Pouto 23

10. února 2017 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Slíbila jsem ti, že do pátku vyjde další díl a já se snažím svůj slib plnit, tak tady ho máš. Užij/te si ho ;)




Tohle je můj konec. Už nic nenadělám. Nemá mě kdo zachránit. Gitril nikde, Blake vedle mě skoro mrtvý. Zázraky se asi dějí jen v pohádkách. Vlci nepřestávali vrčet. Dívala jsem se každému z nich do očí a nervózně polykala. Proč už nezaútočí, ať to mám za sebou. Vlci se přibližovali, ale zpomalovali. Zkoumala jsem jejich výrazy, které po chvilce změkly. Bála jsem se, ale nic se nedělo. Ani jeden nezaútočil. V jednu chvíli jsem měla pocit, že si je můžu pohladit a naivně jsem natáhla ruku. Vtom jim v očích zase zahřmělo a skočili po mně. Poslední, co si pamatuju, byla šílená bolest mé ruky a pak tma. Tohle je smrt? Žádná bolest? Žádné přehrávání života před smrtí? Upřímně, jsem zklamaná.
Jestli už jsem mrtvá, mohla bych smrt popsat jako nekonečnou snící propast. Zdálo se mi, že bojuju s vlkem. S tím velkým černým a on mě srazí na zem. Potom ke mně pomalu dojde a zakousne se mi do krku. Tu bolest jsem cítila, jako bych to opravdu prožívala. Pak nějaká neznámá osoba praští čímsi velkým vlka přes hlavu a ten v bezvědomí spadne přímo na mě. Mnu si bolavý krk, ale už nestíhám zjišťovat, kdo byl ten záhadný zachránce, protože usínám.
Další sen se odehrává před nevěstincem ve městě. Mám dojem, že jsem v tom domě, který jsem navštívila v předchozím snu. Vyhlédnu ven ze dveří a hned je zase zavírám, protože všude v ulicích se to hemží vojáky. Někteří mi přijdou povědomí z tábora a někteří jsou úplně odjinud. Tohle není sen. To je varování. Patriciini vojáci jsou nám v patách. Zatmí se mi před očima a nabíhá další sen…
Jsem v lese. V pěkném listnatém lese. Vypadá to tam hezky. Žádná místa zničená válkou. A i přesto poznávám, že je to na našem území. Stojím před stromem, který s několika dalšími tvoří nenápadný kruh, ale já si ho z neznámého důvodu všimnu. Možná díky mým posíleným smyslům. Volný prostor mezi stromy je lehce zamlžený. Když chci jít dál, něco hluboko uvnitř mě nutí to místo obejít. Není to strach, ale spíš vrozený pud. Něco, co vám napovídá, ať tam nechodíte, ale nedojde vám to, protože to cítí celé vaše tělo. Nějaká ochranná bariéra. Něco, čím projdu jen díky své výjimečnosti. Zapojím všechny smysly, což je ve snu mnohem jednodušší a kolem mě se rozzáří pozitivní aura. To mi umožní vejít do volného prostoru. Přede mnou se otevírá úplně nový svět, který si nestíhám prohlédnout a ani zapamatovat, protože padám do propasti. Nesnáším tuhle část snu, kdy už jsem skoro na stopě velkému objevu, ale zničehonic někdo zatáhne za provázek a všechno zmizí. A to, na co jsem do teď přišla je mi v podstatě k ničemu.

Slyším hlasy. Někdo o mně mluví. Slyším své jméno. Že bych nebyla mrtvá? Že bych jen spala? Rozhodně by to dávalo smysl, protože v nebi svítí slunce jen na konci tunelu, nebo jak to je.
"Zet!" Vykřikl Gitril, když jsem otevřela oči.
"Kde je Blake?" Nevyznělo to zrovna mile, ale od té doby, co mi Blake zmizel v lese, chci vlastně jen vědět, co s ním je.
"Hned přijde." Odbyl mě, už ne tak radostně jako předtím.
Zamžourala jsem kolem sebe a všimla si, že ležím v trávě. Les byl od nás několik metrů a byli jsme v bezpečí. Z principu jsem měla nutkání podívat se na svou ruku, která byla obvázaná, což jen potvrzovalo mé odhady. Pro jistotu jsem si sáhla i na krk, ale nic jsem tam necítila. Ani obvaz, ani kousanec. Přesto jsem ucítila, jak mi za uchem vře znamení pouta. Bylo celé opuchlé a stoprocentně šlo vidět. Chtěla jsem se posadit, ale do zad mi vrazila otupující bolest, která mě donutila se zvukem podobným dávení lehnout si.
"Být tebou se moc nehýbu." Oznámil mi bez zájmu Gitril, který něco zkoumal. Neviděla jsem co, protože seděl zády ke mně a zakrýval to svým tělem.
"Na to jsem taky přišla." Štěkla jsem jedovatě a tentokrát se zvedla mnohem opatrněji. Položila jsem si dlaň na záda a nahmatala bouli ovázanou obvazem.
"Nesahej na to. Ať se to v klidu léčí." Otočil se ke mně a hbitě mi sundal ruku ze zad. Nevím, proč vynaložil zbytečnou námahu, aby mou ruku sundal z mých zas, ale asi se potřebuje cítit důležitě.
"Víš, že mi to může zanítit?" Sykla jsem bolestí, když mi rukou přejel po ráně.
"Máš to vyčištěné." Podíval se na mě pohledem, který mi říkal, že přece není úplně blbý.
"Kde jste vzali masti? A obvazy a dezinfekci?" Vím, že oni si umí poradit i bez toho, ale tohle se nachází jen na ošetřovně v táboře a musí na to být nějaké speciální povolení.
Gitril jen obrátil oči v sloup. Zavětřila jsem Blaka. Byl daleko od nás, ale já byla tak šťastná, že žije, že jsem mu běžela naproti.
"Zairo!" Vykřikl Blake stejně radostně jako předtím Gitril. "Trochu jsme se báli, žes nám odešla." Byla jsem ráda, že se cítí natolik dobře, aby dokázal v takové situaci vtipkovat. Co nejvroucněji jsem ho objala. Voněl zase tou okouzlující nepopsatelnou vůní. Milovala jsem ji. Nikdy mi nechyběl tolik jako teď. Tenkrát, když musel odejít na misi, mi chyběl, ale věděla jsem, že se vrátí, i kdybychom se už nebavili nebo on onemocněl nebo se stalo cokoliv. Ale teď jsem o něj klidně mohla přijít. A nepřišla.
"Jak dlouho jsem spala? Asi moc ne, když jsme se od lesa skoro nehnuli." Při zmínce o lese Blake sklopil oči a zase se přede mnou uzavřel. Nedokázala jsem zjistit, co si myslí a to mě nejvíc štvalo. Zabolelo to. "Je všechno v pořádku?" Všichni jsme jakž takž zdraví a nikdo neutrpěl psychickou újmu, tak co se mohlo stát, že se kvůli tomu Bake přede mnou uzavřel?
"Nic, co by stálo za řeč." Vykouzlil si na tváři nucený úsměv a snažil se mi vetřít šťastný pocit s nádechem flegmatismu, což moje podezření ještě zhoršilo.
Z Blaka jsem to netahala, ale z Gitrila bych mohla. Když jsme došli zpátky k němu, všimla jsem si opečeného masa, které jsem předtím ani nezavětřila.
"To je vlk?"
Kluci se zasmáli a podívali se na sebe. "Byl." Řekli téměř sborově a zase se zasmáli. Při zmínce o vlkovi Blake nechtě vypustil znepokojení. Nejspíš si myslel, že jsem to nepoznala a já to ani nedávala najevo, ale teď už je mi jasné, že to, co se tam stalo, za řeč stojí.
"Jsi v pořádku?" Nahnul se ke mně a lehce mi přejížděl prsty po znamení za uchem. Nebolelo to, ale cítila jsem, že je to horké.
"Jo. Asi je to tím, co se dělo v lese." Hádala jsem. Blake přikývl. Necítil se nejlíp a to cítila jako by ty pocity byly ve mně samotné. Nechtěla jsem dělat drama, tak jsem to ignorovala. Nakonec, kdyby chtěl, řekne mi to sám.
Kdybych neměla tak šílený hlad, počkám si na další přestávku a ulovím si něco lepšího, ale jelikož já nevěděla, kdy taková další přestávka bude, musela jsem se vyrovnat s vlkem. Chutnalo to zvláštně. Byla jsem každopádně ráda, že jsem se najedla, ale příště to nejím.

Asi kilometr odtud teče řeka. Jedna z největší řek Alantelly. Tam jsme se napili, omyli a museli jsme ihned pokračovat. Klukům jsem o tom snu radši neřekla, nechtěla jsem je plašit, ale po tom, co vím, mám stejně dojem, že Blake je dokonale v obraze. Přesto jsem se radši hnala a nechtěla jsem zůstávat na nějakém místě moc dlouho. A při odchodu zamést všechny stopy, jako zválenou trávu (což bylo mimochodem zbytečné, protože to vůbec nešlo a kluci se na mě dívali jak na blázna), kousky masa nebo staré obvazy. Prostě cokoliv, podle čeho by nás mohli najít, nebo odhadnout, kam půjdeme příště. Patricie je až moc bystrá a chytrá, než abychom si mohli dovolit ji podceňovat. Právě teď si nesmíme dovolit chybovat. Závisí na tom svoboda lidstva.
"Zítra bychom měli být na hranicích Argebraie." Oznámil nám Blake, který měl mapu úplně na háku.

Už zítra budeme procházet kolem hlavního města a možná už zítra se dostaneme zase o něco blíž k Údolí Bohů. Teď si jen musíme dávat pozor. Argebrai a Alantella kdysi byli spojenci, nebo mezi sebou nikdy neválčili, ale dnes je vztah mezi jakoukoliv zemí a Alantellou napjatý.

V Argebraii jsem nikdy nebyla. Netuším proč, ale vždycky jsem toužila se tam aspoň podívat. I když jsou tyto dvě země od sebe hodně malý kousek, každá vyhlíží úplně jinak. Alantella je pověstná svým počasím, čemuž asi vděčíme tolika řekám. V Argebraii je zase plno jehličnatých lesů a skal. Slunce zasvítí málokdy. Ale zvláštní je, jak úžasně skoro všechny blízké země spojuje zrovna Sekerheiský les. Nikdo si nikdy netroufal ho pokácet. Bylo by to zneuctění, ze kterého by vzešla obrovská smůla. Prokletý les je rozsáhlý a mocný, proto si žádný sebemocnější vládce netroufne ani pomyslet na jeho destrukci. Navíc se říká, že Sekerheiský les není tak zlý, jak vypadá.

Dalo se čekat, že cesta bude hodně dlouhá a hodně nudná, ale že se při ní stane tolik věcí, jsme netušili nikdo. Blakovi jsem o svých snech nemusela nic říkat, stejně všechny znal, jako by se zdály jemu. Byli jsme propojení, což bylo kouzelné, ale znepokojovala mě Blakova nedůvěra. Buď se mě snaží chránit, nebo mi prostě nevěří, k čemuž nemá důvod. To spíš já mám důvod mu nevěřit.

Gitrila mi bylo na naší výpravě opravdu líto. Blake ho nikdy neměl rád a díky tomu dusnu, které mezi námi vytvořil, se s ním nebavím ani já. Ne tak, jako kdysi. Byli jsme bezstarostní a já si myslela, že by mezi námi mohlo být i něco víc, ale to jsem si očividně myslela jen já. Od obou mi bylo vysvětleno, že on prostě není kluk pro mě. Což je blbost. Chápu, že za mě Blake cítí zodpovědnost a myslí si, že o mně díky poutu ví víc, než já sama, ale pořád jsem to já. Nepřevzal snad moje tělo, jen je mou součástí. Proto snad já dokážu rozhodnout, zdali se ke mně někdo hodí nebo ne. Ale když mi to samé řekl Gitril, unavovalo mě si to vyvracet.

Pomalu se blížíme k hradbám města. Tráva je díkybohu všude stejně vysoká, takže se dokážeme schovat, ale věřím, že nejsme sami, kdo se tu schovává. Zaostřila jsem svoje smysly a potvrdila si to - ucítila jsem lidské maso. Netuším, proč zrovna maso a ne třeba pot.

"Rozdělíme se." Navrhl Gitril, ale Blake si musí hrát na důležitého a hned ho sesadit.
"Nedokážeme se sami ubránit královské jednotce. Zůstaneme spolu." Napětí mezi nimi stoupalo.
"Rozdělíme se, ale jen natolik, abychom vždy nějak věděli, kde jsme a mohli si přiběhnout na pomoc." Rozhodla jsem nakonec. Ani jeden neprotestoval.


Jak jsme se přibližovali k hradbám, lidské maso mi prolezlo snad všemi dutinami v těle. Cítila jsem se jako hladový pes. Začaly mi téct sliny a nedalo se to zastavit. Vtom zafoukal vítr a já ucítila člověka přímo přede mnou. Jak jsem byla hladová a značně agresivní, tak jsem zaútočila. Ani to nestihl postřehnout a byl na zemi. Čekala jsem nějakou agresivní odezvu od ostatních členů gardy a taky kluků a dočkala jsem se jí. Během chvíle jsme si proráželi cestu k hradbám, odkud by nás neviděli a my tak mohli nepozorovaně až na hranice. V jednu chvíli se mi zatmělo před očima a já jsem vnímala jen záblesky a útržky boje. Skoro nic jsem necítila. Všude bylo jen plno krve, jejíž odér mi dráždil čich. Pak už jsem neviděla ani kluky. Vím jen, že jsem běžela a prosekávala si cestu k hradbám, dokud jsem nedoběhla na okraj jakési propasti a se sevřeným žaludkem a křikem, který se mi přidušeně dral z hrdla, jsem padala. Před očima jsem měla dokonale černo. Co se to zase děje?



Tak co vy na to? Říkáte si, co se asi děje, ale upřímně, já taky. Až na to, že já vím, proč se to děje. Zkuste mi napsat, jestli jste zpozorovali něco zvláštního, co se od jisté doby děje. Teď si samozřejmě každý vybaví, že se něco děje, protože jsem to řekla :D ale ne, vážně. Jaký je váš názor, a co si myslíte, že se děje? Je to hodně všeobecná otázka, ale už jsem zažila spoustu teorií i na věci, které vůbec smysl neměly. Mám vás ráda :*
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ahoj lidi-hpd Ahoj lidi-hpd | 10. února 2017 v 20:34 | Reagovat

Super
Jsi fakt jednička
Co by se mohlo dit?  Možná by to mohlo být něco společného s Patricií :-)

2 monikamiko monikamiko | 11. února 2017 v 19:45 | Reagovat

Mě tento díl dal ještě víc otázek, sem zvedava jak to rozuzlujes :-D
Kazdipadne tech poslednich par odstavcu me privedlo zase nekam jinam na uplne jinou cestu, jako by se ten dej hodne zmenil, hodně to nabývá na síle, pokračuj ve psaní, sem zvedana jak to na ten konec navazuje O_O 😄😃🍃🍃🍃🍃🍃

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama