Pouto 21

6. února 2017 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Zase pod delší době článek. Moc se omlouvám, že to trvá tak dlouho, pokud jste ovšem někteří už úplně neztratili trpělivost a nevykašlali se na mě. Já doufám, že ne, tak pro ty, kteří zbyli je tu další díl :)




Trvalo mi snad věčnost, než jsem z Blaka vytáhla to, co jsem chtěla vědět. Údolí Bohů je totiž na úplně opačné straně, ale my nemůžeme jít opačně, protože tam má Patricie svoje jednotky a tábory pro likvidátory. Musíme si to prostě dát tou nejhorší a nejsložitější cestou, jakou je to možné.
"Když nepozorovaně projdeme Sekerhejským lesem a dokážeme obejít stráž, která chrání hlavní město a ještě další zbytečné body, za pár týdnů bychom tam měli dorazit."
"Děláš si srandu? Tím lesem ani náhodou neprojdeme. Kolik lidí tam zemřelo a zrovna my bychom jím měli nepozorovaně projít jo?" Hluboká pochybnost v mém hlase se nedala přehlédnout. "A mimochodem, my nemáme několik týdnů."
"A kolik času by si milostivá přála? Víc času prostě nezískáme a ani se nedá říct, že ho tolik potřebujeme."
Tím to skončilo. Nehodlala jsem se s Blakem hádat. Právě on by měl nejlépe vědět, že čas je to nejcennější, co zrovna máme, proto ho potřebujeme, co nejvíc. Kdo ví, co nás čeká v Údolí Bohů. A Patricie naše zmizení nenechá bez povšimnutí.


Pomalu ale jistě jsme se blížili k Sekerheiskému lesu. Šla jsem trochu napřed, protože jsem nechtěla, aby mi Blake četl myšlenky. Potřebovala jsme se uklidnit a provětrat si myšlenky. Z toho mě probral Gitril.
"Víš, že vy dva jste docela děsiví?" Pronesl bez humoru svým hlubokým hlasem.
Snažila jsem se ho ignorovat, ale od jisté doby to nejde.
"Jak to myslíš?"
"To vaše pouto je dost zvláštní…" Začal, ale šlo vidět, že to pořádně sám nechápe a nechce se mu to vysvětlovat. Ale já to chtěla vědět. "Já jako likvidátor, dokážu rozeznat hodně věcí mezi držitelem a navazovatelem, ale vy dva…" Bylo mi ho líto. On se tak snaží to pochopit, ale sám neví, jak to říct. Ani já to nechápu. "…jako byste se tomu sami nějak bránili. Neposilujete to. Proč?"
Říká se, že řeč je nekonečný sdělovací zdroj, nebo tak nějak, ale to, co mi Gitirl popsal, nepopisuje vlastně vůbec nic.
"Není to bezpečné. Mohli bychom se z toho dostat do potíží, ale teď… přijde mi, že už si nejsme tak blízcí, jako kdysi." Ty časy jsou pryč a mrzí mě to. Měli tak skvělý vztah, ale když on mě dokáže tak dokonale vytočit.
"Popravdě se nezměnilo vůbec nic. Teda kromě pouta. Máte pořád stejný vztah, ale poutem se posílil. Jenže vám přijde, že si nejste tak blízcí, protože si tu blízkost vynahrazujete jinak, než slovy a city. Jste si blíž, než si myslíš."
Měl pravdu. Asi jsem to jenom nepochopila. Nikdy jsem toho o Blakovi nevěděla tolik, kolik toho o něm vím díky poutu. Ale v tom je možná ten problém. Vždycky přede mnou důležité věci skrýval, aby mě udržel v bezpečí a teď je to pro něj těžké. Proto se se mnou radši nebaví, abych něco nezjistila. Vždycky pro mě byl jako bratr a bylo a je okouzlující sledovat, jak mi roste a mění se. Naše dospívání se dá rozdělit do několika částí. Dětství, kdy jsme si hráli a dělali blbosti, prostě jako děti. Pak ta nechutná věc, odborníky nazývaná puberta, kdy jsme se k sobě tak nějak přitahovali. A posledních pár let se to nezměnilo, ale postupem času z toho rostem. Možná si uvědomujeme důležitost našeho života nebo nás to prostě přestalo bavit. Těžko říct. Blaka budu vždycky milovat. To se nezmění a změnit to půjde velice těžko. Ale není to, co chci. Nejsem si jistá, jestli dokáže tak pevně opětovat to, co bych si přála.
"A jak ty vůbec můžeš vědět, co mezi náma je? Jsi likvidátor."
"Právě proto to vím."
Nechtěl mi prozradit, jak vidí pouto mezi námi, ale já se začínám smiřovat s tím, že se asi pokaždé nedozvím to, co chci. A že nadpřirozeno je přirozené. Ve škole nás učili pravý opak. Že vše, co se děje v lesích a mezi lidmi jako jsme my, není správné a přirozené. Učili nás to vyhlazovat, protože kdyby nás to učili ovládat, byli bychom silnější než oni a to oni nechcou. Potřebují armádu. Poslušné ovce, které za nimi slepě půjdou, nevědě nic o pravdě, která by jim dala volnost.
"Blake tě má rád, ale to asi víš. Jen je škoda, že to před tebou tak moc skrývá. Smůla pro něj, že já to poznám." Smál se sebevědomě.
"Vážně?" Přikývl. "A poznáš i moje pocity?" Obávala jsem se, protože by třeba mohl poznat i něco jiného.
"Samozřejmě." Povytáhl obočí, jako by se mě chtěl zeptat, jestli mi to nevadí, i když s tím nemůže nic dělat. Takže to ví. Ale myšlenky mi číst nedokáže.
"Ale já ano." Zavolal na mě Blake, který byl od nás jen pár metrů.
"A taky bys toho někdy mohl nechat." Zavrčela jsem na něj.
Ta cesta byla tak vysilující a tak nudná. Neměli jsme s o čem bavit a pařilo do nás slunce. Ale nedalo by se říct, že bych byla radši v lese, než tady. Z toho lesa už taky nemusíme vyjít živí. A tady, ač úplně vyřízení, pořád žijeme.
"Za pár minut jsme tam." Oznámil nám Blake, který měl cestu v malíčku.
Tráva tady byla tak vysoká, že bych se nedivila, kdybych si odnesla nějakého parazita. Nešlo nic vidět. Což byla výhoda i nevýhoda. Nikdo nás sice neviděl, ale my jsme taky nic neviděli.
"Blakee?" Nesnáší, když mu tak říkám, proto to oslovení tak miluju. "Nemáš něco k pití?"
"Spíš by se šiklo něco k jídlu." Odfrkl si Gitril. To je taky pravda. Od rána mám v puse jenom sliny a tady těžko něco seženeme.
"Bohužel. Ale v lese něco ulovím."
"Seš blázen. Tam spíš něco uloví tebe." Blake těm povídačkám o Sekerheiském lese moc nevěří, ale já vyrůstala se strachem z něj.
Je desetkrát temnější, než obyčejné lesy, a i za takového parného dne je tam zima. Když do něj vejdete, už nejste v bezpečí a jde to hned poznat. Vaše myšlenky hned potemní a nálada klesne. Odvaha a energie, která vámi do teď proudila, je pryč. A zdá se, že nadobro. Ani s armádou smějících se lidí bychom tím lesem neprošli. Temná energie je tam tak silná, že obyčejný člověk ji nezvládne ignorovat. A právě tahle beznaděj vám bude proudit celým tělem a myslí. A právě tohle přitáhne všechny příšery, které si pochutnají, jak na vašem mase, tak na duši. Tak nějak se o tom mluví dějiny, ale nám to samozřejmě vykreslili jako místo obydlené spoustou nebezpečné zvěře se vzteklinou. Žádné duchovno, žádné nadpřirozeno. Někdy mě až děsí, že ti nejmocnější z nejmocnějších toto tajemství znají a nikdo jiný. Samozřejmě kromě lidí jako jsme my. Kolik takových lidí jako Sekerheiský les existuje? A jak dlouho asi bude trvat, než najdou naše vyhaslá těla, jestli vůbec…
"Můžeš toho nechat?" Okřikl mě Blake. "Kdo to má furt poslouchat! Už půl hodiny." Vypadalo to, že je dost rozladěný.
"Víš, kdybys mě neposlouchal, můžeš si tuhle náladu ušetřit."
"Já to prostě nemůžu ovládnout. A to myslím doslovně. Proč já musím poslouchat tvoje psychotické řeči a ty na moje přijít nemůžeš?" Jak to myslí? Jakože on se nemusí namáhat, aby mě slyšel, ale ani abych já jeho neslyšela?
"To není fér. Proč…"
"Protože on jako navazovatel má na tebe větší právo, než ty jako vlastník pouta." Vložil se do toho Gitril, kterého očividně naše nevědomost už dost nudila. Ale mě zase překvapovalo, kolik toho o nás ví, když ani neslyší většinu našich rozhovorů, což zní dost děsivě.
"Mám to chápat tak, že já pouze vlastním pouto, ale on mě vlastní celou?" Zní to jako nějaký obchod mezi gangsterem a pasákem.
"Hodně zjednodušeně a nechutně k tvé pozici řečeno, ano." Oznámil mi s jistou dávkou soucitu.
"Ty hajzle!" Vrhl se na Gitrila zezadu Blake a srazil ho na zem. Kdyby Gitril nebyl tak obratný, Blake by ho možná i zabil. Když ho konečně pustil a uklidnil se, nedokázala jsem pochopit, co to do něj vjelo.
"Hráblo ti? Chceš nás prozradit? A… co to jako mělo být?"
"Myslím, že je to moje chyba." Zvedl Gitril udýchaně ruku a opíral se o svá kolena. Oba se snažili popadnout dech a já cítila, jak to v Blakovi vře. Ten pocit u něj vytryskl zničehonic.
"Jak by to mohla být tvoje chyba? Jen jsi řekl…" Blake mě přerušil.
"Neslyšelas ho, co říkal." Snažil se ospravedlnit. Bez dalších slov se sebral a pokračoval dál. Neptala jsem se ho, protože bych z něj stejně nic nedostala, ale jestli jsem to pochopila správně, Blake nějakým způsobem věděl, co si Gitril myslí.


Po několika minutách mučivého ticha a vražedného slunečního žáru nám všem po zádech přejel mráz. Motýlci mi v břiše létali jak diví a ani Blake se necítil zrovna nejlíp. Před námi se tyčil Sekerheiský les. Ještě větší a temnější, než jsem si myslela, že ve skutečnosti je. Vypadal mnohem hůř, než jak nám ho popisovali. Ještě jsme ani nevešli a už se cítíme mizerně. Skoro to vypadalo, jako by stromy, tyčící se nad námi, se prohýbaly a snažily se nám nahnat ještě větší strach. Vypadaly mohutně a děsivě. Vyšší, než normální jehličnany a mnohem, mnohem majestátnější. Strach nás ovládal už jen z pohledu na děsící stromy, ale aura, která z lesa proudila přímo do naší mysli, nás vystrašila ještě víc. Slunce nad námi pořád pálilo, ale ani jeden jsme si toho nevšímali.
"Cítíte to?" Vyslovil Blake jako řečnickou otázku. "Udělám vše proto, abych nás tím peklem dostal, slibuju."


Snad jste se bavili. A teď vám můžu stoprocentně slíbit, že zítra vyjde další díl. Nevím teda jak ten další, ale 22. díl tu budete mít už zítra o půlnoci :*
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 monikamiko monikamiko | 6. února 2017 v 22:18 | Reagovat

Tak to jsem zvedava na ten les O_O  8-O  :-D  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama