Pouto 8

19. prosince 2016 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Neměla jsem s kým trénovat skrývání emocí a Blake mě v tom nechal samotnou. Nevím, jestli by mi to mohlo nějak pomoct, ale zašla jsem za Randalem. Zaklepala jsem na dveře.
"Neruším?" Vešla jsem opatrně. Seděl u stolu a něco četl. Pravděpodobně si mé přítomnosti nevšiml, proto jsem zkusila něco, co by mě v životě nenapadlo. Nečekala jsem, že to bude fungovat, ale když nadskočil a podíval se mým směrem, trochu mě to zaskočilo. "Stalo se něco?" Bylo mi ho líto, protože jsem mu právě udělala dost bolestivou věc.
"To nic. Jen jsem…" Zatřásl hlavou, jako by to chtěl dostat pryč, "nad něčím přemýšlel." Rauzie.


"Doufám, že neruším." Zeptala jsem se opatrně a trochu jsem poodstoupila.
"Ne, vůbec ne." Pokynul mi rukou a zavřel za mnou dveře. V tu chvíli jsem se ho chtěla zeptat na to, jak skrýt své emoce, ale tolik mě lákalo zeptat se na jeho pouto, že jsem prostě musela.
"Nechci být moc vlezlá, ale můžu se na něco zeptat?" Kývl a nedočkavě mě sledoval.
"Co se stalo s Rauzií?" Čekala jsem, že nebude chtít odpovídat, nebo se prostě zhroutí, ale držel se. Je to přece bojovník.
"To není moc hezký příběh. Zjistili, že má pouto." Zase se na mě zoufale zadíval.
"Kdo?"
"Vedení. Zjistili to a potřebovali se jí zbavit. Já ji chtěl chránit, ale ona o tom se mnou nechtěla vůbec mluvit. Odešla. Poslední den jsem ji vůbec neviděl. Nevím, kam mohla jít, jen vím, že jsem ji druhý den našel mrtvou za hradbami tábora." Cukl sebou. "Měl jsem štěstí, že jsem ji našel já a ne vedení."
"A taky, že nehledali navazovatele."
Kývl.
"Myslím, že jsem ji viděla. Byla divná. Den předtím jsem s ní měla trénink a pak jsem díky ní skončila na ošetřovně. Chtěla jsem, aby mi to ten druhý den vysvětlila, ale chovala se divně. Jako by nic neudělala." Zahleděla jsem se na obraz na zdi. Byly na něm vodopády.
"To už v sobě měla ten jed."
Nechápavě jsem po něm střelila pohledem.
"Když jsem ji chtěl pohřbít, potřeboval jsem vědět, aspoň jak zemřela, protože neměla žádné bodné rány, ani známky škrcení. Otrávili ji. Způsobili jí halucinace a nečekané chování. Hodně lidí v ten den zpozorovalo, že s ní není něco v pořádku, ale nechali ji tak. Kdyby pomáhali odepsanci, odepsali by se tím sami. Věděli to. Všichni." Posledních pár vět řekl tak smutně a tak potichu, že to zabolelo i mě.
"To je mi líto." Nechtěla jsem se v tom dál rýpat, ale prostě jsem potřebovala vědět pár věcí a on byl už docela v klidu. "Jak dlouho jste měli pouto?"
"Asi půl roku. Nebylo to moc dlouho, proto bylo slabé. Proto jsem nevycítil, že potřebuje pomoc."
"A když zemřela, nechtěli vidět její tělo?"
"Proč by ho měli chtít vidět?"
"Aby se ujistili, že má opravdu pouto."
"Tím si byli určitě jistí. A jestli narážíš na to znamení, co máš na krku…" Polkl, "to po smrti zmizí. Protože není pouto, není ani znak."
Ptala jsem se ho ještě na spoustu věcí, ale na to, jak skrýt emoce ne. Když mu bylo osmnáct a nepracoval tady, jeho rodina mu domluvila spojení s jinou rodinou. Samozřejmě obchodní spojení. To ale není tak jednoduché, jak si mysleli. Nechali ty dva spolu na všech misích a čekali, až naváží pouto, ale když už to byl rok a pořád se nic nedělo, vzdali to. Když ale jednou přišli na to, že je těhotná, byl z toho průšvih. Jejich rodina neměla s poutem vůbec žádné zkušenosti. Jen to, co se dočetli v knihách, nebo jim řekli mniši. Když dívka při porodu zemřela, zašel Randal za mnichy a lidmi, co se poutem zabývají. Tam se dozvěděl všechno, co potřeboval. Zjistil, že i když neměli pouto, jejich dítě zdědí všechny vlastnosti obou rodičů. Tím pádem může sloužit i jako navazovatel, i jako držitel neboli vlastník. Ale s tím bude mnohem složitější žít. Když nebude dávat dostatečně pozor na svoji moc, může ho to zabít. Po roce zjišťování se vrátil domů, ale jeho rodinu zabili, včetně jeho dítěte. Ale když hledal těla, aby je mohl pohřbít, nenašel tělo dítěte. Zmizelo. Tak dostal naději, že ještě žije a od té doby ho hledá, ale skončil tady a s duchovnem musel skončit, dokud nepoznal Rauzii.
"Jak dlouho jste věděl, že mám pouto?"
"Nikdy jsem si tím nebyl jistý. Poprvé v tom lese jsem měl podezření, ale když jsi neměla znak, myslel jsem si, že ještě nejsi tak daleko, ale zavrhl jsem to, když jsem viděl tvoje schopnosti. Museli jste mít pouto opravdu hodně dlouho, protože to, co dokážeš teď, nezvládnou ani ti nejlepší, co odsud odešli."
Chvíli jsem přemýšlela. Potřebovala jsem si pár věcí srovnat. Celou dobu to věděl, a přesto žiju. Možná není nebezpečný. Vtom někdo vtrhl do dveří.
"Blaku, přeješ si něco?" Otočil se na něj mile Randal.
"Pojď sem." Kývl na mě přísně bradou. Radši jsem ho poslechla. Nechtěla jsme se s ním hádat před ním.
Odvedl mě k sobě. Měl to tam fakt luxusní. Víc, než já. Jeho postel sice byla dřevěná, ale z ořechu. A na podlaze měl červený koberec. Žije si tu jako král.
"Co to mělo znamenat?" Osopil se na mě.
"To mi vysvětli ty." Dala jsem si ruce v bok.
"Nebudeš se s ním bavit." Snažil se mě obejít a vypadnout, ale chytla jsem ho za biceps.
"Blaku, uklidni se. Jsi hrozně paranoidní. Nic nám nehrozí." Podívala jsem se mu do očí a zkusila ho přesvědčit, ale nic. Nevěřil tomu ani z poloviny tak jako já.
"To si myslíš teď a zítra na nás přiletí vedení."
"Nepřiletí, jinak bychom byli mrtví už před rokem."
"On to ví už rok?" Vyletěl na mě.
Snažila jsem se ho uklidnit, ale vněm to doslova vřelo. Cítila jsem to.
"Když ses na mě vykašlal ty, šla jsem pro radu za ním."
Tím jsem ho asi naštvala nejvíc, protože jsem měla co dělat, abych nezkameněla pod jeho pohledem. Teď z něj jde vážně strach.
"Podívej, Blakee…"
"Neříkej mi Blakee." Supěl.
"Hele Blaku, když ti slíbím, že se s ním nebudu bavit, pomůžeš mi se vším, s čím budu chtít pomoct." Navrhla jsem mu.
I když tak nějak přikývl, moc jsem mu to nevěřila, ale teď by nebylo dobré si s ním zahrávat, když má takovou náladu. Hned nato odešel a nechal mě u něj samotnou. Už dlouho jsem tu nebyla. Vlastně rok. Od té doby se to tu změnilo, ale v podstatě je tu pořád stejná nálada. Milovala jsem to tady. Hlavně když jsme sem přišli. To mi mohlo být tak dvanáct. Tolik věcí se tu stalo.
"Jdeš?" Nahlédl Blake do dveří. Už tak nesupěl, ale ani nekvetl.
Za hradbami jsem se cítila vždycky tak bezpečně. Netuším, čím to bylo. Zastavili jsme se v lese a Blake mi to začal vysvětlovat. Cítila jsem, jak se právě cítí, a kdybych neměla tak dobrou náladu, nechám se tím i pohltit.
"Na co nejčastěji myslíš?" Stál ode mě hodně daleko, ale já to slyšela tak zřetelně, jako by mi to svůdně šeptal do ucha. Možná mu právě o to šlo.
"Bojím se." Možná.
"Něco, na co myslíš ze všeho nejvíc. Něco, co ti dělá dobře, když se do toho můžeš ponořit."
Pohltilo mě horko. Pořád jsem nějak nechápala, o co mu jde, zato on moje emoce cítil jako by byly jeho vlastní.
"Možná je to něco osobního."
"To si ale nemůžeš dovolit cítit." Pořád mluvil svůdně a mně bylo pořád větší horko.
"Nebudu na to myslet." Řekla jsem si pro sebe a snažila se udělat to, co po mně chtěl už předtím. Sbalila jsem všechno do jednoho chumlu a zahodila někam hodně daleko. Jednou to šlo, pak to zase povolilo. Bylo to hrozně těžké, když jsem si nevědomky představovala věci, které by nikdo neměl vidět. Ale ještě těžší to bylo, protože Blake stál už přímo za mnou a našeptával mi všechno to, co jsem právě nepotřebovala slyšet. Ale chtěla jsem. Mohla jsem se na to vykašlat a otočit se k němu, ale chtěla jsem to aspoň jednou dokázat, abych věděla, že to umím. Pár sekund už jsem si naivně myslela, že jsem to zvládla. Už už jsem to chtěla vzdát, když jsem pocítila menší záchvěv zmatení. A nebylo to ze mě. Povedlo se mi to. Zato on povolil a nechal sebou zakolísat. Byl to tak úžasný pocit, ale měl pravdu. Příště radši budu trénovat sama.
"To nepůjde." Objal mě zezadu kolem pasu.
Pustila jsem všechny emoce a on taky. Nechala jsem se kolíbat v jeho náručí.
"K čemu to je?" Prohodila jsem jen tak. "Tohle cvičení. Stejně nakonec skončíme spolu." Zasmála jsem se.
"Možná proto to dělám tak rád." Zavrněl mi do krku.
Oba jsme sebou prudce trhli, když se za náma ozvaly kroky.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vendy Vendy | E-mail | 11. ledna 2017 v 18:28 | Reagovat

Jak dlouho píšeš jeden článek?
Jinak úžasný ❗

2 LadySeiss LadySeiss | E-mail | Web | 11. ledna 2017 v 21:35 | Reagovat

[1]: Moc dlouho ne. Maximálně půl hodiny. Jinak díky :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama