Pouto 11

22. prosince 2016 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Za hradbami jsme zůstali ještě dlouho. Bála sem se vrátit, protože by všechno bylo jako dřív. A Blake by mě klidně i mohl nahlásit vedení a měla bych utrum se vším. Nevím, jakým jedem je naládoval, proto musíme zmizet co nejdřív.


Ještě tu noc jsem naplánovala útěk. Samozřejmě nemůžeme zmizet hned. Nesmím si dovolit být podezřelá, když vím, že už teď si o mně myslí kde co. Ráda bych pomstila Randala, ale došlo mi, že by to asi k ničemu nebylo. Nechala bych za sebou zbytečně stopy, a když už by nás chytli, dopadli bychom mnohem hůř. Už dávno jsem přestala myslet na Blakův únikový plán. Ten na něj už beztak zapomněl.
Potřebuju se dostat do laboratoře a odebrat vzorek toho hnusu. Třeba se mi podaří zjistit, co to je. Pokud to vůbec je nějaký chemický hnus.
Každým dnem se moje šance zvětšovaly a zároveň klesaly. Už jsem se pomalu zase začala dostávat na vrchol. Začala jsem být zase populární a měla jsem větší volnost. Ale nikomu už nedávali mise mimo tábor. Na teorie jsem chodila málokdy a v aréně jsem spíš vypomáhala. Blake byl na tom podobně, ale musela jsem si dávat pozor, abych nevzbudila podezření. Bylo by zvláštní, kdybychom zrovna my dva byli nejlepší vojáci. S Blakem jsem nemohla nic dělat, když byl pod vlivem, ale já jsem si občas dovolila nějakou tu prohru. Moc to ale nepomáhalo. Byla jsem pořád lepší a lepší. Poutem to být nemohlo, protože s Blakem jsem se neviděla už déle jak měsíc. Za tu dobu jsem si získala důvěru vedení. Často po mě chtěli doručit něco k hradbám, kde síla té drogy neměla takové účinky, ale jim už nejspíš dávno došlo, že pro mě můžu být dobrý špion i bez drogy.
Jednou v noci jsem se vloupala do laboratoře a narazila na strašně moc zkumavek se zvláštní tekutinou. Vzala jsem si jednu a pečlivě ji schovala do díry v podlaze pod deskama v mojí chatě. Všechno se tu hrozně měnilo. Já byla sice lepší, ale nebyla jsem jediná, kdo šplhal na vrchol. Muselo to být tou látkou. Pořád jsem neměla čas zjistit, co to je, ale asi po dvou měsících už jsem úplně zapomněla na únikový plán. S Blakem jsem se už vůbec nebavila a pracovala jsem jen na sobě. Bylo mi úžasně. Všechno mi najednou šlo a už jsem vůbec neměla důvod odejít. Zamilovala jsem si to tu. Měla jsem výhody snad úplně všude a brzo jsem si tu připadala jako celebrita. Už jsem neměla důvod odejít. Zapomněla jsem na všechny naše společné plány s Blakem a upustila jsem dokonce i od snu, zjistit víc o poutu. Nezajímalo mě to. Bylo mi to tu k ničemu. Byla jsem tu z holek nejlepší. Už jsem se nepotřebovala krotit. Zabývala jsem se jen tréninkem.
"Zet? Někdo s tebou chce mluvit." Ozvalo se za mnou a já hned věděla, kdo to je. Už dávno jsem zapomněla, že jsem tu osobu kdysi nenáviděla. Amenadiel mi teď byl tím nejbližším člověkem.
"Kdo?" Byla jsem zvědavá, ale taky trochu otrávená. Nemám ráda, když mě někdo vyrušuje od posilování.
"Máš u brány balík." Ukázal směrem k velké obrněné bráně, kde stálo plno stráží a za nimi se rýsovala malá postava.
Od doby, co jsem se dostala z ošetřovny, se tu moc věcí změnilo. Stráže byly vypracovanější a silnější. Měli vylepšené brnění a hradby tábora už taky nebyly jen dřevěné ploty. Stala se tady z toho skoro vojenská základna. Došla jsem k bráně, kde na mě čekala nějaká žena. Měla čisté blond vlasy, trochu zvlněné a oči se jí leskly pronikavou modří. Byla hodně mladá, ale ne mladší než já. Podala mi balík, která samozřejmě první musela stráž prohledat a až potom mi dovolili na něj sáhnout.
"Kdo jste?" Zajímalo mě. Nikdy jsem tu ženu neviděla a ani mi nepřišla povědomá. Co po mně chce někdo jako ona?
Zakroutila hlavou, "To teď není důležité. Snad se jednou seznámíme." Řekla a hned zmizela. Zmátlo mě to. Nechtěla jsem nad tím přemýšlet. Hodila jsem balík do své skříně a vrátila se ke své každodenní rutině.
Večer v posteli jsem si vzala balík do ruky a chvíli ho jen tak přehazovala z jedné ruky do druhé, než jsem ho s nezájmem zase hodila zpátky do skříně. Ať to bylo cokoliv, není to tak důležité jako moje poslání. Musím teď být hlavně dobrý voják. Nejen pro dobrý pocit, ale taky pro svou zemi. Alantella teď není v pozici, kdy si může dovolit polevit na ostražitosti. Musíme být vždy připraveni vrhnout se oddaně do války.
Dnes jsem si mohla dovolit vstát trochu později. Po tom, co jsem předvedla za poslední měsíc, mě nechávali vydechnout. Já bych sice mohla makat ještě mnohem víc, ale nařídili mi pod přísným dohledem odpočívat. Poprvé po dlouhé době jsem se setkala s klukama. Cvičili úplně kde jinde a já se s nima neviděla aspoň tři měsíce. Na obědě se mě zmocnil zvláštní pocit. Rozhlédla jsem se po jídelně a moje oči se zastavily na osobě, se kterou jsem už dlouho nepřišla do styku. Když se otočil čelem ke mně, ucítila jsem hluboko v hrudi silný záchvěv. Něco jako exploze. Bylo to tak silné. Poprvé po dlouho době jsem se mu zahleděla do očí a v tu chvíli se mi vybavilo úplně všechno. Všechno, co se tu děje. Věděla jsem, že Blake to cítí stejně. Opět jsme byli propojení. Slyšela jsem každou jeho myšlenku a on zase každou moji. Stáli jsme naproti sobě strašně dlouho a nemohli se od sebe odtrhnout. Když zazněl gong, který všechny svolával zase zpátky do arény, odtrhli jsme se od sebe a zase si všímali každý svého. Bylo to zvláštní a nikdy na to nezapomenu.
Dnes v noci jsem nemohla spát. Jakoby mě něco tlačilo po uchem. Po nějaké době jsem tratila veškerou trpělivost a rozsvítila jsem, abych se podívala, co to je. Postavila jsem před obrovské zrcadlo a zahleděla se na sebe. Bylo to zvláštní se na sebe po dlouhé době zase dívat do zrcadla. Jako bych zase nabrala všechnu marnivost a zkoumala každou část svého těla. Došla jsem blíž a odhrnula si hnědé vlasy z krku, abych viděla, co to mám pod uchem. Černý znak, který se různě propojoval a tvořil tak symbol pouta. Už dávno jsem zapomněla, co to je. Vybavily se mi opět všechny vzpomínky a já myslela úplně čistě. Už jsem nepřemýšlela nad tím, jestli si dám ráno sto lehů sedů, nebo sto kliků. Vzpomněla jsem si asi po týdnu na balík v mé skříni. Vytáhla jsem ho, ale našla jsem tam jen plno papírů. Když jsem jich pár vytáhla, zjistila jsem, že kdysi tyto kusy byly v celku. Byl to ručně psaný dopis. Bude trvat celou věčnost, než ho složím, ale stojí mi to za to. Skoro už čtyři měsíce jsem tu byla jak vygumovaná. Nechala jsem se omámit vlivem té drogy, který mě nakonec taky dostal. Jak jsem mohla být tak slepá? Bylo už strašně moc hodin, proto jsem balík schovala zase do skříně a naplánovala jsem si čas, kdy bych to mohla stihnout poskládat. Budu dělat, že jsem nemocná. Budu pár dní intenzivně běhat a udržovat si kondičku. Pak se prostě zničehonic stane, že se nachladím a budu muset zůstat v posteli. Budu mít plno času na nahrazování tolika ztracených dní.
Ráno jsem vynechala snídani, což mě docela oslabilo a šla jsem hned na mou každodenní rutinu. Běhu jsem věnovala největší část cvičebního plánu. Skoro celý den jsem nejedla, ani nepila. Kdo ví, kam všude ten jed dávají. Byla jsem večer úplně vyřízená a ani jsem nemusela předstírat nemoc. Rýma mě přece jen dostala a později i kašel a horečka. Dala jsem se do skládání. Nevěděla jsem, kde mám začít. Bylo toho tolik a bylo to na hrozně drobné kousky. Někdo si s tím dal práci a nejspíš věřil v mou duchovní sílu. Nevím, jak je na tom Blake, ale musím ho z toho transu dostat. Musíme odsud vypadnout. Asi po týdnu skládání jsem byla sotva v polovině, ale čím víc jsme toho měla, o to rychleji to šlo. V polovině dalšího týdne už jsem měla v chatě velké popsané plátno. Nebo spíš pergamen. Bylo to velké jako plakát a já měla hrozně málo času. Pomalu jsem zase začala cvičit a jíst a slíbila jsem si, že dokud to nedoskládám, nepřečtu si ani slovo. Tento slib jsem ale dlouho nedodržela, protože kdybych nečetla, neposkládala bych to. Musela jsem to někam schovat. Ještě téže noci jsem so v bleskové rychlosti přepsala na menší papír. Nevnímala jsem slova ani pointu dopisu, potřebovala jsem to mít rychle. Konečně poslední slovo. Obrovský plakát jsem zase po těch kouskách naházela zpátky do balíku, který jsem dala do skříně ve stejném stavu, jako když jsem ho dostala. Pořád jsem ale neměla čas, přečíst si ten vzkaz. Nebo jsem spíš nebyla připravená. Když jsem na sobě zase začala pozorovat známky té drogy, vytáhla jsem papír, který byl celou tu dobu schovaný v díře pod prkny v mojí chatě. Vytáhla jsem ho, ale do čtení jsem se nedala. Nechtěla jsem to číst sama. Tak nějak jsem věděla, že se to netýká jen mě. Musela jsem opět pečlivě naplánovat nějaký tajný sraz s Blakem. Musí to být pro nás. A taky mám pocit, že nejsem při plném vědomí, když nejsem s ním a naše pouto není obnovené.
Naprosto jsem přestala stíhat, takže jsem setkání s Blakem odkládala tak dlouho, dokud z plánování úplně nesešlo. Prostě teď není čas. Musím se soustředit na důležitější věci. Lákala mě spousta misí, na které se hodili jen ti nejlepší. Musela jsem si tu nejdříve zlepšit reputaci, která už sice nemohla být lepší, ale potřebuju, aby mi věřili. Dobře, možná je to tak trochu výmluva, ale já se opravdu chci zlepšovat.
Jednou v noci jsem opět nemohla spát. Nevím, co se stalo, ale ten sen byl zvláštní. Jako by ani nepatřil mně. Byla v něm žena. Žena s hnědými vlasy, které jsem bohužel neviděla do obličeje. Klečela na zemi a něco skládala. Na dřevěné podlaze bylo rozházeno plno střepů a ona se je snažila dát dohromady v jeden celek. Čas se pořád zrychloval. Po nějaké chvíli měla žena ruce úplně od krve. Střepy se jí pořád nedařilo dát správně k sobě. Byla úplně vyčerpaná. Nakonec se celá uplakaná zhroutila na podlahu mezi střepy a vzlykala. Jako bych stála přímo vedle ní, ale nemohla jsem nic dělat. Pokaždé, když jsem ji chtěla utišit, sotva jsem se jí dotkla, začala křičet. Nevím, co se dělo, ale byla jsem bezmocná. Podívala jsem se na střepy a viděla úplně jasně, jak které díly patří k sobě. Začala jsem tedy skládat sama. Postupně se mi ale začala dělat před očima mlha. Čím víc jsem toho měla, o to hůř jsem viděla, až jsem se nakonec probudila celá zpocená. Třeba to bylo znamení. A určitě nebylo jediné. Taková znamení se mi zobrazují posledních několik měsíců. První ten zvláštní sen, potom ta žena s balíkem, pak další sen a kdo ví, čeho všeho jsem si ještě nevšimla. Musím začít něco dělat. Buď začnu já, nebo se začnou dít horší věci, se kterýma nebudu moct dělat nic.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama