Pouto 28

22. března 2017 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Samotnou mě udivuje, jak rychle jsem sepsala další díl. Snad už teď bude víc času a vůbec tak všeho. Enjoy!



Když jsem lezla do člunu, necítila jsem se o moc líp, jak na palubě lodi, ale pomalu se začínalo ulevovat, protože jsme se blížili k pevnině. Nodes byl na jiném člunu, a taky prý nevystupovali všichni. Hledala jsem Helen, ale naprosto nebyla k nalezení, tak jsem se připojila k ostatním a nosila náklad. Zpátky na loď jsem nemohla a pomalu se mi začínalo ulevovat, že se toho plánu vzdala, když mě zničehonic chytla za rameno a já se neskutečně lekla.


"Musíme vyrazit." Nechápavě jsem ji sledovala a čekala, že bude pokračovat. "Mořské panny se nenacházejí tady. Lodě tu plují až moc často. Musíme vyrazit, ať tam jsme dřív, než donosí náklad." Než donosí náklad? To ale moc dlouho trvat nebude.
Prodírali jsme se nějakýma houštianama a já jsem zacítila rybinu. Byl to jen nejasný štiplavý zápach, který se později proměnil v puch. Takhle šíleně smrdí mořské panny?
"Teď buď ticho. Jestli jsou na břehu a uslyší nás, utečou." Stejně je nemůžeme chytat na pevnině, že ne? Mořské panny se jim říká proto, že jsou v moři a tohle by bylo až moc jednoduché. Když jsme se z toho houští vyhrabaly, zahlédly jsme už jen něco, co zmizelo ve vodě a zčeřenou hladinu.
"Máte nějaký plán, nebo mám improvizovat?" Náhodou mě napadal přímo vynikající plán. Ne moc chytrý, ale silou se dá taky někdy taktizovat. Skočím do vody, jednu chytnu za ocas a dotáhnu ji ven. Jsou přece větší a neohrabanější, ne? Takže možná budou těžší, ale ne tak rychlé, jako ryby.
"Mám propracovaný plán. Hlavně na ně musíme opatrně, a když už půjde do tuhého, určitě nebýt agresivní." Asi ze mě nebude lovkyně. "Musíš do člunu. Do speciálního člunu. Je schovaný tam v boudě."
Vlezla jsem do takzvané boudy, která stála opodál a vytáhla z ní člun, snad ještě menší, než ty, kterými jsme se sem dostali. V boudě to nechutně smrdělo, ale když jsme vyšla ven, zjistila jsem, že to nebyla ta bouda.
"Vlezeš do něj, doplaveš někam tam a budeš čekat na mé pokyny." Ukázala mi někam doprostřed zátoky, kde to moc lákavě nevypadalo. Navíc voda byla tak černá, že jsem měla chuť utéct a už nikdy na loď nevstoupit.
"A nemůžete to udělat vy?" Navrhla jsem jí.
"Bylo mi řečeno, že jsem byla poctěna přítomností jedním z nejlepších vojáků, který si získal přízeň Vedení." Nadzvedla obočí spolu s jedním koutkem úst. Očividně mnou pohrdala a já si uvědomila, že má vlastně pravdu. Jsem srab. Utekla jsem z tábora, bojovala s vlky a bojím se hluboké vody.
Ale hodlala jsem se bránit: "A není to náhodou tak, že já půjdu na smrt a vy si ten svůj zadek budete hřát tady, kdybych to náhodou nepřežila?" Arogantně se usmála a mně došlo, že jí právě došly argumenty. Nakonec jsme se dohodly, že půjdeme spolu. Přece jen, co kdybych něco pokazila?
Loďka se s náma dvěma dost houpala a bylo v ní málo místa pro nás dvě. Jak se tu má ještě vejít mořská panna? Na dně člunu byla velká smotaná síť, usoudila jsem, že ji nejspíš potáhneme za sebou v síti.
"Pach rostlin, kterými se potíral člun, za chvíli přiláká mořské panny. Dej pozor. Jsou neuvěřitelně silné a rychlé. A taky chytré. Víc, než by sis myslela, že ryba může být. Ale tohle nejsou ryby. Jsou to napůl ženy a napůl ryby. Éterické bytosti stvořené Bohem, aby ukázal světu i jinou dokonalost." Znělo mi to jako nějaká říkanka, ale dobře se to poslouchalo. Jako by mi vyprávěla pohádku a já mohla jen poslouchat a snít, než jsem si uvědomila, že to není pohádka. "Hlavně jim nesmíš ublížit. Jsou pomstychtivé a nemilosrdné, když na to přijde. Prostě dělej jen to, co ti řeknu, a dělej věci podle mě." Když se svým proslovem skončila, začalo se mi dělat divně a ucítila jsem zase tu rybinu.
Najednou se mi hlava zamotala do oblaku myšlenek a v hlavě se mi ozýval zpěv. Za chvíli bude slunce za mořem a bude na hladině odrážet své paprsky, dokud nezahlédneme zelený blesk, nebo tak nějak jsem to četla. Cítila jsem se jako opilá, ale když se loď prudce zhoupla, dokonale mě to probralo.
"Dávej pozor! A nenech vyhrát své instinkty." Neměla jsem tušení, o čem to mluví, ale to mi v tu chvíli bylo jedno, protože se loď zhoupla znovu a mně se sevřel žaludek tak, že jsem si málem ublinkla. Točila se mi hlava a začínala jsem se bát. Radši jsem se nedívala do vody, nechtěla jsem vidět tu temnotu, ani nic jiného. Loď se ještě několikrát zhoupla a já nervozitou zarývala nehty do dřevěného sedátka. Dýchalo se mi těžce a přerývaně. V žaludku jsem měla jeden velký uzel, který nechtěl povolit. "Pozor." Jak může být takhle v klidu? Kdyby tu tak mohl být Blake.
Loď se zhoupla ještě víc, než předtím a já se tak lekla, že jsem ztratila rovnováhu a přepadla přes okraj. Když moje tělo pohltila voda a já otevřela oči ve snaze zorientovat se, uviděla jsem jen nějaké hýbající se šmouhy. Zaostřila jsem a uviděla ploutve, nebo ocasy, nebo co to bylo. Bylo jich asi šest pod tím malým člunem. Když jsem se snažila vyplavat na hladinu, nešlo to, byla jsem ztuhlá strachy. Mořské panny pořád obeplouvaly malý člun a jedna z nich se blížila ke mně. Začal se mě zmocňovat panický strach. Měla jsem chuť ječet. Máchala jsem rukama, ale klesala jsem pořád hlouběji. Když už byla u mě, zastavila se a já zahlédla její svítící rudé oči. Cítila jsem její nenávist. Pokusila jsem se o malé tempo, které by mě dostalo výš. Ona se ke mně otočila ocasem a chtěla mě jeho silou omráčit. Než to stihla, zaryla jsem se jí nehty do šupin a kousla ji. Netuším, proč jsem to udělala, ale za chvíli jsem už byla na hladině i s ní. Její sestry se jí snažily pomoct, ale já jsem se, nevím jak, dostala rychlostí blesku na loďku i se svou trofejí. Hodila jsem ji tam jako kus masa a viděla jen, jak jí mizí ocas a objevují se nohy. Stejné nohy, jako mám já, nebo kterákoliv jiná žena. To bylo ale to poslední, co jsem toho dne zahlédla, pak jsem zavřela oči a naposledy pocítila jen velkou bolest v pantech a v rukou.

Zdálo se mi, že všechny sny jsou vždycky tak hrozně matoucí, ale i když jsem si byla na sto procent jistá, že je to sen, měla jsem i pocit, že jsem tohle jednou zažila. Nebo ještě prožiju, nebo je to nějaký vzkaz.
Míhaly se mi hlavou sem tam všechny ty divné sny, které se mi dosud zdály. Visela jsem na oprátce a přede mnou stály tři osoby. Sen, kdy procházím lesem a objevuju tajné krytí. Sen, kdy jsem v lese a kolem mě spousta vlků. Potom se na krátkou dobu objevila jen hustá tma a hned po ní ostré světlo.
"Je vzhůru!" Slyšela jsem matně. Byl to neznámý hlas a já vůbec netušila, kde to jsem, dokud jsem neotevřela oči.
"Konečně. Je ti dobře?" Pořád jsem ještě postrádala některé své smysly, hlavně řeč a zrak. "Bála jsem se o tebe." Na hlavě mi přistálo něco mokrého a já reflexně zasténala, jakoby to byla kdovíjaká bolest. "Je mimo."
"Jsem tady…" Musela jsem říct cokoliv, co by dokázalo, že jsem se probrala. A hlavně jsem nechtěla zůstat sama.
"Doneste mi někdo vodu." Poznala jsem Helenin hlas a později i Helen samotnou, když si sedla ke mně na postel a já až teď rozpoznala lodní kajutu. Prostou, chatrnou kajutu, ve které jsem byla ubytovaná i předtím. "Ne! Čistou vodu." Drnčela mi hlava. O pár sekund později mi v ruce přistála sklenice s vodou s já se napila, při čemž mi snad polovina vytekla do klína. "Lepší?" Vzala mi vodu a položila ji vedle mě.
"Co se stalo?" Zamžourala jsem do okna a zpátky na Helen. Za ní stála ta malá holka, která celou dobu na palubě nehnula ani prstem. Kývla na ni a ta hned zmizela. Pomalu se mi začínaly vybavovat některé věci. Červené oči a nechutný smrad.
"Omdlela jsi."
"To vím taky!" Vyjela jsem na ni naštvaně. "Co se stalo předtím? Na nic si nevzpomínám." Chytla jsem se za hlavu v zoufalé touze vzpomenout si.
"Jakože vůbec na nic?" Zeptala se opatrně. Ona mi to chce zatajit, jakmile se dozví, že opravdu nic. Ta mrcha! Zkusím, jestli je si opravdu myslí, že jí to vyjde.
Zakroutila jsem nepřítomně hlavou, "ne," a podívala se na ni.
"Spadla jsi do vody." Dobře, o tom mi nelže, ale cítím, že je lehce nervózní. Už s tím začíná. "Spadla jsi a praštila se o bok lodi. Málem jsme tě nedostali z vody." Usmála se, jakoby vyprávěla nějakou starou historku, při jejíž dění někdo prohlásil, že se tomu jednoho dne zasmějí.
No sakra! Zátoka sirén…
"A to je všechno? Nic víc?" Vynakládala jsem nějakou snahu, aby to nevypadalo, že jí nevěřím. "Jak dlouho jsem spala?"
"Pár hodin." Pokrčila bezvýznamně rameny. Zase kecá. Já cítím, jak v sobě tu nervozitu dusí a dostanu to z ní. Zahleděla jsem se jí do očí tím pohledem, při kterém nemůžete uhnout, aniž byste chtěli. Dalo by se říct, že jsem ji zhypnotizovala. "Asi dva dny." Pomalu se mi rozsvěcovalo a já si vzpomněla i na ten zpěv i na ty mořské panny. Proboha! Jako bych to prožila teprve teď. Upustila jsem od hypnózy, abych i mohla mučit při jejím plném vědomí.
"Kde je?" Vybafla jsem na ni, hned jak jsem si na všechno kompletně vzpomněla. Její odpověď by zněla "Kdo?", a to by mě naštvalo ještě mnohem víc, takže jsem pokračovala bez ní. "Mořská panna."
"Mořská panna?" Očividně ji překvapilo stejně jako mně, že si to pamatuju. "Říkalas…"
"Vím, co jsem říkala. Zapomeneme teď na to, že jsi mi lhala a vytáhneme to až při nějakém citovém vydírání." Hleděla na mě, jako bych byla z jiné planety. "Kde je?"
"Mořská panna?"
"Ano, mořská panna!" Vyjela jsem na ni. Štvala mě těma věčnýma otázkama bez odpovědi. Nehty jsem si vzteky zarývala do dlaní, abych jí nevyškrábala oči a cítila jsem, jak mi po prstech stéká krev. Podívala jsem se na svou dlaň a schovala ji pod deku. Sakra, tak silně jsem přece nezaryla.
"Je tady." Nemohla jsem tomu uvěřit. Mořská panna je tady na lodi.
"Chci ji vidět." Tak jsem se těšila. Můžu vidět svoji trofej.
"Ještě ne. Uzdravuje se. Stará se o ni ta malá." Nasadila jsem znuděný pohled a švihla s sebou na polštář. "Zlomilas jí páteř." Předhodila mi to, jako by to byla moje vina. Fajn byla, ale měla mi být vděčná, ne se na mě zlobit.
"Páteř? Tak jak to že žije?"
"Mořské panny se uzdravují až zázračně rychle a navíc to nebylo nijak vážné. Jenom jak jsi s ní praštila o loď, málem jsi zlomila i ji." Neříkala to nijak zaskočeně, ani zastrašeně, ale s naprostou samozřejmostí. Jako by se s takovými věcmi u mě potýkala každý den. "Už půjdu. Nechám tě spát. A prosím tě…" Hodila bradou k dřevěnému boku postele. Zase to bylo okousané. A jako docela dost. Ze dřeva trčely i třísky. Co to má sakra být? "Měla by ses krotit." Ona očividně ví víc, než já. A myslí si, že já to vím taky. Chtěla jsem vstát a jít za ní, ale měla jsem ztuhlé nohy. Nemohla jsem se skoro hýbat.

Podívala jsem se znovu na své dlaně a uviděla tam čtyři krvavé stopy. Nehty jsem měla taky od krve, která byla naneštěstí všude po peřině o po prostěradle. Jsem snad pes, nebo co? Možná… ti vlci nebyli obyčejní vlci. Co se dá taky od zakletého lesa čekat. Proboha, neříkejte mi, že jsem vlk. Nebo vlkodlak, nebo nějaký druh psovité šelmy. Musím se co nejdřív vidět s Blakem.



Líbilo? Myslím, že to, co se děje, mohlo napadnout už hodně lidí dřív, ale snad to brzo vyjde najevo. Vyjádřete se v komentářích ;)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama