Pouto 5

17. prosince 2016 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Probudila jsem se na ošetřovně. Ulevilo se mi. Kdybych tam zůstala ještě chvíli, něco by si na mě vymysleli a pak mi to vnutili, jenom aby mě mohli popravit. Hlavně nesmí zjistit, že máme my dva pouto, jinak nás popraví. V téhle zemi je zakázáno cokoliv duchovního. Jakékoliv propojení s duchovnem a souznění s přírodou. Nesmíme ani meditovat. Chápu to, protože nás potřebujou mít jako poslušné ovečky, aby nás mohli dobře ovládat a všechno šlo podle plánu, jenže nikdy nic není podle plánu. Stejně jako nás učí, že jedna a jedna jsou dva, ale jedna a jedna nikdy nejsou dva. Ale to je těžší na vysvětlení. Prostě máme být poslušní a oddaní své zemi. Jak povedeme osobní životy, je na nich, protože tady se s klukama správně nesmíme ani bavit, ale co nadělám, když s nima mám volný trénink. A kdyby zjistili, že tu třeba někdo s někým spí… proboha, to by šlo polovinu holek tady na popravu, včetně mě, jestli by se dělaly testy panenství. Je ale zvláštní, že zrovna my máme vedení v našem areálu, ale máme tu docela volný program. Nikdo už dávno nehlídá, kdo se s kým baví.


Nevím, co je horší, jestli vedení, nebo ošetřovna. Byl to takový velký stan, ve kterém byly postele oddělené závěsy. Cítila jsem se být úplně sama, ale nebyla jsem. Vedle mě na stolu bylo něco ve sklenici a v misce několik prášků. Nechtěla jsem si vzít ani jedno, a jelikož jsem nějak vycítila, že sem jdou, pití jsem vylila za stolek a prášky schovala do polštáře. Lehla jsem si a dělala, že ještě spím. Když vešli dovnitř, protírala jsem si oči a zmateně se rozhlížela.
"Je vám líp?" Zeptala se mě mladá hnědovlasá dívka. Vedle ní stál muž o pár let starší, ale pořád v dobrém stavu.
"Jo, je mi skvěle." Usmála jsem se, aby mi to uvěřili. Jinak mi bylo úplně strašně.
"To je dobře. Vidím, že už jste si vzala své léky…" Nenechala jsem jí to doříct, musela jsem vypadnout.
"Ano, jsem úplně v pořádku. Myslím, že bych měla jít. Nemůžu si dovolit zmeškat trénink." Zvedla jsem se a začala si přes nemocniční košili přetahovat svoje kalhoty a triko.
"To bohužel ještě nejde. Musíte tu aspoň den zůstat." Zatvářila se ublíženě, ale muž vedle ní nehnul ani brvou.
"Je mi líto, ale myslím, že sama poznám, kdy je mi nejlíp. Vážně musím jít. Nemůžu ztrácet čas uzdravováním."
Snažila se mě ještě nějakou dobu přemluvit, že je to v rozporu se zákonem ošetřovny, ale já ji neposlouchala. Bylo to divné, ale jako by se mi zesílily všechny smysly. Cítila jsem její nejistotu, ale naopak i jeho jistotu. Zaráželo mě, že za celou dobu nic neřekl. Byl úplně v klidu. Jen když jsem odcházela a potřebovala se protáhnout kolem něj, zaslechla jsem, jak mu zrychlil tep. Prošla jsem kolem něj a on zhluboka potáhl nosem. Co to má znamenat? Co je zač?
Ještě jsem nemohla na arénu. První jsem se potřebovala stavit do své chatky, abych se trochu zlidštila. Když jsem vešla dovnitř, zalila mě vlna vzpomínek a emocí. Ucítila jsem zvláštní bodnutí na krku. Přesněji pod uchem, tam kde končí čelist v takovém tom důlku. Sáhla jsem si pod pravé ucho, ale nic jsem necítila. Vyhrabala jsem ze svého nočního stolku zrcátko a dala ho co nejblíž pod ucho. Byl tam nějaký propletený znak. Vypadalo to trochu jako pentagram, ale ne úplně. Bylo to maličké, že to skoro nešlo vidět. Co to je a jak dlouho už to tam mám?
Blaku, jestli mě kvůli tobě zabijou… Pomyslela jsem si. Možná to slyšel a možná ne. Každopádně nemám čas. Musím jít trénovat.
V aréně byli zrovna kluci, ale teorie mě nebaví. Potřebuju bojovat.
"Randale, můžu se připojit?"
"Samozřejmě." Pokýval hlavou a pokynul mi směrem ke středu arény. "Kdo si to rozdá se Zairou Boreli?" Zvýšil hlas a všichni kluci se na něj hned otočili.
"Já si to s ní klidně rozdám." Začal se smát Drik a jeho přiblblí kamarádi ho v tom nemohli nechat. Všichni se začali smát a mít trapné sexuální narážky.
Došla jsem k Drikovi, aniž by si toho všiml a kopla ho do rozkroku. Svalil se na zem a ještě chvíli se po ní válel, než se na mě otočil jeden z jeho kumpánů. Pochopila jsem jeho výzvu a napřáhla se na úder. Předvídal můj postup, ale já ho stíhala tak rychle měnit, že neměl šanci. Takhle jsem složila asi ještě další tři kluky, ale dost mě to vyčerpalo.
"Skvěle, Zer. Ale ať nám jich tu ještě pár zůstane." Naklonil se ke mně Randal. "Nechtěla bys soukromé hodiny? Něco jako doučování."
"Ne, díky. Mám moc práce." Usmála jsem se na něj. Stačí mi tohle, nepotřebuju další nálož.
"Víš, obzvlášť dobrým studentům se tu věnujeme rádi. Pomohlo by ti to. Nechci tě do ničeho nutit, ale přemýšlej o tom."
Poslechla jsem ho a začala o tom přemýšlet. Bylo by dobré mít navrch. Možná bych pak měla i nějaké výhody. Nemám ráda protekci, možná proto, že jsem ji sama nikdy neměla. Ale ono to není zas tak špatné. V chatě jsem si ještě nějakou dobu prohlížela znak na krku. Bylo to zvláštní. Jako by tam byl odjakživa, ale zacítila jsem ho až dneska. Sledovala jsem znamení, ale koutek mého oka zaznamenal něco mnohem zajímavějšího. Něco se mi zablesklo v očích, když na mě dopadly sluneční paprsky. Zahleděla jsem se sama sobě do očí a zalapala po dechu. Drik měl pravdu. Moje oči už dávno nemají svoji čistě hnědou barvu. Jsou zelené. Mám teď stejné oči, jako Blake. Můžu jen doufat, že to touhle změnou skončilo. Nerada bych vysvětlovala vedení, proč vypadám jako kluk. Přesněji, jako osoba, kvůli které jsem teď psychicky nanejvýš na dně. Možná je až moc riskantní chodit s tímhle na krku. Co když někdo z vedení ví, co to znamená a uvidí to? Musím to zakrýt. Vyhrabala jsem zpod skříně ještě nepoužitou lahvičku korektoru a pečlivě si zakryla znak. Snad mi to nedojde, než si seženu novou.
Zašla jsem za Randalem ohledně výcviku. Ve svojí chatě nebyl, ale u něj na stole jsem našla vzkaz, že se sejdeme po půlnoci za táborem. Je to zvláštní, ale proč ne. Měla jsem pro sebe ještě půlku dne. Uběhlo už několik měsíců a já začínám stále víc pozorovat, že se mi po Blakovi stýská pořád míň. Nechci se mu takhle vzdalovat, ale tohle je právě věc, kterou nemůžu ovládnout. Stejně jako nedokážu ovládnout to, abych někoho milovala a zase abych ho nemilovala. Tohle je prostě nefér.
Po půlnoci jsem čekala za branami tábora. Musela jsem hodně opatrně a na vlastní pěst. Kdyby mě viděly stráže, mám takový průser, že to nevyžehlí ani kolaps v kanceláři vedení. Musela jsem odejít docela daleko od brány, aby mě nikdo neviděl. Nebyla jsem si jistá, jestli mě tady Randal najde a hlavně, jestli vůbec přijde. Za stromem jsem zahlédla siluetu postavy, která se začala přibližovat k nám. Hrozně jsem se bála, ale doufala jsem, že je to Randal. Naštěstí byl.
"Nebyl jsem si jistý, jestli přijdeš." Zašeptal a chytil mě za paži. Odvedl mě do lesa, kde jsme šli chvíli mlčky, než jsme vyšli na mýtinu.
"Co chceš dělat v noci?"
"Potřebuju si s tebou promluvit, ale v táboře to není bezpečné."
Zase ticho. Nějakou dobu jsme takhle mlčeli, než jsem ho konečně donutila zastavit. Podíval se na mě, ale nakonec mě pustil a povzdychl si.
"Podívej, je teď moc důležité, abys mi věřila. Já vím, že ty jsi jedna z těch typů lidí v táboře, kteří nikomu nevěří, ale já jsem zase jeden z lidí, kterým věřit můžeš." Tohle mě strašně znejistilo. Nebyla jsem si jistá, jestli mluví pravdu nebo je to jen pěšák ze sbírky vedení.
"A co po mně vlastně chceš?" Věděla jsem, že se snaží získat moji důvěru, ale jinak mi nebylo jisté, o co mu jde. Ví o našem poutu nebo je to něco jiného?
"Jsi výjimečná. Jsi jedna z výjimečných lidí, o které bychom neradi přišli."
"Kdo, my?"
"My navazovatelé."
Chvíli jsem nechápala, o čem mluví. Řekl mi, že jsem pro jeho rasu moc důležitá, ale ještě pořád jsem nerozuměla tomu, proč.
"Potřebuju jen vědět, jestli jsi čistá." Co prosím?
"Jak to myslíš, jestli jsem čistá?"
"Můžu?" Přišel ke mně blíž a položil mi opatrně dlaň na krk. Neucukla jsem, ale bylo mi jasné, co chce vidět. Hodně se mi ulevilo, protože jsem si znak zakryla korektorem. Snad se to nesmylo. Ve tmě stejně nic neuvidí. Zvedl mi vlasy a jemně pohladil důlek pod uchem. Málem jsem zasténala. Připomnělo mi to Blakovy doteky, ale hned jsem se znechutila, protože to teď byl Randal, ne Blake.
"Co to má znamenat?" Snažil jsem se zahrát, že nevím, o co jde. Snad mi to uvěří. Pustil mě a kousek poodstoupil. Ulevilo se mi, že znak nešel vidět.
"Víš, já patřím do starého kmene navazovatelů pout. A ty patříš do opačného kmene držitelů pout. Já s tebou můžu navázat pouto a ty získáš znak, který bude naše pouto zajišťovat." Proboha, nechce se mnou navázat pouto, že ne? Všiml si mého vylekaného výraz a hned mě začal uklidňovat. "Neboj, nechci s tebou navázat pouto a ani nemůžu. Museli bychom být více citově spjati." Jako já s Blakem.
"Pořád nechápu, o co ti jde."
"Lidí jako jsi ty a já moc není. Musíme chránit jeden druhého. Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi nenavázala pouto s… někým, kdo je ti hodně blízký." Myslel Blaka, ale doufal, že mi to nedojde.
"Já myslela, že ti jde o trénink." Už jsem se chtěla otočit a jít, ale v tom mě napadlo…
"Jak víš, že jsem…" Zahleděla jsem se na něj.
"To nemůže zjistit jen tak někdo. Obyčejný člověk, který ani do jednoho kmene nepatří, to nezjistí. Ale my to dokážeme vycítit. Neřeš jak. Je to složité." Chápala jsem to až moc dobře.
"Budeme teda trénovat nebo ne?"

Asi jen potřeboval posílit mou ochranu, aby nás zbylo víc pro navazovatele, jak se zmínil. Chrání mě, aby se do mě někdo mohl vtisknout. Zní to jen mně tak sobecky? Nakonec jsme přece jen chvíli trénovali, ale když jsem se vracela do tábora, byla jsem naprosto vyřízená.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vendy Vendy | E-mail | 11. ledna 2017 v 18:19 | Reagovat

Top!😱❗🔝

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama