Pouto 24

15. února 2017 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Díky těm, kteří se minule vyjádřili k tomu, co si myslí, že se děje, jak se Zet na konci zmínila. No, s tím, co se děje teď, jste někteří měli pravdu, ale s tím, co se týká Zet moc ne. Ale to je jedno, protože se to brzo dozvíte. Vlastně jsem tím překvapila sama sebe. Tak dost keců a jdem na další díl ;)



Černá plachta pořád zakrývala můj výhled. Neviděla jsem nic, tak jsem radši zavřela oči. Pomalu to přestávalo a já jsem si všimla, že ležím na břehu řeky, která mě vyplavila. Zkoušela jsem si vzpomenout, co se stalo, proč jsem tady. Nevybavovala jsem si toho moc, kromě černa, které jsem měla neustále před očima a ten divný pocit. Hlad, který jsem měla, se ve mně zatím utišil, ale nerozumím tomu, co to znamenalo. Teď by mě ale zajímalo, kde je Blake s Gitrilem. Snad se jim nic nestalo.

Otevřela jsem oči a hned si je zase zakryla, když mi do obličeje prudce zasvítilo slunce. Měla jsem štěstí. Na druhé straně řeky se nahoru tyčila jakási hlinitá zeď. Nebyla moc vysoko, ale na to, jak málo vody tu bylo, bych mohla říct, že jsme měla obrovské štěstí. Nahoru jsem pořádně neviděla, šla vidět jen tráva, která dorostla do takové výšky, že mi zakryla zbylý výhled. Něco mi podráždilo nos. Začichala jsem a ucítila ten známý zápach Blakova potu. Bylo to nechutné, ale já ho s obrovskou radostí objala.
"Kde je Gitril? Jste oba v pořádku?" Dívala jsem se mu do očí a hledala v nich odpověď, které se mi nedostávalo. "Kde je?" Zdůraznila jsem, ale Blake jen pokrčil rameny.
"Bylo to divné. Nahoře ses chovala divně. A ve změti toho všeho jste mi oba nějak zmizeli."
Jestli Gitrila zajali a odvedli na vedení nebo ke králi, můžeme jen doufat, že je natolik loajální, aby nic neřekl. Samozřejmě je to teď tak padesát na padesát. Nevíme nic, nevíme kam jít, protože o téhle "rokli" jsme vůbec netušili, protože na mapě není. Nevíme, kde je Gitril a já bez něj odmítám jít. Blake nedokáže pochopit proč, a já vlastně taky ne. Vždyť mi dal jasně najevo, že mě nechce, tak proč o něj tak stojím, to mi hlava nebere.
"Hlava a srdce jsou dva odlišné orgány." Snažil se být vtipný, ale mně to spíš vyznělo jako varování nebo objasnění. Najednou jsem se cítila tak sama. Blake mi nevěří a Gitril tu není. Jeho temné plápolající oči mi chybí. Stačilo udělat jednoduché gesto náklonosti a jeho oči by vzplanuly. Ale prozatím jsem si asi musela vystačit se zelenýma očima, které jsem shodou okolností měla už nějakou dobu i já.
Opláchli jsme se, protože jsme byli celí od krve a od hlíny. Všechno, co voda nestihla spláchnout, když jsme do ní spadli. Slunce pořád jasně svítilo, ale už se sklánělo k obzoru. Za chvíli bude tma a my rozhodně nemůžeme zůstat tady. "Máš plán?"
"Měl bych mít?" Překvapeně zvedl obočí a já to radši ignorovala. Cítila jsem, jak je mu jako vždy všechno jedno, ale taky obavy. Zeptala bych se, ale stejně mi čte myšlenky. Nebo slyší jen to, co potřebuje.
"Přespíme támhle." Ukázal na oškubané keře. "Nikdo nás tam nenajde."
"A co Gitril. Musíme ho najít."
Skoro jsem se lekla, jak silný propukl v Blakovi vztek. Snažila jsem se ho uklidnit, ale nenechal se. To ho opravdu tak moc nenávidí?
"Proč máš pořád potřebu se o něho starat? Nechal tě, tak proč ho prostě nenecháš? Nechce tě!" Vyštěkl na mě. Docela mě to zarazilo. Znělo to skoro, jako by na Gitrila žárlil. Taky mě napadlo, že Gitrilovi schválně řekl, ať mě nechá. Vyhrožoval mu nebo něco. Ale proč?
"Neříkej mi, že žárlíš." Odmítala jsem téhle teorii uvěřit. Vlastně všem svým teoriím, tak jsem čekala na jeho vysvětlení.
"Já mu prostě nevěřím. Beztak na nás s jeho pošahanou ségrou ušili boudu." Odsekl jakoby do větru.
Nechala jsem ho být. Z tohohle ohledu jsem ho chápala, že mu nevěří. Taky bych mu nevěřila, kdybych s ním neprožila všechny ty chvíle. Napadlo mě, že se celou dobu mohl přetvařovat a vůbec mě neměl rád. Ta myšlenka mě zabolela jako nůž do zad. Ale komu se tu dá věřit? Ani tomu nejbližšímu člověku.
Byla noc a já začínala mít strach. Leželi jsme tam v keřích jako nějaký lehkomyslný mladistvý pár, který neměl ani tušení, že by je někdo mohl sledovat. Pořád jsem na sobě cítila něčí pohled. Nejspíš už jsem byla paranoidní.
"Spi." Broukl Blake a otočil se ke mně. Přitáhl si mě do náruče, neprotestovala jsem. Už dlouho jsme neměli chvilku pro sebe. Ve všem tom spěchu a boji. Cítila jsem se zase jako malá holka. Vzpomínky mi bloumaly myslí, díky čemuž jsem po chvíli usnula. I ve snech jsem si přehrávala naše společné chvíle. Netušila jsem, jestli to pro mě dělá Blake, nebo moje podvědomí, ale v jednom jsem si už nějakou dobu byla jistá. Většina našich myšlenek je propojená a především ty, které se jen tak nedají ovládat, což jsou také naše sny.
Noc byla kupodivu klidná a ráno poté taky. Nikdo nás nesledoval, nikdo nás nenapadl. Díky tomu jsem se cítila ještě víc v nebezpečí.
"Jsi paranoidní. Měla bys být ráda, že máme konečně aspoň chvíli klid."
Asi má pravdu. Možná bych měla přestat být tak ostražitá. Prý mi to nesvědčí, nechal se jednou slyšet Blake.
Vydali jsme se na další cestu. Slunce už nesvítilo, což bylo možná dobře. Měla jsem šílený hlad. Tak velký, že jsem s ním získala i nějaké tiky. Zničehonic jsem cukala hlavou a měla jsem potřebu hýbat ušima. Jsem blázen? Chvílema jsem se přistihla, jak cením zuby a vrčím. Cítila jsem čísi pach a nemohla jsem se ovládat. Nastražila jsem všechny smysly a začala vrčet.
"Jsi v pořádku?" Zastavil mě Blake a díval se na mě jako na blázna. Není možné, že to taky necítí. Je to všude. "Já vím." Zaostřil. Taky to cítil, ale nedával to znát. Jeho křečovitost povolila. Obrátil se, vytáhl nůž a rozeběhl se dozadu. Tráva tu nebyla tak vysoká jako nahoře, ale přesto jsem ho špatně viděla.
"Ty nedáš pokoj, zmetku?" Slyšela jsem Blaka a hned mi bylo jasné, kdo je náš nezvaný host.
"Chyběl jsem vám?" Rozzářil se Gitril, jakmile mě uviděl. Vrhla jsme se k němu a objala ho. Blake se na to moc netvářil, ale já měla o Gitirla strach. Ulevilo se mi.
"Neměl ses vracet."
"A proč by se jako neměl vracet?" Co spolu ti dva mají, mi pořád není jasné. Potřebují spolu soupeřit a být na sebe hnusní, a proč vlastně? Kvůli mně? Nebo jde čistě o jejich ego.
"Nevěřím mu," odmlčel se Blake, aby tomu dodal na dramatičnosti, ale já jsem zrovna teď trpělivostí nepřekypovala, "tak jsem mu řekl, ať vypadne a nevrací se. Pohádali jsme se, protože ses ztratila. Nevěděli jsme, co bez tebe dělat, protože se nemůžeme vystát, a když jsi tam nebyla, málem jsme se zabili."
Až teď jsem si všimla, že má Gitril ovázanou ruku a modřinu na krku, kromě škrábanců, které se mu mohly stát kdekoliv. Zato Blake byl úplně neposkvrněný.
"Víš vůbec, co je ten tvůj kámoš za svině?" Otázka byla mířena mě, ale provokace Blakovi.
"Sklapni!"
Cítila jsem opět ten nával napětí a vzteku. Určitě oba dva čekali, že je uklidním. Že jim začnu vysvětlovat, že to nemá smysl se prát, ale na tohle už nemám sílu. Mám hlad a jsem rozespalá. Z Gitrilova odmítnutí jsem pořád měla nejasné, bolestivé pocity a přesně to jsem mu zanechala v posledním pohledu, než jsem se otočila a nechala je tam. Ať se třeba zabijou.
Jak jsem očekávala, nestalo se tak. Oba na sebe jenom omluvně kývli a šli za mnou. Ani jeden se na mě neodvážil promluvit.

Šli jsme už týden. Skoro polovina cesty za námi. Skoro den jsme nejedli, nepili a nemyli se. Byli jsme vyřízení a nikde nebylo ani stopy po zvěři nebo po vodě. Další den slunce pálilo stejně jako v předchozích dnech, ale já jsem neztrácela naději. Ať už mě v Údolí Bohů čeká cokoliv, dojdu si pro to. Nenechám se připravit o tak důležitou část svého života.
Kluci se už hodinu líně táhli za mnou a nepromluvili ani slovo. Nedivím se jim. Nohama jsem šourala tak, že jsem při každém druhém kroku zakopávala o chuchvalce trávy nebo o vyhrabanou hlínu. Obcházeli jsme listnatý lesík, když jsem ucítila ten cizí pach. Únava ze mě opadla a okamžitě jsem se otočila na kluky. Pozdě. Za námi stála několikačetná královská garda a držela ty dva jako zajatce. Sebrala jsem zbytek síly ze dna a zaútočila, i když jsem věděla, že je to zbytečné.
"Hrdá až do konce." Prohlásila výsměšně žena, vystupující z houfu vojáků.
Všichni tři jsme si v tu chvíli říkali to samé. Patricie. Je po nás.
"Odveďte je na hrad a zavřete je. Moje práce skončila, mám své povinnosti." Víc jsme neslyšeli, protože nám hodili na hlavy pytle a omráčili nás. Jak jsem z toho pochopila, Patricie se nejspíš vrací zpět do tábora. Někdo si ji najal, aby nás chytila. Jen mi vrtá hlavou kdo a proč. Je přece natolik chytrá, že kdyby nás chtěla hned chytit, už dávno nás má. Nevím jak, ale měla by nás. Musela mít plán.

Probudila jsem se z nás tří jako poslední. Leželi jsme někde pod zemí ve špinavých celách, každý samozřejmě ve své. Vedle mě ležela zablácená miska s nějakým blivajzem, o kterém bych si troufla hádat, že má podobné složení jako miska. Vedle ní stál hrnek s kalnou vodou. Všude byla tma, až na pár pochodní na zdech. Na zemi byla špinavá sláma a mříže byly tak mastné, že jsem si dokázala představit, jak na nich visí zločinci a potí se, jen aby se nějak dostali ven. Buď škemrají, nebo to zkouší sami a pot smíšený s krví stéká po mřížích. Samozřejmě jako důkaz své hrdosti a vzpoury na mříže i močí a myslí si, že to někomu bude vadit. Moč a výkaly tu smrděly ze všeho nejvíc, ale samozřejmě tohle všechno jsou jen mé teorie. Štítila jsem se všeho, co se v cele nacházelo, včetně mříží, podlahy a stěn. Bylo tu chladno, což navozovalo dokonalou deprimující atmosféru. Blake byl v cele napravo a Gitril vedle něj.
"Už chápu, proč se říká, že se tu s vězni zachází jako s dobytkem." Znechuceně jsem pronesla. Oba kluci se na mě bez zájmu podívali. "Ovšem, my jsme na tom ještě hůř."
"Máš nějaký nápad?" Bylo jediné, co ze sebe Blake vypravil.
"Ty tu máš kámošku. Nemohla by nás nějak dostat ven?"
Zaslechli jsme nahoře za dveřmi hlasy, které se přibližovaly. Se skřípěním se otevřely mohutné dřevěné dveře vězení a následně byl slyšet zvuk podpatků na betonových schodech. Žena, o níž jsem ještě před chvílí mluvila, stála nyní před námi. Nikdy jsem královu dceru neviděla a představovala jsem si ji jako čistou, roztomilou blondýnku s růžovou mašlí na natočených vlasech a růžovými načechranými šaty poslední módy. Blond vlasy sice měla, ale vyhlížely tak provokativně s jejím oblečením, ve kterém opravdu vypadala jako kurtizána nebo obyčejná prostitutka.
Svůdně pronesla: "Ahoj Blakee."

Co vy na to? Překvapení? Jestli jo, tak já taky, protože se mi to trochu zvrtlo. Měla jsem to naplánované úplně jinak a zničehonic mě napadlo tohle. Ale určitě je to zajímavější, než cestování. To jsem vždycky psala nerada a bylo to nudné. Tak mi nezapomeňte napsat, jak se vám to líbilo a nelíbilo, budu se na vás těšit :*

PS: A hned zítra o půlnoci tu budete mít další díl ;)


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 monikamiko monikamiko | 15. února 2017 v 20:43 | Reagovat

Tak ten konec sem fakt nečekala, ale je aspoň vidět že ta kralova dcera je fakt mrcha ;)

Sem zvedana jak tohle skončí jelikož už byly skoro u cíle a jsou zase zpatky tam kde byly tak to sem zvedava 😀🍃

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama