Pouto 15

6. ledna 2017 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Divíte se, že se najednou tak činím? Já teda určitě jo. Smůla. že zrovna když začala škola, ale právě díky tomu se psaním dokážu odpoutat od otravné reality. Bavte se ;)





"Ještě řekni, že nám chceš pomoct." Opovrhovala jsem jeho argumenty. Je to likvidátor. Likvidátor, který ví, že máme pouto. Buď nás chce tam někde zabít, nebo… jiný důvod mě ani nenapadá.
"V podstatě tady jsem já ten, kdo potřebuje pomoc."
"I kdyby," zkoušela jsem, jestli začne vzdorovat, "jak ti můžeme věřit? Nebo spíš, jak víme, že ti můžeme věřit?"
"Nemůžete." Řekl ledabyle. "Ale rozvažte mě a řeknu vám toho víc."
Rozvázali jsme ho, ale nic moc nám neřekl. Jen, že už nechce být likvidátor. Že se chce dostat pryč od Patricie, protože ona představuje hrozbu.
"Jakou hrozbu?" Vím, že je to mrcha, ale jak velkou hrozbu může představovat? Víc, než obyčejný politik?
"Vím, že mi spoustu věcí neuvěříte, ale podílela se na svržení krále a samozřejmě taky na vraždě. Svoji důvěru mi nenabídla jen proto, že tohle všechno vím. Mám s ní společného mnohem víc, než tušíte a než by si ona sama přála." Vyvalil to ze sebe tak rychle, že jsem nestíhala vnímat. Na jednu stranu se mi nechtělo mu věřit ani náhodou, ale na druhou stranu mi to dávalo tak nějak smysl.
"Proč by to dělala?"
"Musím vysvětlovat úplně všechno?" Převrátil oči v sloup. "Aby se dostala k moci. Zradila svoji rodinu a pomohla zrádci k Alantellskému trůnu."
Začala jsem ho podezírat. "A jak ty tohle všechno víš?"
"Nejsou to nijak tajné informace. Že pochází z chudé vesnické rodiny, ví hodně lidí. Ale především lidi, kteří s ní mají společného tolik, aby ji drželi na uzdě. Kdyby se o ní tohle někdo dozvěděl, můžou ji sesadit z její pozice. Proto ještě nesedí na trůně vedle krále. Protože má proti sobě hrozby, kterých se musí zbavit."
"A ty jsi jedna z nich." Hádala jsem.
Přikývl. "Máme před sebou důležitý úkol, ale ten nedokážu splnit sám."
"Chceš po nás, abychom ti pomohli svrhnout přítomného krále a zbavili se vedení vojsk?" Cítila jsem se ublíženě. Posílá nás na smrt.
"Copak jsem neříkal, že nejsem jediný, kdo by se toho rád zúčastnil taky?" Usmál se. Bylo mi jasné, že to není takový chudáček, jak na první pohled vypadá. Když jsem ho viděla poprvé, určitě mě nenapadlo, že má něco s vedením. Ptala jsem se ho, co myslel tím, že má s Patricií tolik společného, ale nechtěl mi nic říct.

Do rána jsem toho díky němu moc nenaspala, ale konečně jsem získala nějakou naději. Naději na spravedlnost a mír. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že ve vedení a dokonce na trůně jsou takové hrozby. Další ráno mi Patricie oznámila, že se mám zase vydat na hranice. Divím se, že mi zrovna ona věří, po tom všem. Už jednou jsem chtěla utéct, pak znovu a ona mi to pořád promíjí. Jako by mě za to ještě chválila.
"Můžu se na něco zeptat?"
"Právě jsi to udělala, ale do toho. Ptej se." Odsekla ledabyle. Dneska už neseděla u papírů, ale u počítače. Dlouho ho nevytáhla, protože řešila korespondenci, ale teď je to asi důležité. Už mi nedovolí dívat se na to, co dělá. Jen tam sedím a můžu se jí jen ptát. Ale i tak musím dávat pozor, co říkám.
"Proč jste si mě vybrala?"
Chvíli bylo ticho.
"Cože?" Ozvala se zničehonic. Vůbec mě nevnímala.
"Proč jste si mě vybrala?" Opakovala jsem. Nikdy nevím, jestli jí můžu tykat nebo ne. Přijde mi, že podle nálady.
"Jak to myslíš? Jsi dobrý voják. A loajální." Určitě si mě vybrala kvůli loajalitě, když jsem skoro utekla.
"Nepochybuju o vašich schopnostech, ale pořád mi nebylo tak nějak vysvětleno, proč jste si vybrala zrovna mě, abyste mi dala svou důvěru." Odmlčela jsem se. "Vím, že nejsem jediná, ale přesto… jsem mezi těmi pár lidmi." Zase jsem se odmlčela a čekala na odpověď.
"A ty se ptáš, proč asi." Řekla zpomaleně. Přikývla jsem. Konečně zvedla oči od displeje. Podívala se na mě těma svýma hlubokýma očima a začala: "Ty jsi chytrá. Možná se ti to nezdá, ale málokomu se povedlo utéct a ty jsi pokaždé nezlomená šla dál, i když jsme tě vrátili. To, že jsem ti nabídla svou důvěru, má důvod."
"Promiňte," zamračila jsem se, "ale pořád nechápu, čím mě to zvýhodňuje oproti ostatním. Loajalita a výdrž? To by měl mít každý voják a tady má. Nikdo neutekl, ale já ano. Měla byste o mé loajalitě spíš pochybovat."
"Ale nepochybuji. Důvěra není o skutečné důvěře, to už sis mohla všimnout."
Celkem šokovaná jsem přikývla.
"Mám na tebe něco, co by se ti nelíbilo, kdyby se zveřejnilo, ale když budeš loajální, ochráním tě. Ber to jako ochranu, ne vydírání. Protože já to tak beru." Usmála se a opět se věnovala počítači, spokojená, že mě konečně umlčela.
Neměly by mě zaskakovat takové věci, přesto mě to zaskočilo. Neměla bych to brát jak vydírání, samozřejmě, ale znevýhodňuje mě to. Když to vezmu oproti ostatním, mají víc svobody než já, i když vězí tady a já můžu aspoň na hranice. Kdybych Patricii poprosila, pustí mě snad i do města, ale i tak bych se cítila víc svobodná jako obyčejný voják, než tady po jejím boku. Ostatně Charlotta zmizela a skoro nikdo si toho nevšiml. Beztak na ni Patricie nasadila nějaké špehy a za pár týdnů ji přivezou zpátky. Nebo ji zabijou.

Na obědě jsme si s Gitrilem vyměnili významné pohledy a rozdělili se. Tohle hraní před ostatníma se mi vždycky líbilo. Tvářili jsme se významně a oni si mysleli, že se něco děje. Patricie mě po dlouhé době poslala na výcvik. Gitril a Mass, kteří se mnou byli u hranic, byli posláni taky do arény, ale Blake někam zmizel. Nic mu ale nebylo, cítila jsem to. Určitě ho poslali na nějakou nesmyslnou výpravu.
"Rozdáš si to se mnou?" Zaslechla jsem známý hlas. Otočila jsem se a samozřejmě to byl Gitril. Oči mu zářily, i když to nechápu, když je má černé.
"Podle toho, co myslíš?" Smáli jsme se oba.
První jsem nečekaně zaútočila já, ale vykryl to. Hned na to zaútočil on a zasadil mi tvrdou ránu do břicha. Už strašně dlouho se učím mít zatnuté břicho, aby to tak nebolelo, ale pokaždé na to zapomenu. Převrátil se mi z toho žaludek, ale šetřil mě - nebolelo to nijak hrozně. Tak bych neměla plýtvat silami. Snažila jsem se útočit na obličej, ale musela jsem si dávat pozor na dolní část těla. Útočila jsem střídavě na břicho a na obličej. Jednou jsem ho zmátla a už mu tekla krev z nosu.
"Ty mě nešetříš," povzdechl si.
"Nijak zvlášť se nesnažím." Pokrčila jsem rameny.
"Jasně já taky ne." Zasmál se.
"Umíš to líp, jo?"
"To si piš." Vystřelil provokativně jedno obočí. Oči mu přitom zašlehl oheň, který zasáhl i mě. Jeho oči mě nepřestávaly fascinovat, ale tentokrát to bylo něco úžasného. Jako bych viděla, jak jeho oči mění barvu a panenky tvar. Asi se mi to jen zdálo, ale bylo fascinující to sledovat.
"Tak naplno?" Vyzvala jsem ho.
"Nepřežiješ to." Zvedl jeden koutek úst výš než ten druhý.
"Vsaďme se." Chvíli jsem přemýšlela. "Kdo prohraje, splní tomu druhému jedno přání."
Začal se smát, ale přikývl. "Ty si teda nakládáš."
"Kdo říká, že dostanu já?" S těmi slovy jsem se na něj vrhla s takovým zápalem, jaký jsem neměla ani při boji s Blakem. Právě teď by mohl žárlit, ale kdo ví, kde je.
Bojovali jsme bez přestávky asi deset minut. Já jsem měla málem rozraženou lebku, ale nebolelo to. Gitrilovi jsem zase málem zlomila vaz, ale taky se z toho sesbíral rychle. Ani jeden jsme se nehodlali vzdát nebo si dát pauzu - to by znamenalo prohru. Po dalších pěti minutách jsme byli tak vyřízení a celí od krve, že jsme se jen vyhýbali ránám a sem tam nějakou zasadili, ale ani jeden se nechtěl vzdát.
"Co takhle malou pauzu?" Navrhla jsem udýchaně mezi útokem a krytem.
"Srabe." Odplivl si a zaútočil tvrději. Oplatila jsem mu to silnějším kopem do nohy, což mu ji podlomilo. Zhroutil se na zem a nebyl schopný vstát.
"Říkal jsi něco?" Provokovala jsem, když jsem ho přišpendlila na zemi.
"Já se ale nevzdám." Snažil se ze sebe dostat, ale se stlačenýma plícema to moc nešlo.
Na chvíli jsem se zamyslela a toho Gitril hned zneužil, aby se dostal na nohy. Byli jsme tak nějak oba odpočatí a zase jsme bojovali o něco silněji. Najednou mi ale podrazil nohy a dal mi ránu do obličeje. Po tom úderu jsem zavřela oči a neviděla už nic.

"Dobré ráno." Ozvalo se nade mnou. Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem. Čekala jsem bílé plachty stanu ošetřovny, ale ležela jsem u sebe. "Promiň, asi jsem to přehnal." Usmál se upřímně. "Ale vyhrál jsem, tak se připrav." Ušklíbl se.
"Já ti…" Nedořekla jsem. Do čelistí mi střelila tak šílená bolest, že jsem nemohla mluvit. Ten blbec mi zlomil nos.
"Radši si odpočiň," bylo poslední, co mi řekl a pak odešel. Tu bolest jsem cítila ještě dlouho, ale radši bych byla, kdybych se neprobudila vůbec.




Snad do příštího dílu nezlenivím a brzy se s váma podělím o pokračování. Teď je to možná ještě nuda, ale budu se snažit, abyste se bavili. Mám vás ráda :*
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ahoj lidi-hpd Ahoj lidi-hpd | 6. ledna 2017 v 19:37 | Reagovat

Super, super a ještě jednou super
16 díl na hpd už vyšel,ale kdy vyjde 17??
Budu se těšit ;-)

2 LadySeiss LadySeiss | 6. ledna 2017 v 20:58 | Reagovat

[1]: Nemůžu slíbit, kdy přesně vyjde, ale brzo. Možná ještě tenhle víkend ;-)

3 Adlas😄 Adlas😄 | E-mail | 10. ledna 2017 v 15:41 | Reagovat

Suprový😍

4 KARolina osierdova KARolina osierdova | 10. ledna 2017 v 16:17 | Reagovat

Super :-)

5 Lucky Ellis Lucky Ellis | 10. ledna 2017 v 18:41 | Reagovat

Nádherné

6 Lucky Ellis Lucky Ellis | 10. ledna 2017 v 18:42 | Reagovat

Super díl

7 P&E P&E | 10. ledna 2017 v 19:04 | Reagovat

Wow

8 Dominik Dominik | 11. ledna 2017 v 9:06 | Reagovat

Najvác 😍😍9 z 9 ***

9 LadyAny LadyAny | E-mail | 11. ledna 2017 v 20:40 | Reagovat

Ještě jsem si tento *díl* nepřečetla, ale musím říct, že máš akt talent !!! :)
Btw. Čtu to na přeskáčku :D

10 LadySeiss LadySeiss | E-mail | Web | 11. ledna 2017 v 21:33 | Reagovat

[9]: Díky :-D

11 Viki Viki | 15. ledna 2017 v 15:02 | Reagovat

Skvěle :D

12 Kate Kate | Web | 6. května 2017 v 12:18 | Reagovat

Wow super

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama