Pouto 14

5. ledna 2017 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Tenhle díl je o něco delší, ale bohužel. Nemůžu za to. Nechala jsem se trochu unést. Ale jen o jednu A4. Bavte se..


Dostala jsem do ruky obyčejnou brokovnici a poslali mě na hranici. Prý mám zabít každého, kdo mi zkříží cestu. Ať už je to žena, dítě, nebo uprchlík. Bodlo mě u srdce, jak chladně mi to oznámili. Došlo mi, že z každého dítěte jednou vyroste buď něco jako já, nebo něco jako Patricie, nebo jen obyčejný uprchlík. Myslím, že ani jedno se nedá povyšovat nad ostatní. Patricie rozhoduje, kdo se zabije, já to musím udělat a oni jsou ti, které zabíjím. Je to jako potravní řetězec. Ale z toho jsou aspoň nějaké výhody, z vraždění ne.
"Blake půjde na jih, Mass na západ, Zet na východ a na sever naše nová posila, Gitril." Všichni se ohlédli na nového kluka, stojícího u hlavních dveří. Skoro si nás nevšímal, ale to jen proto, že byl nervózní. Šlo to na něm vidět. Každou chvíli si prokřupával tenoučké prsty, které po několikátém pokusu prostě znovu nekřuply, tak se nervózně podíval na nás a když zavadil pohledem o mě, skoro nadskočil. Pochybuju, že to bylo tou turbulencí ve vojenském letounu. Vypadal trochu jako debil. Jako by měl každou chvíli něco podělat, ale kdyby nebyl, byl by hezký. Možná by stál i za něco hříšnějšího, než jen za myšlenky. Byl hubenější než Blake, ale zato měl širší ramena. Blake má sice dost mužský postoj, ale Gitril prostě víc. A v životě jsem neviděla černější oči než ty jeho. Kombinace jeho hnědých vlasů a ebenových očí byla majestátní. Kdybych si nevšimla jeho očí, asi by mě ani nezaujal.
"Co ho tak úlisně očumuješ?" Přisedl si ke mně Blake a začal vtipkovat.
"Jen přemýšlím, co je zač." Zalhala jsem a zároveň jsem ucítila, jak ho to zabolelo. Úplně jsem zapomněla, že sdílíme své pocity. "Promiň." Plácla jsem se dlaní do čela a hned na to ho skoro objala, než mi došlo, že nás sleduje skoro celá posádka.
"Ty máš vždycky takové štěstí."
"Proč myslíš?" Chtěla jsem to slyšet. Dlouho jsem s nikým nemluvila normálně. Kromě Patricie, ale to je jako číst v encyklopedii. Někdy používá takové výrazy, že by se mi hodil slovník, ale ta než dopoví celý proslov, já nenajdu ani první slovo.
"Udal jsem tě, a přesto jsi tady. Zradil jsem tě a ty pořád stojíš na nohou. Normálně bys se mnou ani nepromluvila. Jak to děláš, že se pořád tak pevně držíš?" Snažil se mě svádět, ale já zpod řas vysoukala ten nový výraz, který mě naučila Patricie. Neumím ho sice tak dobře jako ona, ale ta ženská je divná, takže se s ní nemůžu srovnávat.
"Možná bychom se měli soustředit na práci a až potom na…" Zmkla jsem, když mi došlo, že nás všichni pozorují.
"Na místa!" Zavelel Amenadiel. Všichni měli pořádné vybavení, jen já dostala obyčejnou brokovnici. Co budu dělat? Bourat baráky z kartonu? Vyskákali jsme z letounu a rozeběhli se na svá místa. Málem jsem zakopla o toho nového kluka. Díky tomu jsem se mohla ještě na chvíli pokochat tou temnotou v jeho očích. Když se otočil a běžel na své místo, ucítila jsem to. Těžko používá parfém. Tady ho kluci nepoužívají už takovou dobu a navíc, kde by k takovému luxusu přišel. Jestli je tohle jeho přirozený pach, myslím, že mě od toho kluka jen tak někdo neodtrhne. Kdyby to aspoň vonělo jako květina, ale tohle se skoro k ničemu nedá přirovnat. Je to kyselé, ale zároveň sladké, až se to zpíjí v úplně jinou vůni. Pak zase moc ostré, ale… už je moc daleko. Ten kluk je ale divný. Kde se tu vzal zničehonic? Já na to přijdu.

Když jsme dorazila na místo, bylo tam pusto. Sem tam rozstřílené karavany, ale jinak nic. Tady jsem měla strávit dalších dvanáct hodin. Vlastně asi v okruhu jednoho kilometru. První dvě hodiny se nic nedělo. Pak se začaly sem tam objevovat skupinky lidí. Všechny jsem je musela postřílet. Nebylo to nic příjemného. Nechtěla jsem přemýšlet nad tím, jaký život měli a jací byli. Výčitky svědomí budou následovat až potom. Kolik dětí jsem musela zabít, to si asi neodpustím. Po několika hodinách jsem byla naprosto vyřízená. Nebylo snad ani možné jak mě to unavilo. Ale spíš než střílení, mi dávalo zabrat moje svědomí. Ale nemohla jsem nikoho nechat naživu. Jejich život za můj. Kdybych nechala někoho z nich žít, považovali by mě za slabocha a později by si našli důvod, jak zabít mě. Nechci se vymlouvat, že jsem neměla na výběr. Já měla na výběr, ale to už je pozdě. Nenávidím se za to, co jsem si vybrala.
Cestou zpátky jsem skoro brečela. Bylo mi hrozně. Nikdy by mě nenapadlo, že to může až tak bolet.
"V pohodě?" Zeptal se Blake, když mě uviděl. Musel na tom být podobně, i když ne tak strašně.
Pokývala jsem hlavou a dala jsem mu tím najevo, že nemám náladu na rozhovor toho typu. Když jsem se podívala na ostatní, uklidnilo mě, že nejsem ta divná, se kterou to vždycky tak pohne. Překvapilo mě, že ani Gitril na tom není zrovna nejlíp. Chvíli jsem ho sledovala a všimla jsem si, že má na chvíli nepřítomný výraz a hned na to jakoby se probral. On si to přehrává. To je právě ta věc, které se snažím vyhnout, a on se tím nechá pohltit. Když se naše oči zničehonic setkaly, zalapala jsem po dechu. Jeho oči, jindy tak temné se dnes leskly slzami. Měla jsem s ním soucit, ale nemohli jsme dávat svoje city moc najevo. Můj úsměv mi neoplatil, ale chápu ho. Jak můžou být tak necitliví a poslat nováčka na takovou misi?
"Slyšela jsem, že jsi byla úspěšná." Ještě ten večer jsem musela zajít za Patricií.
Odkývala jsem jí všechno, protože jsem nebyla schopná slova. Byla tak necitlivá. Bavila se se mnu o normálních věcech, jako každý den. Prý že se mi dařilo a příště mě snad povolají zas.
"Děje se něco?" Zeptala se, když si konečně všimla, že mi není nejlíp.
"Můžu už jít?" Zkrátila jsem to. Potřebovala jsem, aby mě pochopila a já mohla jít, ale jako by mi to dělala schválně.
"Ne. Potřebuju pomoct s těmito papíry." Ukázala mi požadavky o audienci a azyl pro uprchlíky a nájemné vrahy, kteří byli vyhnáni ze své země. "Těm bez razítka musíš odepsat, že nemáme místo a ty vrahy mi dávej sem." Mluvila tak automaticky, až mě to děsilo. Opravdu nepřijímá žádné uprchlíky. Ale asi po týdnu bylo těch papírů pořád míň. Možná už se doslechli, že její jednotky se zbavily jejich předchůdců.
S Blakem jsem se hrozně chtěla vidět, ale nešlo to. Uvědomila jsem si, že mám pořád schovaný ten papír. Kdo ví, kdy si ho budeme moct přečíst s Blakem společně. Možná bych si ho měla přečíst já a pak mu to jen říct, až bude čas.
Jednou v noci jsem ten papír skutečně vytáhla. Už jsem úplně zapomněla slova, která mi v hlavě nesmyslně pobíhala. Když jsem se to snažila přepisovat, abych si to pořádně nepřečetla, něco málo mi utkvělo v paměti a na chvíli mě to otravovalo, ale teď už si nevzpomínám na nic. Už první slovo mě vyděsilo.
Musíš odejít. Vem všechny, kterým věříš, a vydejte se do údolí bohů. Možná tam najdete odpovědi, ale i část ztracené minulosti. Zapomeň na slávu a bohatství. Jsi předurčená k velkým věcem.
Poslední slova mě zmátla. Je ten dopis vůbec pro mě? Sice ho donesla mně, ale tohle mi nesedí. Jaké velké věci? Zní mi to až moc velkolepě, než aby to mohla být pravda. A údolí bohů? Kde to jako má být? Blake tohle možná ani nemusí vědět. Stačí, když mu řeknu, že jdeme pryč. Už mu nemůžu věřit, ale věřím, že když ho dostanu z dosahu té drogy a vlivu všeho, co má tady, snad by to mohlo být jako dřív.
"Komu všemu jsi nabídla svoji důvěru?" Zeptala jsem se jednoho dne Patricie, když jsem zrovna nemusela na hranice.
"To je trochu důvěrná otázka." Odbyla mě a šla si udělat čaj.
Počkala jsem, až se vrátí. "A odpovíš mi na ni?" S Patricií se nedá bavit jinak, než takhle krkolomně. Je to hrozně zvláštní člověk, ale tahle její mluva mi leze na nervy.
"Nemůžu jen tak někomu podávat tak tajné informace."
"Dala jsi mi svou důvěru a já tobě taky. Komu bych to vykládala?"
"Víš, jak skončil předchozí král?" Chápu, proč mi to dává za příklad. Minulý král měl hroznou smůlu. Byl až moc štědrý a hodný. Každému věřil a nejvíc své dceři. Té jednou prozradil, že až zemře, zdědí trůn ona, ale to se měla dozvědět až po jeho smrti. Zneužila toho a nechala svého otce zabít. Teď už je mrtvá, ale vládne její manžel. Je to krvelačné monstrum, možná proto si ti dva tak rozuměli.
"Samozřejmě, ale tohle přece není totéž." Nehodlala mi odpovědět, to mi bylo jasné. "Nebudu to z tebe tahat, když nechceš, ale myslela jsem, že nejsem jen tak někdo." Sledovala jsem každý její pohyb a čekala, že zahlédnu nějakou známku protestu, ale ani se nehnula. Pořád seděla nad těmi svými papíry. Ani nevím, jestli mě vnímala, ale teď už se mi jí nechce tak věřit, jako kdysi. Vůbec se nesnažila mi vyvrátit, že pro ni nejsem ledaskdo. Zabolelo to, ale jako správný voják bych si z toho neměla nic dělat. Zítra sem musím přijít stejně jako každý den.
Ještě toho večera, když jsem šla na večeři, jsem se málem srazila s Gitrilem.
"Ahoj." Chtěla jsem být milá, ale jen se na mě podíval stylem, u kterého mi bylo jasné, že ho nemám obtěžovat a zmizel. Jeho oči jsem ale opět nezapomněla postřehnout. Byly stejně temné jako jindy, ale přísahala bych, že se v nich cosi zalesklo. Určitě to nebyl odraz měsíce nebo lampy. Zalesklo se to jen na vteřinu a hned na to to zmizelo.

V noci jsem nemohla spát. Pořád jsem spala v té samé chajde a pomalu mě to tam začínalo nudit. Jsem sice ráda, že nebydlím s ostatníma, ale pořád si tu připadám jako vězeň. Ale to nebylo jediné, co mě sužovalo. Postřehla jsem v sobě neklid, který ale nevycházel ze mě. Poslední dobou jsem nezaznamenala, že by se Blake cítil nějak jinak. Jakoby ho ani nezajímalo, co se děje kolem. Ale dnes v noci to bylo jiné. Nevím, co se dělo, - už dlouho mě k sobě nepustil - ale dneska to bylo jiné. Jako by přímo chtěl, ať to cítím. Potřeboval mě.
Když jsem se přes hlídače dostala k jeho chatě, nebyl tam. Napadlo mě, že to byl třeba jenom planý poplach, aby mě dostal ven, ale tohle byly upřímné pocity. Na to znám Blaka až moc dlouho, než aby mi lhal o svých pocitech. Nenapadalo mě, kam bych šla, ale ten neklid a strach pomalu slábly. Buďto už byl klidný nebo se vzdaloval. Popoběhla jsem kousek dál a pocity zase zesílily. Bylo těžké vnímat jeho emoce a ještě dávat pozor na hlídače, ale jestli se mu něco stalo - i on by mi přiběhl na pomoc. Pak jsem si zničehonic vzpomněla na Gitrila. Choval se divně a pak zmizel. Třeba s ním má něco společného. Pokusila jsem se Blaka kontaktovat, ale neozýval se. Marně jsem se snažila vzpomenout si, kam pak Gitril odešel, když jsem ho málem srazila. Musela jsem prostě jít za svým srdcem - doslova. U brány nikdo nehlídal, ale byl tam nějaký povyk. Tam byly pocity nejsilnější. Nepozorovaně jsem vlezla do trávy a pomalu se blížila k místu, odkud se ozývaly hlasy.
"…ale musíš mi věřit." Řekl Gitril. Mluvil na Blaka. Neslyšela jsem celý rozhovor, ale měla jsem z toho podobné pocity jako on. Ale uklidnil se, už cítil, že jsem tam.
Blake se mi pomalu snažil říct, že až mi dá povel, zaútočíme.
"Ani se o to nepokoušej!" Zvýšil na něj Gitril hlas. Jak poznal, že se se mnou chce spojit? "Nejsem blbý. Kde je ta tvoje holka?" Už nezněl tak klidně, ale Blake mi zrovna v tu chvíli dal znamení. Vyběhla jsem a srazila nic netušícího Gitrila na zem.
"A teď mi řekni, co to má znamenat." Byla jsem otočená na Gitrila, který byl pode mnou, ale mluvila jsem na Blaka.
"Vylákal mě ven a snažil se mě dostat za brány. Chce, abych měl průser, aby mě vykopli."
"Nebuď jak děcko. Proč by to dělal?"
"Protože žárlí. Že dala Patricie důvěru mně a ne jemu."
Gitril sebou začal házet a protestovat.
"Důvěru?" Dělala jsem, že nechápu a čekala, jestli mi řekne pravdu nebo ne. Přitom bylo moc těžké ovládat své emoce, ale za tu dobu, co jsem každý den s Patricií, jsem se to už téměř naučila.
"Jednou by ses to stejně dozvěděla." Uhnul mi pohledem a jeho aura se zalila pocitem viny. "Patricie Gehref mi nabídla svoji důvěru, výměnou za tu mou. A taky za moje služby." Odvážil se mi podívat do očí, ale hned na to uhnul. Povolila jsem svoje pocity a on se na mě nevěřícně podíval. Nezalila mě vina tak, jako jeho, ale bylo mi to líto. "Lhala jsi mi."
"Nelhala. Jen jsem ti to neřekla. Poslední dobou už nevím, jestli ti můžu věřit. Vždyť jsi mě udal a chvíli na to se scházíš s lovcem navazovatelů." Ukázala jsem na Gitrila. Zaslechla jsem něco, co o něm Patricie říkala, ale nepostřehla jsem to natolik, abych nad tím přemýšlela. Vzpomněla jsem si na to až teď. Jen abych proti němu něco měla.
"Spíš upřednostňuji název likvidátor. Přesněji likvidátor pout, ale to se nepoužívá." Řekl hrdě Gitril. Jeho oči se znovu zaleskly, ale tentokrát to bylo od měsíčního světla. "Jste spolu už dlouho?" Zeptal se drze. Bylo mi jasné, že chce jen provokovat. Pustila jsem ho - tahle pozice se mi úplně nezamlouvala.
"Jak jsi to poznal?" Zeptali jsme se téměř oba naráz.
"Měli byste si dávat na svoje city pozor. Jste moc průhlední. Jako vyškolený likvidátor dokážu pouto rozeznat na sto metrů. To je ale na rozdíl od vás nicotná vzdálenost." Zvedl provokativně jedno obočí. Dokázala jsem svoje pocity udržet na uzdě dlouho, ale dneska jsem vybouchla. Vrhla jsem se na něj, ale tentokrát jsem na zemi skončila já. Ani jsem to nepostřehla. Blake tam stál jako opařený, ale když jsem ho probrala, šel mi na pomoc.
"Když tě zabijeme, zjistí to někdo?" Provokovala jsem ho já, když byl bezpečně svázaný na zemi.
"Já jsem ale nepřišel, abych vám vyhrožoval. Nikdy nic nedělám bezúčelně." Házel sebou a snažil se nás přesvědčit, abychom mu věřili.
"Ne? Tak co teda chceš?"
"Abyste odešli." Oznámil nám úplně vážně.
Dneska to skončilo trochu napjatě, ale jestli vás to napjalo, to asi nezjistím :D každopádně, doufám, že jste se bavili. Mám vás ráda :*
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Adlas😄 Adlas😄 | E-mail | 10. ledna 2017 v 15:44 | Reagovat

Krásný😍👍. Moc pěkné příběhy😊.

2 KARolina osierdova KARolina osierdova | 10. ledna 2017 v 16:18 | Reagovat

???  ??? Krásne

3 Karen Karen | 10. ledna 2017 v 16:49 | Reagovat

:-D  :D ❤❤❤😍

4 Dominik Dominik | 11. ledna 2017 v 9:06 | Reagovat

Wau 😍😍9 z 9 **

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama