Pouto 3

15. prosince 2016 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Ucítila jsem strašnou bolest. Žaludek se mi sevřel, ale pořád zbývala naděje. Jak to myslí, že musí odejít?
"Když jsem hlídal ty pašeráky, zjistil jsem, že cestují na jih, kde má základnu vojenská společnost. Není to bezpečné, ale pověřili mě úkolem, který nemůžu odmítnout."
"Proč ne?" Napadlo mě jako první.
"Bylo by dětinské vybrat si výcvikové středisko místo mise, která mi zvýší reputaci." Teď jsem se cítila jako sobec a zapomněla jsem, že on to cítí taky. "Kdybys mohla jít se mnou, bez váhání tě vezmu, ale nejde to. Musím být sám. Budu tak víc nenápadný. Navíc to nebude navždy. Pocestujou tam možná půl roku, možná rok. Není to zas tak dlouhá doba." Žalem jsem se nemohla ani nadechnout, jak to bolelo. On sice řekl jen rok, ale pro mě to není jen rok. Bude to jako věčnost.


"Kdy odcházíš?"
"Až ráno."
"Do té doby máme plno času. Nechce jít dělat to, co jsme vždycky dělali jako malí?" Povzbudivě jsem se usmála a přes jeho velké úsilí jsem se nechala naplnit pocitem radosti.
Hráli jsme kámen, nůžky, papír, a kdo prohrál, ten se musel schovat tak, aby ho ten druhý nenašel do té doby, než vyprší čas. Je to hrozná blbost. Něco jako schovávaná, s tím rozdílem, že když mě našel před uplynutím času, musím splnit úkol, který mi zadá a naopak. U Blaka to bylo vždycky něco perverzního. A čím byl starší, tím to bylo horší. Ze začátku to byly jen neškodné polibky na rty, ale později jsme spolu kolikrát skončili v posteli. Ale nikdy nic nebylo. Teda až na jeden případ, ale to jsme se oba shodli, že o tom nikdy nebudeme mluvit a že se to jako nikdy nestalo.
"Ty se mě nemůžeš nabažit, co?" Zase provokativně zvedl jeden koutek úst, až se mi podlamovala kolena. Nejhorší bylo, že on to všechno cítil, ale stejně jako já, ani on nemohl skrýt své pocity.
"Nechci o tebe přijít, Blaku." Zvážněla jsem. "Pamatuješ…" Popotáhla jsem dojatě, "…jak jsem po tobě chtěla, ať mě naučíš líbat?" Zasmála jsem se nakonec.
"To si pamatuju až moc dobře." On nezněl vážně. Kdyby nevyužíval pouta, nikdy bychom spolu na té posteli neskončili. Bylo to jako za starých časů. Lhala jsem. Takovýchto chvil bylo hodně, ale pak jsme vždycky dělali, že se nic nestalo. Jsme nejlepší kamarádi a nenecháme si to rozházet nějakým vztahem.
Už musím jít. Zaznělo mi v hlavě. Zase ta bolest. Nikdy jsem snad necítila nic horšího. Ani fyzická bolest se tomu nepřiblíží. Přestala jsem ho líbat a zadívala se na něj. Slezl ze mě a pomohl mi na nohy.
"Zůstaň přes noc se mnou." Škemrala jsem.
"Už zase?" Vždycky, když jsem se bála nebo jsem byla smutná, se mnou Blake zůstával dlouho do noci a většinou jsme usnuli jeden druhému v náručí. Povídali jsme si a vzpomínali na naše společné dětství. Byl jako rodina, kterou jsem nikdy neměla, stejně jako on. Kdo mě sakra tak nenávidí, že mi ho chce vzít?
Lehli jsme si vedle sebe na záda do úplně tmy a přemýšleli. Bylo mnohem jednodušší přemýšlet a nepřetvařovat se, než mluvit a sem tam skrýt slabý chtíč. Mohli jsme jako vždy mluvit o všem. Teda přemýšlet. Jako první jsme promluvila já.
"Co je tohle za pouto? Než odejdeš, řekni mi to."
"Tobě snad nic neřekli o tvém původu?"
"Ne. Ptala jsem se, ale o mně nic nevědí."
"Pouto se vytvoří jen v hodně slabé chvíli, když jsme oba hodně citově zranitelní, ale zároveň silní. A musíme mít bližší vztah. Nevím o tom moc, jen vím, že to pochází z mého rodu."
"Takže jsi nás propojil?"
"Tak nějak."
"Blaku, já o tebe nemůžu přijít. Jsi jediný, koho jsem kdy měla. Co když se to protáhne? Co když to bude víc, než rok? A co když tě zabijou?" Chtěla jsem pokračovat, ale zarazil mě. Začal mi vnucovatšťastné pocity a já se cítila tak uvolněně.
"Neboj se. Vrátím se kvůli tobě."
Při těch slovech jsem nějak usnula. Někdy hluboko v noci, když jsem se ocitla v polospánku, jsem cítila, že je Blake pořád vedle mě. Nechtěla jsem ho budit, ani sebe, ale ráda bych mu něco řekla, než odejde. Pohltil mě pocit smutku, ale pořád jsem napůl spala. Cítila jsem tlukot jeho srdce, jako by bylo moje a jeho dech, jako by to byly moje plíce. Nebyla jsem nijak při smyslech, ale tohle jsem myslela vážně.
Miluju tě.
Musel to slyšet, protože sebou mírně cukl a najednou mě zalil blažený pocit, který určitě nebyl můj. To mě uspalo a já tak zapomněla na svou budoucí ztrátu.
Po probuzení jsem nečekala, že vedle mě bude Blake ležet a taky že ne. Můj první pocit po probuzení byl smutek. Šílení deprese a žal. Nemohla jsem se těch pocitů zbavit. Kdyby tu byl Blake, určitě by mě nenechal se takhle trápit, ale Blake už tu není.
Dnešek jsem neplánovala kdovíjak akčně. Spíš bych ho celý proležela, ale musím trénovat. Když se uleju, přijdu o nové hmaty a ty já potřebuju. Když tu není Blake, dala jsem si výzvu. Než se vrátí, budu aspoň o polovinu lepší. Budu tak dobrá, že porazím Charlottu. Ta červenovlasá kráva mi leze na mozek. Musí ji někdo sesadit. Díkybohu jsem se probudila ještě před gongem. Tím pádem jsem měla sprchu sama pro sebe a teplé vody bylo najednou dost. Strašně moc se mi nechtělo. Přišlo mi, jako bych dneska dělala úplně všechno proti své vůli. Na snídani jsem se rozhodla si dát zeleninový salát se zeleným čajem. Ne chleba s nějakou sladkou sračkou a ovocný přeslazený čaj. Jakmile jsem se toho ale napila, vyplivla jsem to a pro dnešek jsem se ještě vrátila ke svému přeslazenému ovocnému čaji.
Na teorii jsem se nemohla soustředit. Pořád jsem čekala, že třeba venku uvidím Blaka, jak odchází, ale najednou si vzpomene, co je cíl jeho cesty - vrátit se za mnou - a otočí se. Zahlédne mě v okně a dá mi nějaký nepatrný signál. Jakýkoliv. Ať už by znamenal cokoliv. Takových scénářů mi v hlavě probíhalo tolik, ale nic z toho se nestalo. Dneska už jsem Blaka neviděla. Ani ten další den a ani ten další. Je to sice hovado a někdy se chová jako naprostý idiot, ale přec jen je to můj brácha. Jakože brácha. Vyrůstali jsme spolu a všechno, co bych jako puberťačka měla správně prožít v dobrém kolektivu jako princezna středem pozornosti s bandou kamarádek, jsem prožila s Blakem. Nedalo se mluvit o lásce. Bylo to… pouto. Schované pouto. Schované tak hluboko jeho duše, drásající se ven a čekající na příležitost, u které se na mě bude moct upnout. To bych řekla, že mezi námi bylo. Já ho milovala a on miloval mě, ale ne v tom obyčejném smyslu. Byla to sourozenecká láska a zároveň kamarádská láska, která sem tam přeskakovala ve chtíč, ale nikdy jsme se nemilovali jako pár. Takový pocit já ani neznám, ale v poslední době nepoznávám sama sebe. Jako bych začínala cítit nové pocity, které jsem dřív necítila. Že by to byly jeho pocity a přenášely se i z takové vzdálenosti na mě? Nebo že by to byl ten pocit, který jsem k němu nikdy necítila? To nemůže být ono.
"Prober se, Boreli!" Štěkla na mě Charlotta a její trapné kamarádky se začaly smát, když jsem sebou cukla.
"Co se děje? Chybí ti tvůj kamarád na hraní?" Pokračovala malá blondýna.
"Nech ji, Anabeth. Právě prožila těžký rozchod." Začala se smát Charlotta. Ta červenovlasá harpie mi tak pije krev, že ani neví.
Zase se ve mně něco hnulo. Bylo to jako zvláštní problesknutí. Oheň, který jen čekal na dřevo. Charlotta ve mně dnes vyvolala požár a taky se o něj pořádně popálí. Když se zrovna otáčela na mě, aby mi zase něco řekla, napřáhla jsem se, jak nejvíc jsem mohla a dala jí pěstí do obličeje. Viděla jsem, jak jí cukala ruka na kryt, ale nestihla to. Sklácela se na kolena a já jen viděla, jak jí po rukách, které měla přitisknuté na obličeji, teče krev. Co to bylo? Nos nebo pusa? Každopádně musela být hodně naštvaná, protože se zvedla a chtěla se mi pomstít, ale tím ještě víc zatopila v mém ohništi. Napřáhla ruku, ale ani ji nestihla zarazit před tím, než ji chytnu a zkroutím jí ji za zády. Donutila jsem ji kleknout na kolena a omluvit se mi.
"Já pořád nic neslyším." Šeptala jsem jí výhružně vedle hlavy. Ale divila jsem se, proč jí její kamarádky nepomůžou. Asi to nejsou zas tak velké kamarádky. Ale dnešek je vůbec divný.
"Promiň." Procedila skrze zuby.
"Cože?" Zmáčkla jsem jí krk a zvedla hlavu, aby se mi dívala do očí.
"Omlouvám se." Řekla už docela normálně, ale s bolestí na rtech.
"Vidíš, jak to jde." Mile jsem se na ni usmála a pustila ji. Až teď jsem si všimla jejího zakrvaveného nosu.
Když jsem odcházela z arény, plivala tam na zem krev a nadávala za mnou. Mně to ale bylo jedno. Já jsem si zalezla do své chatky a asi jsem usnula. Celý zbytek dne za mnou nikdo nepřišel. Čekala jsem, že třeba přijde Rauzie a omluví se mi nebo něco, ale nic. Tu jsem dneska ani neviděla. Možná jednou v jídelně, ale na volném výcviku nebyla.
V mé chatě bylo zvláštní a klidné ticho. Zvláštním způsobem mě to uspávalo a zase probouzelo. Někdy jsem se probudila celá uslzená, jindy zase v depresi. Ale negativní pocity se u mě střídaly tak často, že jsem z toho málem zešílela.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lili lili | E-mail | 10. ledna 2017 v 13:30 | Reagovat

Palec nahoru 👍👍👍

2 Vendy Vendy | E-mail | 11. ledna 2017 v 18:09 | Reagovat

Nemám slov😱😱

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama