Pouto 13

4. ledna 2017 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Nebylo mi úplně jasné, jak to Charlotta dokázala, ale nikdo na nic nepřišel. Maximálně má nějaký trest, co jsem si tak všimla, ale o poutu nejspíš nikdo neví. Kromě mě. Dnes v noci mám ale sraz s Blakem. Buší mi srdce a zvedá se mi žaludek. Jsem nervózní, ale zároveň se těším. Konečně si oba přečteme ten dopis.

Upřímně se docela divím, že jsem ho sama nepřečetla už dávno. Vzala jsem kousek zmuchlaného papíru, na kterém byl nečitelně naškrábaný vzkaz od dívky, který jsem přepsala, schovala si ho do podprsenky, kdyby na mě náhodou přišli a hledali důkazy. Ještě jsem chvíli ležela ve tmě a čekala na půlnoc. To už pomalu odtikávaly minuty a pak už jen sekundy.
Bylo až moc jednoduché projít bránou. Skoro nikdo tam nebyl. Za hradbami jsem čekala asi nějakých deset minut, než jsem zaslechla nějaký pohyb v trávě.
"Blaku?" Ozvala jsem se potichu. Bála jsem se. Taky to vůbec nemusel být Blake. Bylo to riskantní, ale byla jsem šíleně nervózní.
Za mnou se z trávy vynořila postava a došla ke mně. Když si Blake sundal kapuci, konečně jsem ho objala. Po takové době jsme konečně sami mimo to všechno. Cítila jsem konečně volnost a nějakou naději. Když se ale Blake odtáhl a z trávy se vynořili další osoby v pláštích, všechna naděje a radost ze mě okamžitě opadla. Všechno, co jsem prožila potom, bylo snad to nejhorší, co se mohlo stát. Sice jsem čekala, že nás třeba odhalí nebo něco, ale že mě Blake udá, to by mě nikdy nenapadlo. Odvedli mě do cely, kde jsem měla strávit další tři týdny, kde ze mě měli dostat tu blbost, jak to nazvali. Hrozné taky je, že jsem s mojí reputací docela klesla. Když se teď vrátím do arény, nebudou mi už tolik věřit a nebudu mít tolik volnosti.

Uběhl asi den. V cele je příšerná zima. Nedají mi ani najíst a spát musím na zemi, protože ta postel je tak rozežraná, že se pode mnou zlomila, jakmile jsem si na ni poprvé sedla. Celou dobu mi ale nešlo do hlavy jedno: Jak mě Blake mohl udat? Ani mi to nemuseli říkat, aby mi to docvaklo. Stál tam jak tvrdé y a jen koukal, jak mě odvádějí a ještě jim poodstoupil, jako by to prostě čekal. Bolelo to, ale už jsem zvládla i horší věci. Nečekala jsem, že zrovna Blake bude schopný něčeho takového po tom všem. A to jsem si myslela, že ho po těch letech už trochu znám. Třeba pro to měl důvod…

"Jídlo!" Zařval hlídač u mojí cely a hodil mi na špinavou podlahu chleba. Těsně za mříže položil džbán s vodou a zase se stejným rachotem odešel. Za celý den jen jeden suchý chleba a vodu, co zbyla ze včerejška. Když jsem se ptala, proč nám nedají víc najíst, odbyli mě s tím, že když nic nedělám, nepotřebuju výživu. Mají pravdu, ale hlad mi to nezažene.
Nevím, kde všude ten jed je. Hlavně, jestli v jídle nebo ve vzduchu, ale už jsem začínala být v pohodě. Bylo mi tak nějak všechno jedno a na nějaký útěk jsem vůbec nemyslela. Jen na to, kdy mě pustí, abych mohla trénovat. Jako by se mi vymyl mozek. Dva týdny uběhly jako voda. Ten třetí už to začínalo být trochu otravné. Ani jednou se za mnou nikdo nestavil. Přitom by Blake klidně mohl, ale vždyť já ani nevím, co se venku děje.
"Dobré ráno," uslyšela jsem nad sebou. Cukla jsem, když jsem si všimla ženy, stojící přímo za mnou. Byla to ta odporná ženská z vedení… a z mého snu.
"Přejete si?" řekla jsem, když jsem vstala a trochu se otřepala. Přitom jsem se od ní pořád držela, co nejdál.
"Potřebujeme tvoje služby. Myslím, že by ses nám mohla hodit." to bylo vše, co řekla a pak mě odvedla do budovy vedení. Neměla jsem z toho dobrý pocit, ale konečně jsem se hnula, i když úplně opačným směrem, než jsem chtěla. Vedle dveří jsem si všimla cedulky se jménem, které nejspíš patřilo jí, protože to bylo ženské jméno, a když jsme do těch dveří vešly, utvrdilo mě to o tom. Patricie Gehref. Jméno určitě není odsud, ale příjmení mi docela sedí. Není zdejší, to se pozná už podle vzhledu.
Pobídla mě, ať si sednu a chvíli mě nechala samotnou v místnosti, aby si došla pro čaj do té vedlejší. Bylo mi úzko. Nebylo mi dobře v její blízkosti, i když to bylo lepší, než být v cele. Nevěděla jsem, co po mně chce, ale jelikož je tu jen ona a ne další členové vedení, měla jsem naději, že to snad neskončí tak špatně. Po chvíli se vrátila i s šálkem a položila ho na stůl přede mnou. Posadila se za něj a zadívala se na mě. Chvíli si mě prohlížela, než začala mluvit.
"Máš moc zajímavé oči." Cukla jsem sebou, když promluvila. Nelíbilo se mi, že začala zrovna mýma očima.
"Děkuju." Trochu jsem se začervenala. Snažila jsem se jí nepřerušovaně dívat do očí, aby to nevypadalo, že mám strach, ale šlo to hrozně těžko. Její modré oči zářily snad ještě víc, než ty moje a zabodávaly se do těch mých.
"Přejdeme k věci." Ulevilo se mi, když se na mě přestala dívat a začala prohrabávat papíry na stole. "První bychom měly probrat ten tvůj úlet…" Tázavě se na mě zase podívala a čekala, že ji nějak doplním.
Bylo mi úplně jasné, co po mně chce, ale nelíbil se mi tón, kterým mi to dává najevo.
"Samozřejmě se to už víckrát nestane. Bylo to jen nedorozumění. Jen tak mě napadlo… nejsou jedy a všelijaké ostatní omamné látky zakázané?" Pokoušela jsem se na to jít jemně, protože bylo těžké s ní vyjednávat, natož ji vydírat. Šla jsem na to špatně. Moc špatně.
"Opravdu?" Sledovala mě s menší dávkou výsměchu, ale nejspíš se rozhodla dát mi ještě jednu šanci: "Chtěla jsem vám nabídnout mou důvěru." Řekla to tak srozumitelně, že jsem jí nemohla rozumět líp. Členka vedení mi chce nabídnout svou důvěru. Na jednu stranu je to hrozně riskantní, ale na druhou budu moct mít více výhod a kdo ví, co všechno budu moct dělat. "Přijímáš?"
"Nevím, co všechno to obnáší." Nechtěla jsem vlézt do něčeho, z čeho se pak budu složitě soukat ven. Když už důvěra, tak se vším všudy.
"Samozřejmě," Kývla na mě, "pojďme se dohodnout."
Měla pro mě nachystané papíry o mlčenlivosti a zavázání se vedení a další věci. Já to sotva stíhala číst, natož podepisovat, ale všechno mi to shrnula tak nějak do jediné věty: "Jednoduše - já dám důvěru tobě a ty mně." Postupem času jsem i pochopila, že v těchto smlouvách nejde o mě a vedení, ale o mě a ji. Smlouva byla jen mezi námi dvěma. Nikomu jsem nesměla říct, jak o smlouvě, tak vůbec o nějakém spojení s ní.

Patricie je pro mě hrozně zvláštní člověk. Trávila jsem s ní hrozně moc času. Začala jsem zjišťovat, že občas přebírám její moresy. To její královské sezení a ten upřený pohled, který umí zasadit, když potřebuje. A to jsem s ní byla zatím jen týden. Řekla mi všechno a ode mě se čekalo to samé, ale já jí nemohla říct všechno a ona to poznala. První týden mi věřila a říkala mi všechno, ale když se blížil konec týdne, začala být pořád míň a míň otevřenější a pořád přeskakovala s tématem na pouto. Jak je nebezpečné, jak moc potřebujeme jeho vyhlazení a hlavně, co si o tom myslím já. Nečekala jsem, že ji bude zajímat můj názor, ale když říkala důvěra, tak to tak asi i myslela. Řekla mi dokonce o látce, kterou podává ve výcviku všem kromě trenérů. Teď už tam nejsou takoví, kteří by mohli zradit - řekla.
"Patricie, co si myslíte o válce?" Zeptala jsem se jí jednou a vůbec nepřemýšlela nad tím, jestli je to vhod nebo ne. Nad tím už jsem nepřemýšlela nějakou dobu.
Zvedla oči od papírů a podívala se na mě. Dneska už jí vůbec nevadilo, že jí stojím za zády a sleduju, co dělá. Její práce je šíleně nudná. Pořád jí chodí papíry o audienci pro uprchlíky a ona musí všechny pročíst a pak na ně slušně odpovědět. Když jsme si náhodou přečetla pár řádků, bylo mi jasné, že bych při odpovídání nedokázala být tak klidná jako ona. Ale prý si z toho jejich buranského chování nic nedělá. Jsou to jen lidi a ona taky.
"Myslím si, že bez ní nelze řešit spory." Odpověděla a zase sklouzla pohledem na papíry. Tentokrát se začetla do dopisu od krále. Zjistila jsem, že si s ním dopisuje nějak často. Nikdy jsem si ale nedovolila přečíst žádný z dopisů od něj. Vždycky jsem dělala, že dělám něco jiného. Četla jsem jí přes rameno vždycky všechno, ale tohle bylo jediné, co jsem nečetla. Kdyby jí to nevadilo, že si to čtu, řekla by mi to, ale určitě byla radši, že jsem to poznala sama.
"Nelze?"
"Já věřím v jednu věc." Nevím, jestli pořád četla, ale tentokrát oči od papírů neodtrhla. "A to, že bez tmy nemůže být světlo, bez slunce obilí a bez války mír."
To byl ten den náš poslední rozhovor. Ráda jsem se s ní bavila o takových věcech. Nebyla zas takový manipulátor, jak jsem si myslela. Je tak trochu zaprodaná vládě, ale určitě je to chytrá žena, která dokáže sjednat výhody pro obě strany. V některém případě by to zvládla i pro všechny tři strany, kdyby chtěla. Pro vládu, pro ni a pro zemi, ale ta poslední strana už není tak moc důležitá a prý si ani nevšimne, když ji ochudí o nějakou tu výhodu.
Někdy se ty ateistické kecy nedají poslouchat a nejradši bych jí řekla, jak to s vírou a se vším je, ale občas zapomínám, že to není moje přítelkyně, ale jen spojenec. A vím, že tady už nemůžu věřit nikomu. Možná ani Blakovi ne. Někdy jsem už měla na mále a řekla jí všechno o poutu, o mně a o Blakovi. Musím si na to dávat pozor. Je fakt, že poslední týden jsem nedělala nic, než spala do oběda, pak jsem šla za ní, pak na oběd a zase za ní. Celý den neděláme nic jiného, než že si povídáme. Pořád jsem ještě nepochopila, o co jí jde, ale nejspíš, aby si získala mou plnou důvěru, ale už jí konečně došlo, že nejsem dítě, které naláká na bonbóny. Zadala mi misi. Bylo to ten den, kdy přišel dopis od krále. Neřekla mi přesné podrobnosti, jen vím, že musím jít na hranice Alantelly a Pouraku a musím někoho zabít. Neřekla mi skoro nic, ale ona vždycky na špinavou práci posílá někoho sobě blízkého. A proč by si špinila ruce.




Tenhle díl byl možná zase trochu nudnější, ale ne pořád se v knížkách něco děje, no ne? A vím, že to skončilo tak zvláštně. Žádné napětí, které by vás táhlo k dalšímu dílu, ale o to možná jde. Nechci nic slibovat jen abych měla čtenáře, ale od dalšího dílu to začne být trochu jiné. Začne se tam motat někdo, kdo mi trochu zkazí moje plány, které jsem měla od začátku, ale já se s tím nějak vyrovnám :)
Mám vás ráda :*
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Paja U. Paja U. | 11. ledna 2017 v 13:16 | Reagovat

💓 to je droga😀

2 monikamiko monikamiko | 23. ledna 2017 v 20:17 | Reagovat

Hej vic uz me napinat nemuzes... 😄 :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama