Pouto 7

18. prosince 2016 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Svalila jsem se na svoji postel a snažila se vstřebat ty emoce. Poslala jsem sluch k místu, kde by měl být Blake s Randalem, ale hrozně jsem se lekla, když můj slech narazil na blížícího se Blaka. Nechtěla jsem s ním mluvit. To pouto je jako prokletí a já se ho chci zbavit.
"To nejde." Otočila jsem se směrem ke dveřím, kde stál Blake. Slyšel mě. Poslouchal moje myšlenky.
"Můžu tě o něco poprosit?" Popotáhla jsem.
Přikývl.


"Klidně vnímej moje emoce, to je mi fuk, ale moje myšlenky nech na pokoji. Už tak se cítím hrozně." Utřela jsem si slzu, která mi nevědomky stékala po tváři a unaveně se zvedla z postele. Úmyslně jsem se nechala ponořit do deprese, abych to Blakovi dokázala. Překvapilo mě, když ke mně došel a něžně mě objal. Vhrkly mi do očí slzy a já si vybavila ty staré časy, kdy jsme byli jen já a on.
"A tak to může být i teď."
"Nech toho." Pokárala jsem ho.
"Víš, můžeš se to naučit skrývat." Odtáhl se ode mě.
"To nejde. Já to zkoušela. Celý rok."
"Nemyslím takhle. Pamatuješ na ten pocit, když jsem odešel?" Přikývla jsem. "Měl jsem úplně ten samý pocit. Skoro celý rok jsme měli stejné pocity. Musela jsi cítit nesmyslné změny nálad. Za to jsem mohl já, promiň." Sklopil omluvně oči. Ale hned se zase rozzářil. "Ale učil jsem se to ovládat. Musela jsi cítit, že ty pocity polevují. Nebylo to proto, že bychom se přestali mít rádi, jak sis myslela. Bylo to proto, že já svoje pocity začal skrývat."
Pak mi ještě dlouho vysvětloval, jak na to vlastně přišel, a jak se to učil skrývat. Tenhle rok byl nejhorší v mém životě, ale nebyla jsem jediná. Všechno jsme navzájem sdíleli. Prý občas slyšel i to, co mu říkám. Ale koncem semestru se pocity začaly vytrácet a mně zbyly už jen moje vlastní, které pro mě nebyly nic, protože jsem je celý půlrok cítila zesíleně. Proto pro mě nebylo těžké ignorovat svoje vlastní. Ale to, že jsem se zlepšila, za to nemohlo jen to odloučení. Pouto mi zesílilo všechny smysly. Úplně všechny. Takže kdybych trénovala, mohla bych umět vnímat i emoce jiných lidí. A sem tam je umět i ovládat, ale já se na tohle vůbec nesoustředila. Chtěla jsem na Blaka zapomenout a tak nějak jsem doufala, že už se nevrátí.
"Ani nevíš, jak moc se mi po tobě stýskalo." Vrhla jsem se mu znovu kolem krku. Změnil se za tu dobu. Byl mnohem víc vypracovaný, ale pořád tak akorát. A jeho chování se taky změnilo. Už nebyl ani tak moc namyšlený a nedělal si ze všeho srandu. Jednoduše řečeno, můj Blake už dospěl.
"Tohle už v životě nechci slyšet." Odtáhl se ode mě.
"Taky že neuslyšíš, protože tě zmlátím, jestli mě budeš pořád odposlouchávat." Zašklebila jsem se.
Změnil téma: "Máš zelené oči." Tak jako ty. "Jo." Zahleděl se do nich a já nemohla odolat. Nevím, jestli to dělal vědomě, ale tenhle oční kontakt… jakoby se nedal jen tak přerušit. Držel mě za lokty a opatrně si mě přitáhl k sobě. Rukama jsem mu vyjela až ke krku a přitáhla si ho k polibku. Jeho rty se taky změnily. Byly zkušenější. O dost. To je hrozné, jaký je to děvkař. Ale to on byl vždycky.
"Tohle bychom už neměli dělat." Odtáhl se, ale jen na pár centimetrů.
"Tak to prostě zase nikomu neřekneme." Umlčela jsem ho a políbila ho znovu. Zase jsme skončili na posteli. Tenhle rozhovor jsme vedli úplně pokaždé, ale ne vždycky to říkal ten samý člověk. Chtěli jsme to oba. Bránili jsme se tomu, ale ta touha byla silnější. Jen pořád nedokážu přijít na to, jestli to byla touha jednoho po druhém, nebo jen touha po milování. Nikdy jsme ale neskončili dál, než ve spodním prádle. Teda jednou, ale na to jsme oba, jakože zapomněli.
Zase jsme si usnuli v náručí. Je bezva mít takového kamaráda. Ráno jsem se probudila a v posteli jsem ležela sama. Musíme si dávat pozor. Obzvlášť teď, když se vrátil a nám hrozí poprava za nepovolené duchovní aktivity. Oficiálně ještě ne, ale to bychom si museli dávat sakra pozor, aby to nezjistili. A s naší opatrností…
Na teorie už skoro vůbec nechodím, což je bezva, protože konečně neusínám, sotva se probudím. Ale Randal mi poradil, že bych tam měla chodit. Řeší se tam věci, které bych měla vědět. Jako když se vrah dívá na zprávy, jestli se o něm náhodou nezmiňují. Na obědě si ke mně přisedly nejznámější drbny v areálu.
"Ahoj. Ty jsi Zet, že?" Jako by to nevěděla.
"Hm." Hleděla jsem si dál svého jídla.
"Nechci být vlezlá nebo tak," pozdě, "ale ty ho znáš hodně dobře, že?" Kývla hlavou směrem ke stolu, kde seděl Blake.
"Dalo by se to tak říct."
Nejistě se rozhlédla po svých kamarádkách a zase k jeho stolu a pak zase na mě. Když jsem přestala jíst a podívala se na ni, co po mě chce, konečně začala mluvit.
"Máte spolu něco?" Zeptala se hodně opatrně, a když jsem na ni hodila pohled "to jako vážně", už jsem cítila, jak lituje, že nedržela pusu. Začala to spravovat: "Já mám totiž kamarádku…" budu hádat… "které se tvůj kamarád hrozně líbí." Trefila jsem se.
"A po mně chcete co?" Protočila jsem oči. Teď už si tady připadám ze všech nejvyspělejší. To tu vážně ještě řeší něco jako vztahy?
"Jestli bys mu to nemohla nějak nenásilně naznačit." Hodně artikulovala a snažila se, aby neřekla něco nevhodného. To se mě tu vážně tak bojí?
"Nemohla." Mile jsem se na ni usmála. V tom každý pohled ve stanu přelétl na stůl, kde seděli kluci. A Blake. Blake právě vyprskl vodu na kluka naproti němu. Shodou náhod to byl Drik a byl totálně mokrý. Viděla jsem, jak si Blake drží pusu, aby nevyplivl i ten zbytek. Druhou rukou držel sklenici s vodou. To bylo moje odmítnutí tak vtipné, nebo Blake drží slovo a smál se něčemu jinému? Těžko. To by nebyl on.
Vstala jsem od stolu a odešla. Nenávidím tyhle holky. Nežárlím. Jde o to, že jsou tak naivní, že si myslí, že s nima bude chodit někdo, jako je Blake. Playboy a tyhle chudinky. To si dokážu představit jedině jako sado-maso. Když jsem došla k sobě, ani jsem se neobtěžovala zavřít dveře, protože sem každou chvíli hodlal vtrhnout Blake.
Konečně došel. Opřel se o rám dveří a sledoval mě, jak se válím na posteli.
"Co to bylo, Blakee?" Provokovala jsem ho.
"To bys mi měla říct ty." Smál se. "Tak kruté odmítnutí."
"Ti to přišlo tak moc vtipné?"
"Tvoje žárlivost? Abych řekl pravdu, jo. Pobavilo mě to." Znovu se zasmál. Zničehonic jsem cítila, jak mě to k němu přitahuje. Moje touha po něm se drala ven. Nebo dovnitř?
"Co děláš?" Posadila jsem se, abych se rozptýlila. Blake už to zase dělá. Používá svoje pouto k manipulaci.
"Měla jsi těžký den?" Posadil se vedle mě a začal mi masírovat záda. Uvolnila jsem se a nechala sebou proudit jeho pozitivní emoce.
"To teda sakra jo." Zasténala jsem a úlevou zavřela oči. Pořád sleduju, jak moc se Blake změnil. Jeho ruce vnímám úplně jinak. Nebo aspoň moje tělo. Tentokrát jsme ale v posteli neskončili. Potřebovala jsem kamaráda. Moc dlouho jsem byla bez něj a to se odrazilo v mém myšlení.
"Nauč mě to. Jak skrýt svoje emoce a myšlenky." Vyprostila jsem se z jeho sevření a vážně se na něj podívala.
"Dobře. Ale je to úplně jednoduché. Stačí, když budeš myslet na něco neutrálního. Zavři oči." Pobídl mě a postavil se, aby mě nerozptyloval. "Třeba voda. Představ si jak teče. Potom se vrať zpět sem a zahoď své emoce. Představ si, že se ti zkroutí do malého citového balónku, který můžeš odpálit tak daleko, jak jen budeš chtít. Nejlépe, co nejdál." Zkusila jsem, co mi říkal, ale nebyla jsem si jistá, jestli to funguje.
"Tak co?" Sakra. Ucítila jsem to. Bylo to jako balvan. Velký balvan emocí. Jako by se vracel zpět, sotva jsem ho odkopla.
"Právě jsi to pokazila. Trénuj a pak se mi přijď předvést." Pohladil mě po tváři a vydal se ke dveřím.
"Kam jdeš?"
"Mám ještě nějakou práci."
Měla jsem šílenou chuť ho obejmout. Jen tak. Najednou se zase vrátil, jako by to ani nevnímal a objal mě. Vůbec to nepostřehl, ale já jo. Tohle nebylo z jeho vlastní vůle. Když vycházel ze dveří, ucítila jsem v něm trochu zmatek. Jako by si to právě uvědomil, ale zapomněl na to. Přece jen to nebylo nic, co by ho ohrozilo. Ale já to cítila. Díky poutu, dokážu ovlivnit jeho touhy, nebo je zesílit. On mě chtěl taky obejmout, ale to byla spíš myšlenka, než touha. Ale i tak tam byla a já ji vytáhla a zesílila. Můžu to zkoušet i na ostatních, ale to bude složitější. U těch jen tak nezjistím, po čem touží.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vendy Vendy | E-mail | 11. ledna 2017 v 18:27 | Reagovat

Jsi úžasná ❗❗😱

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama