Pouto 4

16. prosince 2016 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Bolest, která mě srážela na kolena poslední týden, mi zase naopak pomáhala udržet se ve střehu. Šíleně to bolelo. Nevěděla jsem, jak mám tu bolest ukojit. Ignorovat to nešlo, protože jsem Blaka viděla tak nějak všude. Potřebovala jsem to přebít něčím jiným, tak jsem bojovala, jak nejlíp to šlo. Když jsme seděla na obědě, přisedl si ke mně Drik s jeho partou.
"Jak se dneska máš, Zer." Jak se opovažuje mi takhle říkat?


"Do teď to ušlo." Ani jsme se na něj nepodívala. Drik měl hodně tmavé vlasy a stejně tak i oči. Svalnatou postavu mu mohl závidět i Blake, ale u něj to není tak moc přehnané. Po Drikovi tu touží snad každá holka, včetně Charlotty, která u něj nemá šanci.
"Nebuď na mě zlá. Chci ti pomoct."
"Jestli neznáš způsob, jak dostat Blaka sem, nebo líp, dostat mě za ním, tak díky, ale nemám zájem."
"Můžu ho zkusit nahradit." Zašeptal hodně blízko u mě, až jsem sebou cukla. Drik je možná pěkný a svalnatý, ale nemá žádnou úroveň.
"Zkusit to můžeš, ale na něj bys neměl."
"To už ses nám do něj zabouchla? Pamatuju si, že jste byli jen kamarádi." Smál se a jeho retardovaní kamarádi samo sebou taky. "Líbí se mi tvoje oči. Možná jsem nepozorný, ale nebyly vždycky hnědé?" Snaží se se mnou flirtovat, ale moc mu to nejde. A ještě ke všemu je barvoslepý.
"Nechceš jít obletovat Charlottu? Ta by o tvoje lichotky stála mnohem víc."
"Nechci Charlottu. Je to obyčejná děvka. Dá každému."
"Přesně. Máte hodně společného." Po těch slovech jsem vstala a znechuceně odnesla zbytek jídla na vozík se zbytkama. Zkazil mi celý oběd.
Cestou do arény jsem za rohem zahlédla Rauzii. Bylo to od ní pěkné hnusné. Měla jsem sto chutí jí něco říct, ale najednou zmizela. Vedení se vůbec chová poslední dobou nějak divně. Odkdy smí trenéři mlátit studenty? Vždycky s náma bojují, ale nikdy ještě nikoho nepřivedli do bezvědomí. Že by se mě vedení snažilo nějak zlikvidovat?
"Rauzie?" Zaběhla jsem za roh budovy, u které jsem ji viděla. Zahlédla jsem kousek postavy mizící za další budovou. Tentokrát jsem se tím směrem rozeběhla a najednou jsem do někoho vrazila.
"Omlouvám se." Byla to ona.
"J-jo. Já taky. Jen mě zajímalo, proč jsem vás tak dlouho neviděla."
"Promiň, ale po tom ti nic není, už musím jít." Vypadala, že si užívá, že mě mohla odkopnout, ale tím mě naštvala.
"Hlavně, že jste si to užila." Pousmála jsem se a tak napůl doufala, že to neslyší, ale napůl, že jo. Otočila se. Lekla jsem se, ale zároveň mě to i potěšilo.
"Promiň?" Nechápala.
"Myslela jsem, že na půdě výcvikového střediska budu v bezpečí, ale když nás tu můžou zmlátit do bezvědomí i trenéři, tak si zas tak jistá nejsem. Možná bych měla odejít." Zkusila jsem to opatrně, i když nevím, čeho bych tím dosáhla.
"O čem to mluvíš?" Hraje si na blbou.
"Tak vy nevíte. Čekala jsem, že se mi třeba přijdete omluvit, ale hádám, že jste si ještě užívala slávy, když jsem dopadla na zem." Vychrlila jsem to na ni, ale ona pořád hleděla, jako by o ničem nevěděla.
"Zairin, já jsem ti ale nic neudělala. Možná jsi měla halucinace nebo nějaký sen, ale je pravda, že jsi zkolabovala."
"Takže za to nakonec nemůžete." Řekla jsem sarkasticky a měla jsem chuť jí jednu vrazit, ale je to trenérka a navíc by mi zase nakopala zadek. Otočila jsem se a odběhla pryč. Běžela jsem do svojí chaty. Svalila jsem se tam na postel a čekala, až usnu nebo začnu brečet, cokoliv. Jenom ne tu bolest. Bolelo to. Všechno. Děje se něco moc divného a já vůbec netuším, co to je. Proč vůbec Blake odešel? Vážně to byla mise nebo v tom má zase prsty vedení? Byla jsem tak zmatená. Naše pouto to ještě zhoršilo, protože jsem každou noc snila o něm. Někdy jsem se leknutím probudila, ale ne kvůli sobě. V tu noc jsem byla pořád někde mezi spánkem a probuzením a pokaždé mě probudilo leknutí. Zničehonic. Nic se mi nezdálo a na nic jsem nemyslela, ale pokaždé jsem se probudila zpocená.
Po ránu jsem se cítila mnohem víc vyčerpaná a některé dny mě neprobudil ani gong. Jestli se mi tohle děje kvůli Blakovi, nedokážu si představit, co prožívá. Co se mu děje a co dělá. Měla jsem jen pořád strach a byla jsem ostražitá, i když jsem neměla proč. Někdy jsem měla chuť na něj zavolat. V mysli. Vyzkoušet, jestli mě uslyší, ale nikdy mi neodpověděl. Možná si myslel, že se zbláznil, že mě slyší, nebo mě taky vůbec neslyší.
"Boreliová, zase spíš?" To bylo dneska už podruhé. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem usnula na teorii. "Zopakuj mi, co jsem říkala."
"Omlouvám se, ale nevím." Řekla jsem ospale. Měla jsem slepené řasy, skrz které se mi ze spánku prodíraly slzy. Jak jsem mohla být tak rychle ospalá, mi nebylo jasné.
"Říkal jsem, že se nikdy nesmíte nechat poddat svým emocím. Nikdy nedávejte protivníkovi šanci na porážku. Jakmile ucítí slabé místo, zaútočí na nejsilnější bod. Proto je lepší si nevytvářet vztahy. Čím víc lidí, které milujete, budete mít, tím větší je šance, že o ně přijdete."
"Bože, to jsou kraviny." Zašeptala jsem si pro sebe, ale asi to nebylo zas tak potichu.
"Co prosím? Nedáváš pozor a ještě shazuješ můj výklad?" Asi jsem právě naštvala Randala. Ale když se to tak vezme, má pravdu. Co když přijdu o Blaka? Už teď je mi hrozně, ale mám naději. Ale co kdybych o něj skutečně přišla? Nedokážu si to peklo představit. Ještě když máme pouto.
"Ne, jen jsem měla pocit, že to není úplně pravda, ale už si to nemyslím."
"Najednou jsi změnila názor? Víš co? Mně je to jedno. Běž to vysvětlit vedení." Bože!
Bleskově jsem vstala a došla k němu. Sklopila jsem hlavu a začala se omlouvat. "Prosím, neposílej mě k vedení. Rozcupujou mě. Nepřemýšlela jsem."
"To máš pravdu, ale to není můj problém. Je mi líto, ale dostali jsme nové příkazy, že kdyby se kdokoliv vzpíral systému vedení, mám ho poslat za nimi."
Moje přemlouvání bylo marné. Nakonec mě k vedení musel dovést Patrik. Jeden z nejvyšších a nejsilnějších bojovníků ve výcviku. To bude špatné. To bude moc špatné. Jsem mrtvá.
Když jsme došla ke dveřím vedení, rozklepaly se mi ruce tak, že jsem nemohla ani zaklepat. Nakonec jsem to ale nějak zvládla, ale při vstupu jsem musela dávat pozor, abych neupadla. U jednoho dlouhého stolu nalevo od dveří seděli čtyři osoby v černých hábech. Dvě ženy a dva muži střídavě. Dívali se do papírů před nimi a vůbec nevnímali, že někdo vešel. Jako první si mě všimla blondýna s brýlema. Oči jí zářily modře a její bledá pleť ještě víc zvýrazňovala čisté blond vlasy. Pak zvedla hlavu i zrzavá žena na kraji a dva muži nakonec taky.
"Dobrý den." Musela jsem zavřít oči a v duchu se pochválit, že jsem nezakoktala. Patrik jim za mě předal lístek, na kterém byl vzkaz. Přesněji, to byla jízdenka na moji popravu a já už jsme se hezky vezla.
"Dobrý." Odpověděli všichni současně. Bylo to až strašidelné. První si papír přečetla přísná blondýna a pak to dala i ostatním. Když si to všichni přečetli, podívali se na mě a znehybněli.
"Takže pobuřování při vyučování." Řekla blondýna.
"N-no, já vám to vysvětlím." Řekla jsem a otevřela pusu, že budu pokračovat, ale nevypadlo ze mě nic.
"Nuže?" Promluvil muž nalevo.
"Já jsem…" Nemůžu jim to říct. Mám pouto se svým kamarádem, který teď odešel, a já nejspíš sdílím jeho emoce, které mě totálně vyčerpávají tak, že mě nevzbudí ani gong u mé hlavy a usínám na teorii. Byla jsem rozespalá, proto jsem plácla takovou blbost, ale vlastně jsem to nemyslela vážně. Tak to mě popraví už jen kvůli té první větě. Jsem mrtvá.
"Nevypadáte nejlíp. Nesednete si?" Pobídla mě blondýna. Trochu se mi u ní zlepšila reputace, ale když jsem uviděla židli uprostřed místnosti před jejich stolem, chtělo se mi zvracet. To je moje popravní židle. Sedla jsem si a začala zhluboka dýchat. Oni si očividně můj stres vychutnávali.
"Tak, můžete začít."
"No, víte… já jsem totiž… poslední dobou špatně spím. Nevím proč, ale moc toho nenaspím a ráno jsem na teorii úplně vyčerpaná, tak ze spánku řeknu něco, co nechci." Chtěla jsem pokračovat, ale jejich nehybné výrazy mě umlčely.
"Takže říkáte, že máte noční můry."
"No, nejsou to přímo noční můry. Jen mám moc lehké spaní."
"A ještě ten trénink k tomu." Pokýval chápavě muž na jedné straně. Žena vedle něj se přidala a výraz blondýny změkl. Usmála se na mě a já se pomalu přestávala bát.
Najednou zase všichni zvážněli a upřeli na mě pohledy, když blondýna promluvila. "Myslíte si, že jsme úplní pitomci?" Zařvala a bouchal do stolu. A stres se vrátil.
"Ne, to ani náhodou. Já si vás naopak vážím, ale jestli se vám něco nezdá…" Pomalu jsem nevědomky ztišovala hlas.
"Jestli se vám špatně spí, pošleme vás na ošetřovnu, kde si pár dní poležíte a bude to dobré, ale vy nám něco tajíte." Polkla jsem. "Nespavost může zapříčinit hodně věcí." Vstala a došla ke mně. Začala obcházet židli a přemýšlet. Zamrazilo mě, když se opět místností rozezněl její hlas. "Může to být tvrdým tréninkem, nebo špatným stravováním. Nebo to může být i psychický problém. Nemáte nějaké milostné problémy, drahá?" Prudce jsem zakroutila hlavou a ona pokračovala. "Nebo ještě existuje taková věc, ale to jsou samo sebou jen povídačky. Pouto. Nemáte s někým pouto?" Bože, co jí mám říct?
"Co to je?" Ozvala jsem se plaše, ale nevím, jestli mi to uvěřila. Postavila se přede mě a usmála se. Zamrazilo mě, když se ke mně sklonila a pořád se víc a víc usmívala. Pořád mi přebíhal mráz po zádech a musela jsem mrkat, abych viděla zaostřeně. Když otevřela pusu, aby něco řekla, nezvládla jsem to. Povolila jsem všechny svoje svaly a nechala bezvládně tělo spadnout ze židle. Když se mi zatmělo před očima, uslyšela jsem jen poslední větu:
"Však já to z ní dostanu." Možná pak řekla ještě něco, nevím. Tohle byl ale můj první pořádný spánek za celý týden.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 lili lili | E-mail | 10. ledna 2017 v 13:43 | Reagovat

Super už se těším až si přečtu další díl;-)

2 Klára&Masky Klára&Masky | 10. ledna 2017 v 17:12 | Reagovat

Fúha to by mne nikdy nenapadlo napísať suprové nápady máš len nech sa ti darí

3 Vendy Vendy | E-mail | 11. ledna 2017 v 18:12 | Reagovat

Obdivuju tě že jsi schopná napsat tak dlouhý články!😱

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama