Pouto 29

10. srpna 2017 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Na přání jsem se rozhodla obnovit tuhle už nějakou dobu mrtvou povídku. Tak snad potěším ;)



Loď měla kotvit už za pár hodin v konečném přístavu a já jsem ten čas hodlala využít k získání odpovědí. Musím vidět tu mořskou pannu. Nejen ze zvědavosti, mám zvláštní pocit, když na to myslím. Nikdy jsem na nic takového nevěřila.
"Nespíš?" Zastavila se za mnou Helen. Chodí za mnou nějak moc často. Už mi to přijde otravné, ale já ještě neměla kuráž se jí na cokoliv zeptat.


"Přemýšlím." Dívala jsem se do stropu a předstírala, že jsem mimo.
Položila vedle mě opět kelímek s čistou vodou a odkryla kousek pokrývky, aby si mohla sednout. Hned se ale zvedla. "Co to je?" Nechápavě se dívala na krvavé stopy na prostěradle. "To je…"
"Ne. Je to jen krev." Ukázala jsem jí své dlaně. Možná je tohle pravá chvíle, abych se zeptala. "Můžu se na něco zeptat?" Ztišila jsem hlas a čekala, až se uklidní.
"Na cokoliv."
"Určitě toho o mně víš mnohem víc než já." Zhluboka jsem se nadechla. "Ty jediná se totiž nechováš divně, když vidíš, co se se mnou děje." Sledovala mě a čekala, až budu pokračovat. "Přece jsi viděla, co jsem udělal té mořské panně a nic z toho ti nebylo divné."
Unavovalo mě její věčné vyhýbání se odpovědi, tak jsem ji jednoduše donutila, aby mi to řekla. Sice mě to dost vysílilo, až se mi zamotala hlava, ale byla bych unavená ještě víc, kdybych ji nedonutila.
"Vlastně jsem si myslela, že to víš." Byla zmatená. Dalo se to čekat, jen jsem kvůli ní byla taky zmatená. "Nevím teda přesně, jak se ti to stalo, ale vím, co se ti stalo." Odmlčela se, což mě jen mnohem víc unavilo. "Muselo ti přece dojít, že nejsi normální."
"Tak už to neprotahuj. Vážně jsem utahaná a tohle mě ničí." Zakývala jsem několikrát hlavou, abych se uvolnila, ale stejně to nepomohlo. Byla jsem moc přeleželá.
"Kromě očividného pouta…" Tak tohle mě zaskočilo. Jak jako očividného? A jak může člověk jen tak poznat navazovatele nebo vlastníka? Leda, že by byla likvidátor. "Vlčí vlastnosti se jen tak skrýt nedají." Udivuje mě, jak moc je bystrá. Až mě to děsí, protože to může být mnohem víc lidí. Mnohem víc nebezpečnějších lidí.
Když jsem se dostatečně nadýchala, vykoktala jsem: "A… jak jsi to zjistila? To je to tak očividné?"
"No vlastně jsem na to vycvičená. S vlky jsem byla denně a taky jsem měla někoho dost blízkého, kdo se stal obětí pouta." Mluví o tom, jako o nějaké nemoci nebo závadě.
"Obětí?"
"Když s tím neumíš zacházet, seš až moc jednoduchý terč. Být tebou se to učím ovládat."
"Ne moc často se stává, že by mi takhle přál můj nadřízený, proto tě musím poprosit o laskavost. Nech mě jít." Neměla jsem právo ji o tohle žádat, když vím, jaké riziko to je, ale přece.

Nehádaly jsme se, jen se to nedalo nijak zařídit. Musely jsme vymyslet plán, který mi umožní zůstat na pevnině, aniž by to bylo riskantní pro obě. Taky musím najít Blaka. Pamatuju si, že mi říkal, ať ho nehledám, ale od té doby, co ho ani neslyším, si nejsem jistá, jestli je něčeho schopný.
Po dlouhé době jsem vystoupila na palubu. Slunce mě na chvíli oslepilo, ale jinak bylo na lodi až moc rušno. Všichni pobíhali, uklízeli a pokřikovali na sebe. Já ale hned ucítila ten rybí smrad.
"Nechoď za ní. Nebude nadšená." Varovala mě, ale neposlouchala jsem ji.
"To já taky nebyla, když mě chtěla omráčit." Prohodila jsem sarkasticky tak, aby to neslyšela.
Vešla jsem do podpalubí a hned první kajuta mě praštila do nosu. Prudce jsem otevřela dveře, jak jsem se nemohla dočkat a uviděla ženu krčící se ve velké kleci uprostřed špinavé místnosti.
"Léčí se, jo?" Promluvila jsem směrem k Helen. Když jsem promluvila, mořská panna se odtáhla ještě dál a sledovala mě rudýma očima. Spodní část těla měla přikrytou nějakým hadrem, ale i tak šlo vidět nohy. "Na co ji vlastně potřebuješ?"
"Všechno, co se o mořských pannách dozvíš, je v určité míře pravda. Zkušený člověk ví." Vysvětlila mi.
"Na co ji potřebuješ?" Opakovala jsem. Neměla jsem z toho dobrý pocit.
"Její slzy mají léčivou moc, to jistě víš." Zněla dost znepokojeně.
Ignorovala jsem její chabý pokus o lež a opět jsem ji donutila mluvit.
"Taky mají moc plnit přání." Tak to řekni. "Potřebuju peníze. Peníze a svobodu, kterou jsem kdysi ztratila." Začala mi vzdorovat. Škubla sebou, jak se snažila vymanit z mého vlivu. "To by stačilo!" Křikla celá zadýchaná. Zaskočeně jsem se na ni podívala.
"Nemyslela jsem si, že seš jedna z těch, kdo zabíjí nevinné pro sobecké účely." Párkrát zamrkala, aby vstřebala, co jsem jí právě řekla. Z paluby se ozval křik a ona toho využila k útěku. Mohla jsem tak se svou trofejí zůstat sama.
Naklonila jsem se k ní a snažila se vypadat přátelsky. Byla krásná, ale děsivá. Svým způsobem tak okouzlující, že jsem od ní nedokázala odtrhnout oči. Jednou mi kdosi řekl, že vše, co na světě je, má svůj význam. Přemýšlela jsem nad jejím významem. Ona se na mě dívala nepřátelsky, až moc.
"Rozumíš mi?" Zkusila jsem to, ale cítila jsem z ní ten strach překrytý nenávistí.
Chvíli se nic nedělo, ale pak mi zaduněla hlava, až jsem se za ni musela chytit: Nepřibližuj se ke mně.
"Ale já ti přece nechci ublížit." Jasně mi odpověděla vizí, kterou jsem si sama nepamatovala, v níž jsem s ní praštila o loď.
Její přítomnost ve mně vyvolávala hříšné, ale i dobročinné myšlenky. V jednu chvíli jsem ji chtěla polet vodou, abych viděla její ploutev, a ve druhé jsem ji chtěla pustit do vody. Napadlo mě i si ji nechat a využít, abych mohla být zase s Blakem svobodná. A s Gitrilem.
"Pomůžu ti." Rozhodla jsem se nakonec.
Nežádám se o pomoc. Nevykládej si to špatně. Zatvářila se spiklenecky, aby mi došlo, že přesně tak si to mám vykládat. Vlčí instinkty nejsou svou pověstí moc valné. Ne mezi mořskými pannami.
"Umím se ovládat. Přece jsem tě nesežrala nebo něco… vlci přece nejsou vždycky zlí." Nelíbil se mi její drzý tón a taky jsem hned nečekala takovou otevřenost.
Nechávají za sebe jednat své smysly, ale ty nejsi vlk. Jinak bys na tom teď byla mnohem hůř. Nevykládej si to špatně, ale tvoje aura se nedá spojovat s tou naší. Proto tě budou všechny čisté bytosti nenávidět. Čisté?
Nechtěla mi toho říct víc, ale mně se ani tomu málu nechtělo věřit. Nepochopila jsem, co se mi snažila říct. Jak myslela to, že nejsem vlk? A taky pořád opakuje, abych si to nevykládala špatně. Co myslí těma čistýma bytostma? Je tak namyšlená, nebo mě jen nemá ráda?
"Země na obzoru!" Zaslechla jsem. Jelikož jsem byla zdravá, musela jsem do konce plavby zastávat na plný úvazek svou roli námořníka. S Helen jsem se radši nebavila a Nodes se mi vyhýbal. Nevím, co tu těch posledních pár hodin dělo, ale už chci být pryč.

Jakožto žena, která si toho vytrpěla dost už od svého dětství, jsem se rozhodla té mořské panně pomoct. Přece jen, je to pořád žena a já vím, jaké to je, být vězněna bez jakéhokoliv práva a naděje. Ona mou pomoc nechce a já sama bych nikdy nevěřila, že jsem tohohle schopna, ale potřebuju využít jejího přání, jestli je to pravda. Musím nás zachránit. Musíme se dostat do Údolí Bohů, kde nás čeká spousta odpovědí. Za pár hodin budu na pevnině, musím vymyslet plán. Helen mi slíbila svobodu, to už zpět nevezme, a vezmu si s sebou menší dýško.















 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama