé." Sevřel se mi žaludek.
Začalo mi být opravdu špatně a nelíbilo se mi, kam tohle směřuje, ale právě teď si nesmím ani náhodou dovolit polevit na ostražitosti a nechat se odhalit. Skončila bych jako ve svém snu.
"Určitě jste slyšeli o tom zázračném kmenu, který se vyznačuje svou temnou magií a divnými praktikami. Říkají si navazovatelé." V krku se mi udělal knedlík, ale ulevilo se mi, že on ani netuší, že někoho takového může mít ve své třídě. Můžu být ráda, že nikoho nepodezírá. "Takoví mezi námi díky bohu nejsou. Těmi testy jste si prošli asi všichni a ulevilo se nám, že vám můžeme věřit. Bohužel se to nedá říct o některých kantorech. Jmenovitě to byla vaše bývalá trenérka Rauzie, kterou jsem osobně neznal, ale můžu být jen rád. Ta byla spolčená s Randalem. Této špíny jsme se konečně zbavili a oba jsou dnes již mrtví."
To snad nemyslel vážně. V hlavě mi pořád zní jeho hlas. Proč jsou všichni jako vyměnění? Co se tu dělo, když jsem tu nebyla? Začínám se tu příšerně bát. Můžu být ráda, že jsem naživu, ale cítím se jako zvíře v kleci. Všichni mí spojenci jsou teď pryč. Randal je mrtvý, což mě jen ujišťuje o tom, že jsme mu mohla věřit. Blake se chová jako pitomec. Už se s ním vůbec nedá bavit. Já to nezvládám. Musím zmizet. Klidně bez něj.
Amenadielovy kecy se nedaly poslouchat. Nechodila jsem na teorie, radši jsem si odpykávala test posilováním. Říkal tam pořád to samé. Navazovatelé jsou špatní a musí být vyhlazeni. Pořád dokolečka jako robot. Když o tom tak přemýšlím, není to tak od věci. Je možné, že je zblbli nějakou terapií nebo jim dali do mozku čipy, nebo co já vím. Prostě nevím, co se děje, ale na mě jedinou to nepůsobí. Blaka už jsem neviděla celý týden. Vím, že je tady, cítím ho, ale jako by se mi pořád vzdaloval. Jednou v noci už jsem to nevydržela a vydala jsem se za ním. Spal úplně klidně. Stejně jako tenkrát, ale tenkrát ještě nebyl jak vygumovaný. Nevím, čím to bylo, ale cítila bych se bezpečněji za hradbami tábora. Dostala jsem spícího Blaka přes stráž a položila ho za hradbami do trávy. Ještě, že mě Amenadiel nutí posilovat. V tu chvíli se Blake začal probouzet. Když otevřel oči a uviděl mě, zajiskřilo mu v nich tak, že jsem se málem rozbrečela. Vrhnul se mi kolem krku a nechtěl mě pustit.
"Já tě asi miluju, Zairo." Myslela jsem, že je pořád jak vygumovaný a mluví jak kretén a kdyby nevyslovil mé jméno, pořád bych si to myslela, ale takhle jsem měla pocit, že ho už nikdy nemůžu pustit. V mém srdci se právě teď rozsvítil tak jasný plamen naděje, o kterém jsem věděla, že hned tak nezhasne.
"Já jsem se tak šíleně bála. Málem jsem o tebe přišla, Blakee." Popotáhla jsem. Nemohla jsem se nabažit jeho vůně.
"Bylo to strašné. Těch pár dní, co jsi byla pryč." Tisknul mě k sobě pořád pevněji. "Nevím, co se stalo, ale udělali z nás úplné roboty. Promiň mi to, Zer."
"Neomlouvej se." Zakroutila jsem hlavou a pustila ho. Seděli jsme naproti sobě a vychutnávali si ty svobodné chvilky. "Musíme pryč." Došlo mi.
"Jo, ale teď to nejde. Nechtěj, abych ti to vysvětloval, ale teď prostě ne."
"Blaku, ty jsi mi tak chyběl. Víš, že jsi mluvil jako úplný blbec?" Ignorovala jsem jeho předchozí prohlášení. Měla jsem radost. Blake mě přece jen nezradil. Ale v nebezpečí jsme pořád.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama