Pouto 12

3. ledna 2017 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Začala jsem konečně naplno plánovat setkání s Blakem. Měla jsem to dokonale vymyšlené. Konečně jsem se zase probrala z toho šíleného transu a byla jsem zpět v realitě. Ale na jak dlouho? Občas jsem se musela hodně přemáhat, abych s udržela "vzhůru". Bylo to jako droga. Jedno menší probuzení vám dá naději a pak do toho zase spadnete. Tohle ale nebyl absťák. Byl to spíš chtíč. Nevím přesně, co jsem to vlastně chtěla, ale dávalo mi zabrat udržet se o pár minut déle v posteli. Vždycky to bývalo spíš naopak.


Tohle je zatím mé nejdelší probuzení. Všimla jsem si dík němu spoustu věcí. Třeba, že už nás ráno nebudí gongem a při tréninku na nás jen dohlížejí. V podstatě si jedeme podle sebe. Jen to jídlo se pořád objevuje, kdo ví odkud. S vedením už dlouho nikdo neměl potíže a na teoriích nám pouští motivační videokazety. Jsou šíleně staré a každého to okamžitě oblbne. Nevím, čím to je, ale dělají z nás úplné roboty. Nemyslíme sami za sebe. Nikdo v podstatě nemá svůj volný čas. Nikdo se s nikým neschází a nikdo se nefláká. Všichni jednou jakoby podle nějakého plánu, který v podstatě neexistuje. Nebo o něm aspoň nevíme. Ale já na to přijdu. Musím nás dva dostat pryč. Jakmile zjistí, že máme pouto, udělají všechno proto, aby ho z nás dostali, nebo nás rovnou zabijí. Ale už teď by jim mělo dojít, že když se nás zbaví, přijdou o jedny z nejlepších bojovníků. Možná to ví…
Vtrhla jsem na bojiště, kde právě teď probíhal trénink několika kluků. "Blaku, potřebuju s tebou mluvit." Zastavila jsem ho, když se zrovna chystal napřáhnout na úder.
Převrátil oči a otočil se ke mně. Když se naše oči zase setkaly, ucítila jsem úplně stejný pocit, jako tenkrát v jídelně. Jen to bylo slabší, protože já byla vzhůru. Pro něj to musel být šok.
"Blaku?" Zamávala jsem mu rukou před očima a přerušila naše pouto.
"Kámo, jsi v pohodě?" Zatřásl jím Drik, aby ho probral.
Ten zatřásl hlavou. Konečně se probral. "Zer?" Zakmital řasama. Není možné, že se mi podařilo ho probrat.
"Tak už mi neříkej." Uvědomila jsem si, že tohle už není moje jméno. Všichni mi říkají Zet. Není to moc velký rozdíl, ale určitě to hodně mění. Taky si to uvědomil a mlčky mě objal.
"Jste v pohodě vy dva?" Zvedl Drik tázavě obočí. Měla jsem chuť ho poslat do háje, ale Blake to udělal za mě.
Nečekala jsem, že za ním jen tak zajdu a on se hned probere. Myslela jsem, že ho budu muset dostat za hradby, kde to působí o dost míň. Takhle jsem si s ním mohla jednoduše domluvit sraz.
Dneska by to bylo moc riskantní, protože nás viděli spolu. Domluvili jsme se, že až dám signál, musíme se tu noc sejít za hradbami. Moc jsem nevěřila tomu, že to bude fungovat. Pořád jsem se bála, že je Blake moc slabý, nebo že naopak polevím já. Ale neměla jsem na výběr. Vlastně my jsme neměli na výběr. Museli jsme si dávat pozor. Radši, aby to trvalo několik let, než abychom to uspěchali a nechali se zabít. Musela jsem pro plánování obětovat hrozně moc času a úsilí, abych se udržela vzhůru. Blake měl nejspíš podobný problém, cítila jsem to. Konečně jsem po takové době cítila jeho pocity.
Dost jsem přemýšlela a došla jsem k názoru, že vedení prostě muselo vědět, že máme pouto. Muselo jim být divné, že jsem se zničehonic tak zlepšila, když jsem na to celé ty roky kašlala. A taky mi pořád vrtá hlavou, co se stalo tenkrát v noci, jak jsem se pohádala s Blakem. Musím se ho na to zeptat. Musím se ho zeptat na spoustu věcí a hlavně se ho musím taky snažit držet mimo vliv. Bylo to pro nás oba těžké. Cítili jsme to oba každý den o polovinu silnější, protože jsme vnímali i toho druhého. Byly to ty nejhorší chvíle mého života. Hlavně to byly ty nejslabší chvíle. Každé ráno jsem Blaka musela přemlouvat, ať na to nekašle. Ať vnímá. Časem se nám oběma stalo, že jsme zapomněli. Bylo to na nás až moc silné. Někdy jsem se ale v noci probudila a zjistila, že se nám zdál stejný sen a to nás zase probralo. Ale jen na chvíli. Nevím přesně, s čím bojoval Blake, nechtěl mi úplně dovolit, abych ho vnímala celého. Něco přede mnou zamykal. O to to měl těžší. Nikdy jsem na něj netlačila. Když mi něco nechtěl říct, prostě mi to neřekl a já to nechala tak. Někdy mi přijde, že se lidi do věcí motají až moc a pak na to doplatí. Kdyby mi to chtěl říct, řekne mi to.
Uběhl asi týden od našeho setkání. Oba jsme byli naprosto vyřízení. Usměrňování pouta nás vysilovalo a to, abychom se udržovali vzhůru taky. Koncem týdne jsem cítila, jak na to Blake kašle. Musela jsem něco udělat. Dát nějaký ten signál, jinak budu muset začínat zase od začátku. Několikrát denně mě přemáhal pocit se prostě povolit a nechat to tak. Přece se nic nestane. Bylo by to tak jednoduché a mě to tak lákalo, ale občas jsem měla takové záblesky. Uvědomovala jsem si, že Blaka opravdu miluju. Ale ne tak úplně normálně. Spíš jako bratra, nebo někoho blízkého. Vzpomínala jsem na chvíle, kdy jsme byli spolu, ještě bez pouta a užívali si každou chvíli. Nevnímali jsme žádné hrozby, aby zvrácenost vedení. Prostě jsme se měli rádi. Občas mi to jen problesklo hlavou a pokaždé mě to vytáhlo ze všech pochybností. Jen Blake na tom byl pořád hůř. Taky by potřeboval nějaký takový záblesk, ale pokaždé když jsem ho měla já, on byl až moc zaneprázdněný, než aby to dokázal postřehnout, natož vnímat.
Jednou ráno jsem se málem srazila s Amenadielem. Byl rozrušený a vůbec si mě nevšimal. Podívala jsem se směrem, odkud právě vyšel a trochu mě to zarazilo. Bylo to skladiště. Co by ho tak mohlo rozhodit ve skladišti? Vešla jsem dovnitř a všimla si objímajícího se páru.
"A-ahoj, Zet." Byla to Charlotta s Davidem. David sem přišel asi před rokem. Od té doby se Charlotta přestala zajímat o Drika, který ji úplně ignoroval, a ona na sobě začala makat. Vůbec mě tenkrát nenapadlo, že to bylo kvůli někomu jinému. Myslela jsem si, že jí konečně došlo, že ji Drik prostě nechce.
"Promiň, nevěděla jsem…" Sjela jsem je oba pohledem a hned jsem se radši otočila, když jsem si všimla něčeho divného, co mě zarazilo. Ucítila jsem strach, ale taky bolest a jedna z neposledních emocí byla i láska. Nebyly to moje emoce, a na to, že byly tak silné, existuje jen jedno vysvětlení.
"Počkej, nechoď." Zarazila mě. Odtrhla se od vyděšeného Davida a nervózně přešla ke mně.
"Charlotto, já nechci mít potíže. Promiň, musím jít." Zklamaně jsem vzdychla a odešla pryč. Nechala jsem je tam samotné. To přece není možné. Je to jako mor. Šíří se to jako nějaká nemoc. Pouto. Další člověk, který má pouto. Tady v táboře. Charlotta to o mně ví už taky. Poznala, že jsem to zjistila a jak jinak by mi to došlo, kdybych taky neměla pouto?
"Můžu s tebou mluvit?" Uslyšela jsem za sebou její jemný, vystrašený hlásek. Oproti bývalé Charlottě to byl úplný beránek. Kdysi by mě v klidu zmlátila a dneska chce moji pomoc.
"Nevím, jestli ti to došlo, ale nejspíš sis právě zadělala na šibenici." Oznámila jsem jí docela tvrdě. Se mnou se taky nikdo nemazlil. Je zbytečné, abych jí dělala nějaké naděje. "A já bych na ní nerada skončila s váma." Kývla jsem bradou směrem ke skladišti, kde byl Dave.
Nejspíš jí právě došlo, že popravila oba dva. Popotáhla, "Ale ty jsi to dokázala skrývat tak dlouho." Podívala se na mě nadějně. Já jsem jí nehodlala věnovat žádný uklidňující úsměv. Tohle už nejsou žádné pubertální vylomeniny. Když jde o život, měla by to brát vážně. A když už, tak to přeceňovat, ne podceňovat.
"Nejsem nijak zvláštní, jestli ti jde o tohle. Jenom musíš být hodně silná." Nečekala jsem, že si z toho něco vezme. Podle mě jí vůbec nedošlo, jak velký problém to je. Ale na to, že je pouto teprve několik minut čerstvé, se divím, že se od něj dokázala odlepit.
Viděla jsem, jak se jí podlamují kolena. Chtěla jsem ji ještě nějak uklidnit, ale k čemu to je? Amenadiel to už nejspíš ví. Co bych zachránila? Otočila jsem se k odchodu, ale trochu mě zabolelo, že jsem ji tam nechala jen tak.
Naposledy jsem se otočila. "Jestli ti můžu něco poradit, utečte. Zní to šíleně, ale jestli ho miluješ, uděláš cokoliv. Dokud máte čas…" nedořekla jsem to, protože zazněl gong. Nevím proč, ale neměla jsem z toho dobrý pocit. Radši jsem okamžitě zmizela.
Jestli si Charlotta z našeho rozhovoru něco vzala, nevím. Možná si to vzala k srdci, ale je moc slabá, než aby vydržela to, co já. A navíc mají pouto teprve pár minut. Mám možná dobrý pocit z toho, že jsem jí poradila, ale je právě teď až moc emocionálně labilní, než aby dokázala klidně myslet. Už teď je mrtvá.
Nikdy jsem si nedělal iluze, že budu žít bezstarostný život, ale to jsem nejspíš jedna z mála. Charlotta je bohužel jedna z lidí, kteří jsou možná silní a mají výdrž, ale jsou až moc velcí snílci. Někdy to pomůže, i já jsem, ale není možné, aby se zachránili.
Už mi začínalo tak hrabat, že jsem nevědomky vymýšlela plán pro únik, který by se pro Charlottu hodil. Ale to by se nesměli držet pořád u sebe. Vlastně skoro vůbec. Není možné po vytvoření pouta se od sebe vzdálit aspoň týden. A ti dva jsou slabí. Je mi jich líto. Vím, že za to nemůžou, ale nechali se unést pocity. Jednoduše řečeno, nezvládli to. Já se ale teď musím soustředit na mě a na Blaka.
Gong bil normálně na oběd. Když jsme se tam střídaly s klukama, opatrně jsem prošla kolem Blaka a naznačila mu, že dneska v noci si musíme dát sraz. Cítila jsem se z toho divně, ale když teď možná bude tak trochu rozruch kolem Charlotty, snad si nebudou všímat nikoho dalšího. Každopádně musím jednat rychle. Kdo ví, jak Charlotta naloží s informací, že mám taky pouto.
Jak jste spokojení s dalším dílem? Teď jsem si to docela dost zamotala a nevím, jak se mám dostat k tomu, co jsem chtěla, ale já to zvládnu. Bude to určitě lehčí, než tahle pasáž, přes kterou jsem se potřebovala dostat. Jinak, pro vás mám na Vánoce menší dáreček. Povídku na přání. Ne od nikoho z vás, ale od mojí dobré kamarádky, která mi to navrhla a já jsem se k tomu vážně odhodlala a napsala to. Snad se vám to taky bude líbit. Mám vás ráda :*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama