Vánoční povídka - Přání

24. prosince 2016 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Kdysi byl jeden chlapec, který žil od útlého věku v dětském domově. Když mu byly čtyři roky, jeho rodiče se zabili při nehodě a nikoho jiného neměl. Žádného vzdáleného příbuzného. Zůstal sám, tak se dostal do dětského domova. Na své rodiče vzpomíná každý den a každý den si přeje, aby se pro něj vrátili, i když nemůžou. Představoval si, jak jednoho projdou dveřmi domova a přijdou si pro něj, vezmou ho domů a vynahradí si všechna ta ztracená léta. Ale jak chlapec rostl, začalo mu docházet, že rodiče se pro něj nevrátí - nemůžou.


V domově to neměl nikdy lehké. Nikdo ho neměl rád, ale on po tom ani nijak netoužil. Nechtěl se s nikým bavit a možná proto ho neměli rádi. Brzy se stal obětí šikany, ale nikdy to nikomu neřekl. Měl možnost, ale jak ho tam neměly rády děti, tak ani vychovatelky a vůbec žádní dospělí. Měl to těžké a to si toho přál tak málo. Jednou si do domova přišel mladý pár pro dítě. Všichni byli vždycky u vytržení, jen on se držel, co možná nejdál to šlo. Mladá rodina si vybrala jednu holčičku, kterou tam měl rád snad každý, protože byla ještě hodně malá a hezká. Typická holka - říkal si.
Rodina odešla a všichni se zase uklidnili. Za chlapcem přišla sestra a zeptala se ho, proč nepřišel do společenské místnosti. Chlapec jí odpověděl, že ho nezajímají cizí lidi. Sestřička se s ním o tomhle bavila už mockrát, ale právě dnes jí poprvé odpovídal. Za pár dní mu mělo být dvanáct a i on věděl, že se pomalu blíží čas jeho odchodu. Sice má ještě spoustu času a nesnáší to tady, ale nemá kam jít. Nemá nikoho, za kým by mohl jít, žádné kontakty. Bude pro něj hrozně těžké odejít. Obzvlášť, když tu pro něj nejsou nejdůležitější lidé jeho života.
Blížily se Vánoce a sestra, která se s chlapcem bavila pravidelně, se jej zeptala, co by si přál na Vánoce. Řekl, že samozřejmě své rodiče. Nikdy nepřemýšlel, že by si přál něco jiného. Bylo to jeho hlavní a nejsilnější přání. A taky jediné. Nač by mu byly obyčejné věci, kdyby je neměl s kým sdílet? S někým, kdo ho miluje. Pak mu sestra řekla, že kdyby chtěl, může si ho kdykoliv vzít k sobě jakákoli rodina, která ho bude milovat stejně. Chlapec jí ale odpověděl, že chce zpět své rodiče.
Vánoce byly už skoro za dveřmi a chlapec byl pořád víc a víc smutný. Věděl, že jediné, co by si přál, nemůže nikdy dostat. Už dávno mu došlo, že na své rodiče by měl možná pomalu zapomenout, ale pořád na ně myslel. A stejně… kdo by ho tak chtěl? Vždyť mu je už dvanáct let. Je to moc pozdě. Kdo by se dokázal zamilovat do úplně cizího dítěte, které už je skoro velké?
O Vánocích bylo do domova pozváno několik novomanželů bez dětí a i některé rodiny, které už děti měly. Přišly dobrovolně, aby dětem udělaly radost a případně s nimi strávily nějaký ten čas, aby se o Vánocích necítily tak samy. Chlapec už se chtěl ze společenské akce vykroutit, ale sestřička ho tam přece jen dostala. Na konci dne zjistil, že to přece nebyl tak špatný den, a že možná není vůbec špatné, být u cizí rodiny. Na svoje rodiče nikdy nezapomene, ale rodinu potřebuje. A tam o něj projevilo zájem pár rodin. Nedostal sice to, co si přál, ale zato to byl jeho nejlepší den v roce. Byl za to sestřičce, která ho tam dostala moc vděčný. Za ta léta zjistil, že ona je z dospělých jediná, která ho má aspoň trochu ráda. Byl to šílený nápad, ale co kdyby ho adoptovala ona - napadlo ho jednoho dne úplně náhodou. Byl tak natěšený, že jí to poví, jen co přijede. Brzo ráno už čekal u dveří a vyhlížel její auto. Většinou chodí brzo, ale dnes se nejspíš opozdila.
Po hodině čekání se chlapec vrátil do společenské místnosti a přemýšlel. Možná dneska nemá směnu, nebo ji jen něco zdrželo. Nepřišla ani druhý den a to už nevydržel a šel se zeptat, jestli se něco nestalo. Nebál se. Co by se mělo stát, ale přece jen jí chtěl říct o svém nápadu. Jedna starší sestra mu smutně sdělila, že včera - tedy den po Vánocích - měla sestra hroznou nehodu. Zrovna když jela do práce, její auto dostalo smyk a ona nehodu nepřežila. To chlapce málem skolilo. Celé dny nic nedělal, jen seděl ve svém pokoji a sledoval prázdnou stěnu. Když o několik týdnů přišla do domova policie vyšetřovat pár věcí, jeden policista si vzal chlapce stranou a ukázal mu papír, který měla mladá sestra s sebou právě ten den, když jela do práce. Byl to papír o adopci s jeho jménem. Chlapci se do očí nahrnuly slzy. Poprvé po dlouhé době opět plakal. A ne proto, že zemřela zrovna ona, ale hlavně proto, že opět ztratil člověka, který ho kdy mohl mít rád.

Žil kdysi jeden chlapec a ten měl přání. Přál si, aby se jeho rodiče vrátili. Tohle přání bylo tak nedosažitelné, že na něj po několika letech zapomněl. Jednou potkal osobu, která ho mohla milovat úplně stejně, jako kdysi jeho rodiče. O tu osobu ale přišel taky. Teď je otázka, jestli si chlapec skutečně přál rodiče, nebo jen člověka, který ho bude milovat. To nevíme, ale každopádně nad tímhle snem strávil až moc času. Chtěl to možná tak moc, že to nemohl dostat. Možná když něco chceme hrozně moc, ať už to máme nadosah nebo ne, nikdy to nedostaneme. Možná se to tak má stát. Člověk by měl vždy věci chtít jen ve zdravé míře. On sám pozná, kdy něco chce moc a kdy to zůstává přáním. Mezi chtěním a přáním je moc velký rozdíl, ale malá hranice. Chlapec to nedokázal rozeznat, proto přišel o vše, ale i přesto má pořád naději. Někdy se nám to splní, i když to chceme tak moc, ale to je možná štěstí… Přejme si to za něj. Nebo si přejme něco za sebe, ale dávejme si pozor, aby to skutečně zůstalo přáním.


Doufám, že se povídka líbila. Veselé Vánoce :*
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Martian Martian | Web | 20. ledna 2017 v 9:35 | Reagovat

Hodně smutné, ale troška naděje v tom přece jen ukrytá je.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama