Pouto 9

20. prosince 2016 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
"Musíme vypadnout." Zazmatkoval Blake a hned mě pustil. Byla jsem zmatená, nic jsem nechápala, ale z Blakova chování jsem pochopila, že není nejvhodnější čas na vysvětlování.
Než sem stačil někdo dojít, zmizeli jsme oknem. Nevěděli jsme, kdo to je, proto jsme se radši vrátili na bojiště a dělali, že jsme tam byli celou dobu.
"Kde jste? Hledalo vás tu vedení." Zavolala na nás trenérka a oba jsme ztuhli. Co po nás chce vedení?


Blake sebou škubl, ale hned se probral z přemýšlení a dali jsme se do boje.
"Co se děje?" Řekla jsem konečně, když bylo nějakou dobu ticho a v něm se bouřily všelijaké pocity.
"Nic." Odsekl a zaútočil. Nevykryla jsem to, ale uhnula jsem. Bylo mi jasné, že se něco děje. Proč by nás jinak hledalo vedení? Ale co chce dělat, mi asi neřekne. Nehodlala jsem ho podporovat v mlčení. Potřebovala jsem podporu a jistotu, kterou mi poslední dobou moc nedával.
Vzala jsem ho za zápěstí a odtáhla ho kousek bokem. Nemohla jsem nepostřehnout protočení očí, ale ignorovala jsem to. Čekala jsem, jestli z něho něco vypadne, ale bohatě mi stačily jeho naštvané pocity, tak jsem začala.
"Řekneš mi někdy, co se děje, nebo mám prostě dál dělat, jakože nic?" Byla jsem už dost naštvaná a on mi tím jeho flegmatickým výrazem moc nepomáhal, i když moc dobře věděl, jak se cítím.
Jen protočil oči a mlčel dál. To mě provokuje? Měla jsem takovou chuť mu vrazit. Chová se jako malý spratek.
"Uklidni se, jo?" Promluvil najednou, jakoby reagoval na mé myšlenky. Už zase.
"Proč se mám uklidnit?" Začala jsem si hrát na blbou. Nebaví mě pořád jen hádat nebo čekat. Je to jako peklo a rok bez něj mi bohatě stačil.
"Je to nebezpečné. Nemůžu tu o tom s tebou mluvit." Konečně jsme se dostali k "tomu".
Od té doby jsem s ním ještě nemluvila. Byl naštvaný. Až moc na to, aby se dokázal kontrolovat, proto jsem si musela dávat bacha, abych něco nerozmlátila, protože jsem jeho pocity cítila úplně stejně jako on.
Slíbila jsem mu, že se s Randalem už nebudu bavit, ale to nešlo. Potřebovala jsem informace, které mi zatím mohl dát jen on. A Blake se o tom nemusí dozvědět. Zašla jsem k Randalovi a snažila se z něj vytáhnout, kde našel ty mágy, kteří se zabývají poutem. Neřekl mi přesnou polohu, jen vím, že je to někde za Sameiskou pouští. Čeká nás asi dlouhá cesta, ale já musím vědět víc. Třeba budou vědět mnohem víc věcí.
O tom všem jsem přemýšlela snad celou noc, tak jsem se nedivila, že jsem ráno nepoužitelná. Ale ať jsem přemýšlela, jak jsem chtěla, nenapadlo mě, jak tohle říct Blakovi. Stejně chce vypadnout, tak mu dám pádný důvod.
"A to víš jak?" Vybafl na mě ráno, když jsem vycházela ze sprchy.
"Co jako?" Napadalo mě plno věcí, které bych mohla vědět, ale nenapadlo mě, že to bude zrovna tohle.
Přikrčil se, aby si byl jistý, že ho nikdo neuslyší. "Že chci vypadnout?" Naštval se ještě mnohem víc. Cítila jsem jeho pocity jako vlastní, proto jsem se ho ani nedokázala bát.
"Promiň, ale v tobě to lítá jak šílené. To tě vážně nenapadlo, že na to přijdu?" Založila jsem si ruce na prsou a tentokrát jsem se naštvala já. Naštvalo mě, že si myslí, že jsem tak blbá, a taky že ho naštve to, že na to přijdu. Kdyby přece nechtěl, ať to vím, bude se hlídat. A navíc, proč bych to jako neměla vědět? To mělo být tajemství na uvítanou? Nebo…
"Já vím, co si teď myslíš…" Snažil se být klidný, ale bylo mu o k ničemu.
"O tom nepochybuju." Sršelo to ve mně. Není možné, že mě to nenapadlo dřív.
"Nech mě to doříct. Já to chci pro tvoje bezpečí."
"To zní jak z nějakého románu. A jak vůbec víš, co si myslím? Já myslela, že jsme se na něčem dohodli." Vím, že teď řeším úplnou kravinu, ale byla jsem tak napumpovaná, že bych mu klidně i vrazila, jen jsem potřebovala důvod.
"Uklidni se." Vypadal taky dost naštvaně, ale vůbec toho nelitoval. Cítila jsem to.
"Neuklidním se!" Začala jsem být hysterická. "Nemůžeš si tu jen tak nakráčet s poutem a pak dělat, že se nic nestalo. Jako bychom se ani neznali." Už jsem nebyla naštvaná. Bylo mi to líto. Vztek se proměnil v náhlou bolest. Neunesla bych, kdybych o něj zas přišla. Copak jeho to nebolí? "Nemůžeš mě tu zase nechat." Pomalu mi po tváři stékaly slzy, a i když se mě Blake snažil utěšit, nenechala jsem ho. Nechtěla jsem brečet a už vůbec ne se od něj nechat utěšovat.
"Nedonutíš mě tě s sebou vzít. Breč si, jak chceš." Odsekl, když jsem ho od sebe odstrčila. Naštvaně odešel a celý den jsem ho neviděla. Kdybych ho necítila, myslela bych si, že už odešel.
Jak si může myslet, že ho nechám jít samotného? Copak on necítí to, co já? Možná to necítí tak silně, nebo to jenom ignoruje, což mě bolí ještě víc.
Nenávidím ho. Co můžu udělat proto, abych zjistila, jestli to cítí stejně? Udělám mu to samé, co on mně. Musím si ale pohnout. Blake zjistí, že jsem pryč. Ucítí to. Je to hrozně narychlo, ale já už nemám, co ztratit. Rozhodl se jít beze mě. Možná, že když od něj budu co nejdál, třeba začne pouto slábnout. Bude mi sice chybět, ale jak moc a jak dlouho to může bolet?
Všude byla tma a ticho. Celý tábor spal, až na hlídače. Nepotřebovala jsem moc věcí. V podstatě žádné. Jídlo a pití si dokážu sehnat. Hlavně si musím být jistá, že Blake spí. Dostala jsem se k němu co nejblíž a soustředila se na jeho pocity. Nic zvláštního. Obyčejný zmatek a z toho zase klid. Spokojený spánek. Zaslechla jsme slabé oddychování, vycházející za dveřmi jeho chaty. Nic neobvyklého. Blake spí až podezřele klidně. Na to, že se tu cítí jako zločinec a neustále plánuje únik, má moc klidný spánek. Nechce se mi věřit, že se mě snažil podvést. Vrazila jsem dovnitř a uviděla ho ležet na posteli. Když jsem rozsvítila, ospale si protíral oči a vstával z postele. Měl na sobě jen spodní díl kalhot.
"Co to vyvádíš? Proč nespíš?" Měl přivřené oči, jak se snažil přivyknout světlu.
"Ty seš takový ubožák, Blaku." To jeho divadlo jsem mu neuvěřila ani na chvilku.
"Ale uvěřila." Odmlčel se, když si uvědomil, že mě tím ještě víc naštval. "Co jsem podělal?" Mluvil se mnou, jakoby se nic nestalo. Jako by to byla jen nějaká hra.
"Všechno. Tys podělal úplně všechno, co mezi námi dvěma bylo!" Bylo mi jedno, jestli mě někdo uslyší. Mám právo mu tohle všechno říct. Úplně mě odkopl.
"To je to až tak špatné?" Poškrábal se na hlavě a tvářil se úplně klidně. O co mu jde? Chová se jako podělaný autista. Dělal to odjakživa, ale dneska mě tím štve, ani neví jak.
"Víš co? Já už se nebudu zdržovat nějakým vysvětlováním. Já s tebou už nechci mít nic společného." Otočila jsme se a vyšla ven. Celou dobu jsem tak moc doufala, že mě zastaví. Že mě uklidní a omluví se. Že řekne, že je mu to líto a že půjdeme spolu. Tak proč se to tentokrát nestalo? Doufala jsem málo, nebo ho to ani nenapadlo? Protože v tom případě bych ho ani neměla k čemu přemlouvat.
Vážně? Oficiálně se na mě vykašlal. V duchu jsem si říkala, že se toho pouta zbavím, ať už mě to bude stát cokoliv. Říkala jsem si to tak dlouho, dokud jsem věděla, že to slyší. Do té doby jsem to taky myslela vážně. Za hradbami tábora jsem se najednou cítila osaměle. Necítila jsem jeho přítomnost a jeho pocity. Bylo to moc zbrklé rozhodnutí? Naštval mě. Ne, ublížil mi.
Pořád jsem se otáčela a doufala, že ho někde uvidím, nebo ucítím. Nic. Jen pach lesa a dřeva. V tom jsem za sebou někoho ucítila. Nebyl to Blake, o to víc jsem se bála. Začala jsem utíkat, ale čím rychleji jsem běžela, tím jsem byla vyčerpanější a o to blíž to bylo u mě. Už jsem dokonce rozeznala, že je to muž. Vlasy mi skákaly po obličeji a zakrývaly mi výhled. Po chvíli už jsme se přestala zoufale otáčet a s tupou ránou do hlavy jsem dopadla na zem. V trávě jsem jen zahlédla nohy, blížící se ke mně a pak jsem zavřela oči, aniž bych tomu mohla jakkoli zabránit.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama