Pouto 30

10. srpna 2017 v 0:00 | LadySeiss |  Příběhy
Dva díly za sebou jako bonus. Komu se stýskalo?


Za pár hodin loď zakotvila v přístavu. Ani jsem to nepostřehla, na lodi bylo pořád plno práce s nákladem a hlavně se stráží u kajuty s mou trofejí. S Helen jsem nepromluvila, dokud jsme nevyložili náklad. Potom si mě zavolala k sobě. Šla jsem směrem k její kajutě, když jsem zahlédla, jak odtamtud vychází Nodes. Vypadal dost znepokojeně a díky tomu si mě snad nevšiml.
Zaklepala jsem a po vyzvání vešla. Helen taky nevypadala moc šťastně, ale určitě mi do toho nic nebylo, jestli se to týkalo Noda.


Promluvila jsem, až když se na mě podívala. "Potřebovala jsi něco?"
"Vlastně jsem ti chtěla popřát hodně štěstí." Usmála se, ale jsem si jistá, že v tom nebylo ani známky po štěstí. "Za chvíli se tu totiž objeví stráže." Říkala to tak klidně, ale se zaťatými čelistmi. Pochopila jsem, že to není její chyba, a že za to nejspíš i ona ponese následky, ale já se právě teď nemůžu ohlížet na ni. Mám Blaka a Gitrila. A pokud to vyjde, tak můžeme zachránit víc, než jeden, nebo dva životy. "Nic po tobě nechci, abys věděla." Dodala spěšně. "Jen mi slib, že se podruhé nenecháš chytit." Upřímnost jí proudila z duše, doslova.
"Je mi to líto." Bylo jediné, na co jsem se zmohla. Mohla jsem teď mít na svědomí klidně celou posádku. Bohužel nejsem hrdina a bojuji za svou zemi a za lidi, které miluju. Nikdy mě moc nezajímalo, jestli místo mě bude trpět někdo jiný.
Jen sklonila zrak a já pochopila, že mám odejít. Napadlo mě… že by za to mohl Nodes? On přece takový není a navíc jí to možná šel jen ohlásit. Nevím, kdo to má na svědomí, ale mořskou pannu už nejspíš nikdo tads potřebovat nebude.
Vpadla jsem k ní do kajuty s mým náhradním oblečením v ruce a podala jí ho přes mříže. Kupodivu nic neříkala a oblékla se. Dívala jsem se po klíči, přece musel být někde tady, nebo…
To neotevřeš jen tak.
Mělo mi to dojít. Pouhý zámek přece pro mořskou pannu nemůže stačit. Tak co teda?
Všimla sis, že ty mříže, které představují krychli, mají vlastně jen pět stran?
Nevšimla. Ovšem, že nevšimla. No jasně, že mě to nenapadlo. Mořské panny mají sílu jen v ocase, který jim naroste po styku s vodou. Jelikož tady voda není a ona nemá tu železnou mříž jak zvednout, bude potřebovat pomoc někoho dalšího. Respektive člověka, který má paže už od přírody silnější. Položila jsem ruce na mříže s nadějí, že se snad zvednou samy. Nic. Nadzvedla jsem je, ale neudržela jsem to déle, jak dvě vteřiny.
Použij desku.
Samozřejmě. Podepřít si to a postavit se na to celou svou vahou. Vzala jsem teda prkno, položila ho přesně v půlce na kamennou cihlu a postavila se na volný konec desky.
"Nechceš třeba pomoct?" Netušila jsem sice, jak by mohla pomoct, ale samotné mi to šlo dost ztěžka, i když jsem přibírala váhu pomocí dalších těžkých věcí.
Najednou se za mnou rozrazily dveře a já málem dostala infarkt. Byla jsem připravená zlomit si vaz, kdyby to bylo třeba, nebo zabít ji a potom sebe, aby ji nikdo nemohl využít. Ale když jsem viděla, kdo stojí ve dveřích, srdce mi začalo bít tak silně, že to určitě musel slyšet i bez pouta.
"Blakeu." Zašeptala jsem a beze slova se mu pověsila kolem krku. Tiskla jsem ho k sobě tak silně, a kdybych mohla, už nikdy bych ho nepustila. Naplnil mě pocit štěstí a já ucítila naději, která se mnou už dlouho nebyla. "Tak šíleně jsi mi chyběl." Po tvářích mi pomalu stékaly slzy a v tu chvíli mě od sebe Blake odtáhl.
"Přece nebudeš brečet." Usmál se tak, jak dokonale to uměl jen on. Nechápu, jak jsem každý den na té lodi mohla přežít bez jeho úsměvu. Ale zničehonic se zatvářil vážně. "Vím, jak moc ti chybím, ale musíme si pohnout, jestli chceme být ráno živí."
Pomohl mi zvednout mříže a tak jsme se dostali nepozorovaně z lodi. Neptal se mě vůbec na nic. Například proč unáším mořskou pannu, nebo proč mám na rukou ty šílené škrábance, nebo prostě jen jak jsem se měla. I když, na co? Věděl to moc dobře.
Když jsem po takové době opět vstoupila na pevninu, ulevilo se mi. Konečně jsem se mohla zhluboka nadechnout. Museli jsme dát naší panně šátek přes hlavu, protože nejen její oči, ale i rudé vlasy na ni upoutávaly pozornost. Když jsme se dostali pryč z přístavu, bylo to jen taktak. Viděli jsme z domů vybíhat několik vojáku, jdoucích směrem k lodi. Když na ni nastoupili, bylo nám jasné, že je po nich. Nechtěla jsem vidět, co se stane, proto jsem Blaka požádala, abychom šli.
Na co mě potřebuješ? Můžeš mě nechat jít. Ozvalo se v mé hlavě.
"Věř mi, že nemůžu." Zašeptala jsem stejným tónem jako ona.
V tu chvíli mě napadlo… "Kde je Gitril?" nebyla jsem ještě tak dokonalá ve čtení cizích myšlenek, takže to Blakeovi samozřejmě připadalo hrozně vtipné, že se tak starám.
"Neboj se, právě nám zajišťuje loď zpátky do Alantelly." Pochopila jsem, že míříme za ním, protože se hned za kopcem objevil další přístav. Vypadal dost opuštěně, což se mi vůbec nelíbilo.
"Jak se vlastně jmenuje?" Otočil se znenadání Blake na rudovlasou pannu. Já to vlastně taky nevěděla. Oba jsme vyčkávali, až nám prozradí své jméno.
Najednou se ozvalo šumění moře a chtělo se mi spát. "Verdana." To bylo snad poprvé, co jsme slyšela její hlas. Ne jen ve své hlavě. Oba jsme na ni otupěle zírali. Blake to možná neviděl, ale já jsem pochopila, že se nás snaží omámit.
"Nech toho." Řekla jsem a vzala ji za ruku. "Nekoukej tak blbě a běž." Štěkla jsem, teď už trochu rozladěně na Blakea.
Když jsem v dálce zahlédla tmavou rozcuchanou kštici, srdce se mi zase rozbušilo. Byl k nám otočený zády, což bylo možná i dobře, jinak by viděl, jak se červenám. Najednou se otočil a já opět viděla ten žhnoucí plamen v jeho černočerných očích. Zadívali jsme se na sebe a já pocítila nutkání obejmout ho, ale ani jeden jsme nic neudělali.
"Ahoj." Vypravila jsem ze sebe nakonec nervózně.
Blake se smál a pomáhal Verdaně pomalu do člunu. "Vy jste dvojka."
"Čau." Oplatil mi to se stejným výrazem, ale z jeho postoje sálalo mnohem víc sebevědomí. Nakonec se ale usmál a já nemohla dělat nic jiného, než mu úsměv oplatit. Ale nebyl to nervózní úsměv. Po dlouhé době jsem zase cítila chuť začít se nekontrolovaně smát. Zadržovala jsem smích a Gitril s tím měl taky problém.
"Já nevím jak vy, ale moc bych se nesmál." Zprvu jsme Blakea oba ignorovali, než jsme uslyšeli výstřel. A další. A několik dalších. Blake by jinak nic neřekl, kdyby nešlo o někoho na palubě. Někdo je mrtvý, nebo možná postřelený. Já každopádně nemám v plánu to jít zjistit. "Nestihneme odplout." Zakroutil hlavou a vysazoval nás zase z lodi ven. "Schováme se a ráno vyrazíme."
Zarazila jsem ho. "Nemáme čas. Stihneme odplout, aniž by si toho kdokoliv všiml." Přesvědčovala jsem ho, ale cítila jsem jeho nejistotu.
"Nestihneme to ani náhodou." Vyškubl se mi a rozhodně se rozešel směrem k malému listnatému lesíku. Verdanu táhl za sebou.
Gitril mě zezadu obešel a vydal se za Blakem.
"Pojď." Otočil se na mě nakonec s upřímným úsměvem.
Škubla jsem sebou, protože zazněly další výstřely.
Cítíte to? Čerstvá krev. Takhle neohleduplní dokáží být jedině vlci. Drnčela mi hlava. Propálila jsem Verdanu vražedným pohledem s nadějí, že toho nechá. Blake ji slyšel taky. Proč k němu mluví? Gitril si ničeho nevšiml, protože s tím nejspíš neměl nic společného, ale to Blake taky ne.
"O čem to mluvíš?" Dělala jsem před Blakem, že nevím, o čem mluví, ale mělo mi být jasné, že mi to neprojde.
Vy jste si to neřekli? To asi bolí.

Blake se na mě ani nepodíval a já na něj taky ne. Nezmínil se o tom ani slovem, když moc dobře věděl, o co jde. Celou dobu to věděl. Jsme vlci.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama