Pouto 20

25. ledna 2017 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Omlouvám se, že jsem se tak dlouho neozvala, ani nevyšel žádný nový článek, ale snad vám jako omluva bude te nový díl stačit ;)



Uběhlo sotva pár hodin a my jsme se nedostali dál jak za les. Ani to ne. Pořádně jsme nikdo nevěděli, jak daleko jsme. Za celu dobu jsme nikdo nepromluvili, abychom nebudili pozornost. Patricie má určitě všude kolem ještě pořád svoje lidi, a když nebudeme mluvit, budou si tak maximálně myslet, že jsme zvířata. Začalo svítat a my už úplně vyčerpaní jsme zahlédli světlo. Problikávající světlo, ze kterého vedla cesta ven z lesa.

"Nemůžeme do města." Promluvil zničehonic Blake a my oba jsme na něj hodili pohledy, které si říkaly o stručné a smysluplné vysvětlení. "Byl jsem tam. Vedení tam mám strážce. Nedovolí nám se nikde ubytovat, protože nás nemají zapsané v hlášení."
"No tak jsme prostě cestující. Třeba turisti. Nemůžou nám zakázat ubytovat se."
"Pochybuju, že by byli turisti takoví blázni, aby cestovali do válčící země. A navíc už mají nějakou dobu zakázané cestovat. Musí na to mít speciální papíry, které samozřejmě seženou jen z vedení."
"Tos to nemohl říct dřív, než jsme zdrhli?" Okřikla jsem ho. Gitril se ke mně přidal a málem jsme se tam poprali, kdyby zničehonic Blake nevytáhl nějaké kusy zmuchlaného papíru a nepodal každému jeden.
"No, kdo říkal, že je nemáme." Začal se nám smát. Já jen převrátila oči a šla dál. Nespala jsem skoro dva dny, takže nějaké vtipy pro mě zrovna teď nejsou.

Ti dva měli nejspíš mnohem více energie než já, takže byli schopni bavit se o tom, kde ty papíry Blake vzal docela dlouho. Slunce už pomalu vycházelo a bylo otravně oslepující, když jsme došli na kraj města. Bylo vidět z menšího kopce u lesa. Zdálo se, že je docela malé, ale když jsme městem bloumali, abychom našli ten správný dům, připadalo mi nekonečně obrovské. Nespala jsem víc jak dvacet hodin a usínala jsem ve stoje.
"Jsi v pohodě?"
"Je milé, že o mě máš starost…" Zavrávorala jsem, "ale ne, nejsem v pohodě. Je mi blbě, protože jsem od včerejška nejedla a hlavně nespala. Tak to laskavě najdi!" Byla jsem kupodivu hysterická a Blake moc dobře věděl, jak nebezpečné je, si se mnou v tomhle stavu hrát.


"Myslím, že je to tenhle." Gitril stál dost překvapeně opodál a střídavě sledoval dům a mě. V papírech to sedělo. Dům měl stejné číslo a dokonce i stejný název. Mohlo mě to napadnout…
"Jak se tohle může povést vždycky jedině tobě?" Provrtala jsem Blaka vražedným pohledem a otráveně prošla dveřmi, nad nimiž visela rudě nabarvená cedule se zlatým nápisem Dům radosti.
Uvnitř se nacházel bar, u kterého povětšinou seděli muži obklopeni polonahými ženami. Kluci vešli hned za mnou a byli překvapení asi stejně jako já. Všichni jsme se zahleděli doprava, kde na stole ležela úplně nahá žena a nechala se polévat čokoládou.
"Je mi to líto, fakt." Snažil se Blake ospravedlnit. Musela jsem je silou odtáhnout do hotelového patra. Když jsem vešla do našeho pokoje, vypadalo to tam jak po výbuchu. Neměla jsem slov.
"Tady si někdo užíval." Prohlásil otupěle Gitril apřitom se na sebe s Blakem přiblble usmívali.
"Tak jo… já už se nedokážu smát." Řekla jsem si tím nejotrávenějším tónem sama pro sebe a svalila se na postel, která byla nejdál od dvou dalších. Téměř okamžitě jsem usnula.


Probudila jsem se někdy v noci, když oba dva spali. Teprve teď jsem si uvědomila, co jsme to vlastně udělali. Ještě pár hodin zpátky jsem nebyla s to normálně přemýšlet, ale teď se mi všechno vyjasnilo. Utekli jsme a nejspíš z toho budeme mít pěkný průšvih. Budeme muset být pořád v pohybu a nenechávat za sebou žádné stopy. Možná bych jim konečně měla říct o tom dopise. I když vlastně nemusím. Možná to bude i pro jejich bezpečí lepší. Kdyby náhodou. Kdo ví, čeho by byli schopni teď. Ubytovat nás v bordelu opravdu zvládne jen někdo jako Blake. Ale je pravda, že v obyčejném hostinci by nás mohli hned udat. Jsou tam až moc slušní lidi a tady se dají jednoduše uplatit. Což je výhoda i nevýhoda.

Pár hodin jsem jen tak přemýšlela, kde asi může být Údolí Bohů. Kdo by tady tak mohl vědět, co to je? Obsluha asi těžko. Těm něco, jako Bůh vůbec nic neříká. A navíc nesmím nechávat stopy, takže se zase můžu spoléhat jen na svůj instinkt.

"Víš, že úplně zapomínáš kontrolovat své myšlení?"
Škubla jsem sebou, jak jsem se lekla. Na vedlejší posteli ležel Blake a zněl, že se právě probral.
"Vzbudila jsem tě?"
"Nedalo by se říct, že jsi mě přímo vzbudila, ale… Je něco, co jsi mi neřekla?"
Začíná mě podezřívat, to není dobré. Musím si dávat pozor na myšlenky.
"Věř mi, nic, co bys nutně potřeboval vědět." Jednou jim to řeknu.
"Fajn… Hele už to nech být a pojď spát."


Opravdu jsem ještě na chvíli usnula, ale moc klidný spánek to nebyl. Pořád mám pocit, jako bych od chvíle, kdy jsem dostala ten dopis - nebo ještě dřív, přesně nevím - byla propojená ještě s někým dalším, než jen s Blakem. Jako by někomu opravdu záleželo na tom, abych se dostala do onoho zmiňovaného údolí.


Zdál se mi sen - pokud se teď tomu, co se v mé hlavě děje, dá říkat moje sny a moje myšlenky - že jsem stála před dřevěnými dveřmi. Tělo mi nechtělo dovolit podívat se kamkoliv jinam, než na ty dveře. Stála jsem tam snad věčnost a čekala, až se něco začne dít. Až zase dostanu nějakou odpověď. Tentokrát se ale nestalo nic. Pamatuju si jen, že se dveře začaly otevírat, ale já už nestihla zahlédnout to, co bylo za nimi. Prudce jsem se otočila a za mnou stál dům… dům s červenou cedulí se zlatým nápisem nad dveřmi.

Jakmile jsem se vzbudila a vzpomněla si na sen, nemyslela jsem na nic jiného, než na ten dům naproti přes ulici. Blake ještě spal, ale Gitril ne.

"Víš, kde sehnal ty papíry?" Zněla jsem nejspíš trochu agresivně, protože se hned na to probudil Blake.
"Jaké papíry?" Protíral si oči.
"Od koho jsi dostal ty papíry a to povolení k pobytu?" Musela jsem to vědět. Ani jsem nepotřebovala, aby mi odpověděl, ale pro jistotu.
"Trochu mi s tím pomohla Madison. Králova dcera." Přesně tohle jsem čekala, že řekne. "Ale není to pro nás nijak riskantní. Jen tak jsme se kdysi bavili a ona mi nabídla pomoc. Řekla, že kdybych cokoliv potřeboval, mám si zajít sem. Tenkrát se to vůbec nejevilo jako bordel."
"Madison? Tak to se nedivím, že jsme skončili tady. A kolik si toho v sobě tenkrát měl, že ti to nevyhlíželo jako bordel?"

Tímhle mě definitivně naštval. Tohle už není normální. I já bych sehnala lepší hostinec, než místní, nejnavštěvovanější nevěstinec. Nepochybuju o tom, že ti dva spolu taky něco měli.
"To si vážně myslíš?" Zavolal za mnou Blake, když jsem ještě stála ve dveřích. Zněl dost ublíženě, ale věděl, že mu to nežeru.
"Víš co? Já už si radši nemyslím vůbec nic." Mávla jsem nad tím rukou a vydala se k tomu domu naproti. Doufala, jsem, že je dost brzo na to, aby tady ještě všichni spali. Bar byl úplně nacpaný, ale všichni vytuhli nejspíš někdy k ránu.


Na ulici bylo zato plno lidí. Bylo to pošetilé. Hnala jsem se k nějakému baráku, který jsem viděla ve snu. Ani to nemusí být pravda, ale v tuto chvíli musím věřit všemu. Nebo se o to aspoň pokusit. Ulevilo se mi, když jsem přesně ty dveře uviděla, když jsem se postavila před onen dům. Zabouchala jsem na dveře, ale dlouhou dobu se nikdo neozýval. Musela jsem si dávat pozor, aby mě tu moc nikdo neviděl. Kdokoliv by mě mohl znát a nahlásit mě. Zkusila jsem dveře otevřít, ale byly zamčené. A podle zvuku, který vydávaly už poměrně dlouho. Právě mě přešla veškerá naděje. Vrátila jsem se zpátky do pokoje, kde už kluci zatím všichni všechno uklidit.

"Ty je znáš?" Zeptal se Blake.
"Nemám páru, kdo v tom baráku bydlí. Nebo spíš bydlel, ale…" Podle toho, co si Blake právě myslel, mi bylo jasné, že ví víc, než jsem mu kdy já řekla.
"Musíme vyrazit, pak ti to povím."
Nechtělo se mi věřit, že přede mnou Blake něco tají. Proč mi nemůže věřit a prostě mi to říct? Navíc už jsme v bezpečí.
"Ty se mě ptáš, proč jsem ti nic neřekl? Vážně?" Tázal se udiveně, když jsme byli už docela daleko od nevěstince.
"Myslela jsem, že si věříme."
"To já taky. Pokud jsem to dobře pochopil, neplánovala jsi mi říct ani polovinu toho, co víš. Ten dopis, například." Vykulila jsem na něj oči. "Copak tě nenapadlo, že o tom vím? Vím už dlouhou dobu, co se děje. A náhodou vím, jak se dostat do Údolí Bohů. Taky vím, co ti tenkrát Gitril řekl…"
"Co jsem jí řekl?" Bylo očividné, že Gitril vůbec nechápal, o čem my dva mluvíme.
"Taky vím o těch snech. A máš pravdu, nejsou to jen tak obyčejné sny. Tohle se normálním lidem nezdává. No, a abych to zkrátil… Proč mi vlastně nevěříš, Zairo?"
"Tak abych to zkrátila já, udal jsi mě, nechal jsi mě zavřít a donutil jsi mě si myslet, že jsem blázen, když se mi zdávaly ty sny a ty jsi mě úplně ignoroval. Myslela jsem si, že jsi pořád pod vlivem a vůbec nic jsi mi neřekl. Taky jsi mi neřekl, že Patricie už skoro rok shromažďuje válečníky a to hlavně proto, aby se zbavila takových, jako jsme my. Udal jsi mě. Proč?"

"Nic z tohohle by se nestalo, kdybych to neudělal." Tohle bylo jeho jediné vysvětlení a já nepotřebovala vědět víc. Pochopila jsem to. Celou dobu měl plán a dobře věděl, že budu chtít odejít. Věděl to už hodně dlouho, proto mi nic neřekl, kdyby mě vyslýchali. Proto mě udal a já tak skončila na vedení. Proto se se mnou nebavil a ignoroval moje takzvané volání o pomoc. Moje pocity. Je neuvěřitelný, jak dokáže své emoce skrývat, aby nic nepoznal ani držitel jeho pouta. Co všechno mi ještě neřekl?



Snad je tenhle díl zase dost napínavý, abyste se těšili i na ten další. Mám vás ráda :*
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Koni,kromi Koni,kromi | 26. ledna 2017 v 21:42 | Reagovat

O_O  O_O  O_O  O_O  O_O  O_O  O_O  O_O  O_O no váááááávvv to je uzasny pokracovani, fakt ziram, ten bordel, dobra zaletka ;-)  ;-)  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama