Pouto 32

3. září 2017 v 0:59 | LadySeiss |  Příběhy
Kolem nás nebylo nic. Všude modro a na obzoru žádná loď. Uvědomuju si, jak jsme byli hloupí, když jsme nasedli na člun a vydali se jen tak na širé moře. Už začínaly vycházet hvězdy a ochlazovat se. Gitril mě objal, když viděl, jak mi naskákala husí kůže a začala jsem se lehce třást. Bylo to moc příjemné. Taková náhlá náklonnost živé bytosti ve mně rozsvítila malý plamínek štěstí. Tohle objetí nemělo mít žádný erotický smysl, bylo to gentlemanské a milé gesto zároveň.

Cítila jsem se dobře v něčím objetí a bylo mi líto Blakea, který už nepádloval, jenom sledoval obzor. Verdana ho už nějakou chvíli pozorovala a zničehonic se loď zhoupla a ona skočila do vody. Všichni jsme byli omámení, ale tohle nás probralo. Gitril mě pustil a Blake se nahnul přes okraj a nechápavě sledoval zčeřenou hladinu. Na kůži se mu lesklo pár kapiček vody. Měla jsem na jazyku tolik otázek, ale ani jednu jsem nechtěla vyslovit dřív, než tu druhou a Blake zrovna tak. Tak jsme na sebe jen tak zírali a čekal, až ten druhý něco řekne.
"To bylo nečekané." Ozvalo se vedle mě ospale.
Snažila jsem se zachytiti známky života, který by mi naznačil, kde přibližně Verdana je, ale nic. Jsem moc ospalá a ona je moc daleko.
"Co se stalo?" Napadla mě první otázka, která by mohla nahradit pár dalších.
"Skočila do vody." Mávl rukou a dál se díval na hladinu.
"Bez tebe bych si toho nevšimla. Je ti jasné, že jsme přišli o naše přání? Mohla to být naše naděje."
"Vrátí se." Umlčel mě jedním přímým pohledem. "Necítila jsi, jaký měla hlad a jak byla slabá? Potřebuje vodu."
"Doufej, že se vrátí. Může nám splnit, co budeme chtít. S její pomocí bychom se dostali na pevninu dřív." To jsem možná neměla říkat, ale je to pravda. Na co si ji šetří? Má snad nějaké speciální přání?

Když se Verdana nevrátila ani ráno a Blake byl pořád neklidnější, začínala jsem dumat nad tím, jak dlouho tu budem. A budeme vůbec schopní si něco ulovit? A kde seženeme pitnou vodu?
Přestaň panikařit. Řekl jen. Takže pořád čeká na záchranu.
Z vody začaly vycházet bublinky. Něco se pod hladinou zalesklo, než z ní vyskočila rudovlasá panna. Verdana vypadala zase tak kouzelně jako prvně. Vlasy jí zářily a bylo cítit, že se cítí dobře. Aspoň někdo.
"Asi je to ode mě sobecké, ale kde seženeme nějaké jídlo?" Podívala jsem se na ni nadějně.
Já ti říkal, ať seš zticha.
"Mám vám ulovit nějaké jídlo?" Nezněla, jako že bychom ji tím otravovali. Spíš jenom čekala, až jí to odsouhlasíme.
Já byla ještě pořád v Gitrilově objetí. On stále napůl spal a sem tam lehce zachrápal a přivinul si mě k sobě blíž.
"To nebude potřeba." Obrátil se na nás Blake s vítězoslavným úsměvem.
"Loď na obzoru?" Zeptal se řečnicky Gitril, který se právě probral. Já se zmateně dívala z jednoho na druhého a potom na moře. V dálce opravdu plula loď přímo naším směrem. Neměla jsem z toho dobrý pocit.
"Konečně postel. Oficiálně nesnáším tenhle člun. Zničil mi záda." Pronesl Gitril, když jsme konečně vstoupili na velkou nákladní loď. Šťastně jsem ho objala a on mi to oplatil úsměvem.
"Vítám vás." Nikdo jsme si nevšimli vysokého štíhlého muže, který stál vedle nás. "Princezna Madison nechává pozdravovat." Přátelsky se usmál, ale nebyl to upřímný úsměv. Herec to byl očividně dobrý, ale zrazovaly ho jeho emoce.
Je to podvod. Blake už to ví taky, ale je pozdě. Z kajut začali vycházet vojáci a semkli se kolem nás. My byli moc utahaní, než abychom se bránili. Uslyšela jsem jen známý zvuk skákajícího člověka do vody. Verdana je pryč.
"Král bude mít radost. Jeho dcera sice ne, ale to už nikoho z nás nemusí trápit - ani ji." Zase ten odporný úsměv.
"Cože? Proč ne?" Vyzvídal Blake s nepatrným náznakem strachu.
"Já vám neřekl, odkud vás princezna pozdravuje? Takže asi tak - na hradě, ani nikde jinde už ji nenajdete." Pokrčil smutně muž rameny, a já zase obdivovala jeho herecký výkon. "A tobě dokonce posílá vzkaz. Ze záhrobí." Do teď jsem tomu nechtěla věřit, ale konečně to řekl. V tu chvíli nebylo dobré mít s Blakem pouto a být tak blízko něho. Nechtěla jsem, ale slzy mi do očí vrazily stejně jako jemu.
"Co… se jí stalo?" Vykoktal Blake.
"Všechno vám milerád zodpoví sám král." Řekl muž už na odchodu. Jeho muži nás zatím popadli a smýkali nás pryč. Bylo jich moc. Aspoň tři na každého z nás.
Cítila jsem, jak mě pálí oči, jak žhnou, a věděla jsem, že tenhle vztek neproudí ze mě, ale jako by byl můj vlastní. Když už se chce proměnit Blake, těžko mě nestrhne s sebou. Přestala jsem se ovládat. Cítila jsem, jak se mi vaří krev, moje nohy i ruce nabývají na síle a jak si musím kleknout, abych ustála pevně na zemi. Narostly mi tesáky a drápy. Srst jsem měla spíše jako brnění a Blake byl můj dokonalý odraz. Naše zelené oči se změnily na rudé ve chvíli, kdy jeho vztek vzrostl nejvíc. Vojáci se nelekli. Naopak na nás mířili puškami a meči. Blake se jim vztekle vytrhl - sotva jsem to stačila postřehnout a polovina mužů už ležela na zemi. Gitril vytáhl meč a bojoval se dvěma naráz. Já jsem trhala stejně jako Blake. Za chvíli byla všude krev a jediný, kdo zbyl, byl ten muž, kterého si Blake chtěl podat sám. Ladně jsme se proměnili zase zpátky a Blake přistoupil k tomu muži a chytil ho pod krkem, ze kterého mu začaly stékat malé pramínky krve, protože Blake mu do něj zaryl drápy, které se ještě neproměnily zpět.
"Asi si na mě už nepamatuješ, Gideone." Až když na Blakea muž upřel svoje modré oči, jsem si všimla, jak vypadá staře. Měl výrazné mužské rysy. Docela se podobal králi. "Jak jsi mohl dopustit, aby tvoje neteř zemřela?" Jeho hlas byl plný hněvu a skoro to znělo, jako by na něj vrčel.
"Já nejsem na prvním místě ve starosti o ni." Řekl přidušeně. "A neuposlechnout králův rozkaz… by se mi nevyplatilo… i když je to můj bratr." Mluvil sekaně, docházel mu dech, ale Blake nepovoloval.
"Ještě ho nezabíjej." Vložil se do toho Gitril. Pocity, které se v Blakeovi probudily, mi řekly, že tohle neměl dělat.
"Chceš se nade mě povyšovat, likvidátore?" Utrhl se na něj a muže pustil. Ten se hned svalil na zem a držel se za krk.
"Blaku…" Položila jsem mu ruku na rameno - uhnul tak prudce, až jsem se lekla.
"Sklapni!" Zařval na mě a o chvíli později zmizel ve své kajutě.
Muž se ještě pořád válel v kaluži krve.
"Měla bys…" Pokynul mi Gitril hlavou směrem, kudy Blake odešel. "Já se o něj postarám." A vydal se ke Gideonovi.
Zaklepala jsem na Blakovu kajutu, ale nikdo se neozval. Když jsem vešla, stál uprostřed místnosti otočený zády ke dveřím, ruce zaťaté v pěst a celá místnost byla přeplněná negativními emocemi.
"Co?! Jdeš mi říct: "Já to říkala"?" Napodobil můj hlas. Zároveň se otočil směrem ke mně. Nechtěla jsem říkat vůbec nic. Věděla jsem, že tohle by ho ranilo ze všeho nejvíc. "Tak do toho. Řekni mi to všechno."
"Blaku, vím, že teď se děje spousta věcí. Oba jsme se změnili, ale já tě takového neznám." Bála jsem se, co mi na to řekne, ale pokračovala jsem. "Víš, že…"
"Nevím, Zairo!" Šokovalo mě slyšet z jeho úst po takové době své jméno. Své pravé jméno. "Já nevím, co se děje s tebou, ani se mnou, jasné? Změnili jsme se. Lidi se mění." Byl s tím smířený.
"Ale my se díky tomu vzdalujeme. No tak, Blaku! My máme pouto. Je to jedinečná věc, která se jen tak někomu nestane. Máme si být oporou. Mezitím ale bojujeme mezi sebou, než vedle sebe. Ale mnou to není, že ne?" Zatnul čelisti a díval se na mě nenávistným pohledem. "Tohle je jen maska. Co se děje, Blakee." Několikrát zamrkal. Takhle jsme mu dlouho neřekla. Něco se změnilo, zlomila jsem ho. Už nebyl tak naštvaný.
"Já se o tom nechci bavit." Odsekl.
"Ale tím nás jen oba dusíš. Já cítím to, co ty stejně silně, jako ty slyšíš moje myšlenky. Já tvoje ale ne. Nedokážu prostě jen tak přejít tvoje výbuchy vzteku a návaly deprese, které jsem myslela, že jsou moje, ale nejsou…" Zarazila jsem se a uvědomila si, co jsem právě řekla. Na tohle jsem přišla až teď? "Já tě mám moc ráda na to, abych tě nechala být a ty to víš." Pomalu jsem k němu došla blíž. Chvíli jsme tam jen tak stáli a pozorovali se. Zkoumali jsme svoje postoje, výrazy, pocity.
"Když já se na to prostě nemůžu dívat." Vydechl se zavřenýma očima. Když je zase otevřel, leskly se mu od slz. "Pamatuješ, jak jsem ti řekl, že tě miluju? Nebylo to jen tak, víš?" Zase se v něm vzdouval vztek, ale uklidnil se, když jsem ho nechala mluvit. "Nemůžu se dívat, jak se po sobě vy dva plazíte a já přitom musím poslouchat, co si myslíš, a co si myslí on. K tomu ještě ta záležitost s vlky." Pousmál se, ale hned zase zvážněl. Nemohla jsem uvěřit tomu, co mi říkal. On se mi právě vyznal, proboha. Jak jsem to nemohla vědět? Musela jsem to cítit…
"Jak jsi to přede mnou dokázal utajit tak dlouho?" Měla jsem už oči taky plné slz.
"Umím některé své emoce schovat. Učil jsem tě to, pamatuješ?" Zacukal mu levý koutek úst a mně taky při vzpomínce na jeho metody učení. "Nechtěl jsem ti to říkat, ale chtěl jsem nás odpojit. Hrozně dlouho. Protože potom bych tu bolest necítil tak moc. Ale neboj, už jsem se tak nějak naučil držet zpátečku a…"
"Chtěl jsi zrušit naše pouto?" Proto tu Verdanu tak dlouho držel, ne kvůli přání pro nás všechny. "Chtěl sis přát, aby se zrušilo naše pouto?" Byla jsem naštvaná. Vím, že přesně tohle nechtěl, aby se stalo, ale co čekal, že se stane? "Víš, jak výjimečná věc to je a chtěl jsi ji… zrušit?" Pořád jsem odmítala to pochopit.
"Zas tak výjimečná ne. Nepřeháněj. Po světě běhá spousta navazovatelů. Právě teď se pro ně staví tábory." Jeho výraz se změnil. Byl vystrašený a naštvaný. Opovrhoval vším, co pro nás vedení dělá a vůbec se mu nedivím.
"Tábory? A jak tohle víš?" Trochu jsem se bála, co řekne a možná jsem to ani nechtěla slyšet. Byl nervózní.
"Madison mi…" Gestem rukou jsem ho zastavila.
"Chápu." Kývla jsem nepřítomně. "Co s tím budeme dělat?" Podívala jsem se na něj teď už naprosto při smyslech. Bylo mi jasné, co se v těch táborech dělá.

"To nevím, ale nesmí nás chytit. Rozdělili by nás. Oddělují navazovatele a jejich držitele." Odmlčel se. "Nevím proč, neptej se. Ale vím, že v Údolí Bohů to možná zjistíme." Doplnil ještě, zrovna když jsem se chtěla zeptat, proč nás chtějí oddělit. "Ale neboj, nenechám nás rozdělit. Dostanu nás bezpečně do Údolí."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ┼Eleanore Samanthe Lune┼	| ┼Eleanore Samanthe Lune┼ | | Web | 9. září 2017 v 18:03 | Reagovat

dokonalé ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama